Lenka Bernadetta Nezbedová nám zaslala svoji vzpomínku a svědectví o své zkušenosti s modlitbou.
Je teplá srpnová noc. Oheň na skautském táboře pomalu dohasíná. Tábor se ponořil do ticha. Zůstávám sama se svým kamarádem z mládí. „Prosím tě, mohla bys mé dva syny připravit k prvnímu svatému přijímání?“ ozve se nesměle Jardův hlas. „Velmi ráda,“ dopovídám stejně tiše. „Chlapci chodí ministrovat a ty jako kostelník jsi v kostele jako doma, i když máš manželku nevěřící. Nebude tedy žádný problém a pan farář bude jenom rád. Kdy se do toho dáme?“
Moje katechetické nadšení v devadesátých letech ještě nezná hranic a překážek. Ale Jarda mlčí. Za chvíli mi dochází proč. Tiše a s prosbou o světlo Ducha svatého se Jardy zeptám přímo: „A proč vlastně ty nechodíš ke svátostem?“ Tuším proč. „Pane, otevři tuto starou ránu, modlím se v duchu a mlčím stejně jako on. A pak mi Jarda vypráví. O hříchu svého mládí, o tom, jak toho lituje, jak se stydí a jak nedokáže ten hřích ve zpovědnici vyznat. Naříká nad svou zbabělostí. „Nemohu ti pomoci, nejsem kněz“, odpovídám. „Ale chystám se jít do Králík na pouť. Budu tam prosït Pannu Marii, Útočiště hříšníků, aby ti vyprosila odvahu a sílu jít do zpovědnice a hřích Ježíši před knězem vyznat.“
Už moje babička věděla, jak je chlapům těžké přiznat svá selhání. Když při tvrdé dřině a devíti dětech měli občas s dědečkem tichou domácnost, sbalila mu do ranečku kus chleba a špek. Pro dědečka to bylo znamení, že se má vypravit do Králík ke zpovědi a že už je dobře a vše odpuštěno.
„Panna Maria pomáhala dědečkovi, pomůže i Jardovi“, myslím si, když stoupám alejí ke klášteru. Pak jdu ke zpovědi, setkávám se Ježíšem při mši svaté, modlím se v ambitech křížovou cestu, na kolenou a s modlitbou vylezu na Svaté schody a znovu klečím u milostného obrazu v kostele. „Kolik tisíců lidí zde klečelo během těch tří set let přede mnou, kolik mých předků zde nalézalo sílu k životu,“ myslím si mezi modlitbami za Jardovu sílu k vyznání hříchů. Je 15. září, Panny Marie Bolestné. Skládám k jejím nohám bolesti své i cizí s důvěrou, že naleznu na její přímluvu útěchu a pomoc. I tříhodinová cesta domů přes Hrubý les je nesena modlitbou za chlapa, který se bojí jít ke zpovědi. Jarda ani netuší, jak je mi na té cestě z Hory Matky Boží lesním tichem dobře.
V pondělí spěchám na faru za prací. Pan farář mě vítá a vede do kuchyně. „Posaď se,“ vybízí tiše. „Něco se stalo“, bleskne mi hlavou. Prozrazuje to jeho měkce znějící hlas a neobvyklé chování.“ „Jarda je mrtvý. Jel v sobotu na kole a narazil o strom. Vrtulníkem ho převáželi do Olomouce. Volal jsem kamarádovi knězi, zastihl ho s pomazáním nemocných ještě živého.“ Nezmohla jsem se na slovo. Stalo se to 15. září na Bolestnou Pannu Marii, právě v sobotu, kdy jsem za Jardu obětovala pouť do Králík! Panna Maria mu vyprosila milost odpuštění hříchů i bez vyznání hříchů, kterého se tolik bál! Zázrak, vyslyšení upřímné prosby, milost šťastné smrti pro věrného ministranta a kostelníka!
S Pannou Marií začínáme nový rok. Ať je Panna Maria na Hoře Matky Boží v Králíkách vzývána jako Útočiště hříšníků i v tomto roce. Ať vyprosí obrácení mně, mým blízkým, nám všem. Tento příběh se skutečně stal, není vymyšlený. A proč jsem si na něj vzpomněla?
Kostel, klášter i Poutní dům na Hoře Matky Boží u Králík je krásně opraven, září novotou do širého kraje, do Čech i na Moravu. Panna Maria tam chce být i dnes Útočištěm hříšníků.
I těch kteří si pletou její Horu s něčím jiným… Pomáhá tam hříšníkům zdarma už tři sta let a bude dělat i nadále, pokud o to budeme ještě stát a nebude nám osud tohoto poutního místa lhostejný.
