Běžně to nedělám, abych nějak dál šířila emaily, které jsou tzv. přeposílací. Včera mi však došel jeden, který mě oslovil a zaujal a který je pro dané období docela aktuální. Dovoluji si ho zde zveřejnit. Třeba někoho přivede k zamyšlení se...
MUDr. Zuzana Roithová, MBA, rozená Tůmová (*30.1.1953 v Praze), česká politička, europoslankyně a manažerka, původním povoláním lékařka,
kandidátka na funkci prezidenta republiky za KDU-ČSL
Proč ji budeme volit?
1. Pro její morální kvality, je to čestná žena, katolička, členka KDU-ČSL.
2. Pro její životní moudrost a dosažené vzdělání, praktické zkušenosti i znalost čtyř jazyků.
3. Pro znalost protokolu a společenského vystupování, pro její kultivovaný projev.
4. Pro její pracovitost a houževnatost, rozhled v kultuře i sportu a v evropské politice.
Proč nepatří mezi favority prezidentské volby?
1. Je málo známá mezi lidmi, média ji netlačí dopředu, vždy raději pracovala, než se předváděla.
2. Nemá žádné skandály, novináři nemají o čem psát
3. Již osm let pracuje v Evropském parlamentu a trochu se ztratila z očí.
Ale my naši Zuzanu známe a několikráte jsme se s ní setkali. Byla u nás v Havlíčkově Brodě dvakráte. Jednou, tuším v roce 1999, navštívila coby senátorka a bývalá ministryně zdravotnictví zdejšího ředitele nemocnice a projednávala s ním možnosti udržet některá oddělení. Bylo zážitkem pozorovat jednání mezi ní a ředitelem nemocnice Dr. Přibylem. Měla k disposici přehledné souhrny a tabulky za republiku, návrhy vyhlášek, přitom zkušenosti a praxi, aby mohla poradit. Podruhé před volbami do Evropského parlamentu nás navštívila 23. 2. 2009. Tehdy vyvolala veřejnou diskuzi a úspěšný závěr protestem proti devalvaci církevních sňatků a současně nás informovala o krocích pro ochranu dětí před nebezpečnými výrobky a službami na českém trhu. Po návštěvě zaznělo: „Takovou ženu potřebujeme, aby nevykládala jako feministka, ani nefňukala, ale řekla nám upřímně, s vervou a ženskou noblesou, jak věcí stojí a co dělat.“
Zuzana Roithová ve svém vystoupení 16. září 2012 na Křemešníku nám ukázala především kladné stránky světové politiky, jež má naplnit sjednocená Evropa. Postýskla si nad některými postoji našich představitelů, kteří zapomínají na lidská práva a solidaritu a více se zabývají finančními toky. Sama iniciativně navštívila vězněnou Julii Tymošenkovou na Ukrajině. Současně upozornila na ústup síly americké ekonomiky a nástup nových zemí jako je Čína a Indie. Její osobnost by přinesla každopádně změnu zaměření a vyšší kulturu na prezidentském místě. V Bruselu se naučila, že političtí soupeři se neválcují silou, jak je zlozvykem v Čechách, kde jsme svědky samých urážek a napadání, ale o problémech se věcně jedná a postupnými kompromisy se nachází takové řešení, se kterým budou všechny strany spokojeny. Na naší rozhádané politické scéně by mohla sloužit jako svorník a prostředník dialogu.
Na sjezdu KDU-ČSL dne 1. prosince 2012 v Jihlavě poděkovala všem za snahu obstarat podpisy na petičních arších. Podpisy získávali naši členové odpovědně mezi svými známými, takže měla nejnižší chybovost. Na sjezdu se setkala s velkým ohlasem a sympatiemi. Podepisovala nám tam svou knihu „Rozhovor“, takže jsem z ní mohl mnoho načerpat. Popsala v ní své konzistentní politické a morální názory i svou životní cestu. Tuto knihu redaktora Zdeňka Jančaříka vydalo nakladatelství Portál v roce 2012 a její název zní ZUZANA ROITHOVÁ – VIDĚT SRDCEM – ROZHOVOR.
Podle ní si můžeme představit, jak by její zvolení bylo přínosem pro naši zemi. Tomáš Halík napsal: „Cením si této knihy jako čtivého, poutavého a především poctivého svědectví nejen o životě lékařky a političky, ale také o vývoji a zlomových událostech našich nejnovějších dějin. Je to cenný příspěvek k úsilí uchovat zkušenost naší generace pro ty, kteří přicházejí a ještě přijdou po nás. Na pozadí barvitého vyprávění o minulosti vyvstávají silné kontury její osobnosti: nezdolná vůle a pracovitost, rozhodnost a důslednost při jednání s lidmi, ale zároveň moudrost a laskavost…“
Zuzana Roithová vůbec neměla snadný život, byl však pestrý a neobyčejně zajímavý. Vychovávala ji její babička, která pocházela z kovářské rodiny z vesnice u Soběslavi. Babiččina historie byla pohnutá: v mládí zahynulo jejích pět sourozenců, když se strýc prolomil s povozem na zamrzlém rybníku. Zůstala sama a pan učitel přesvědčil jejího tatínka, aby dceru dal na měšťanku do Soběslavi, poněvadž byla nadaná a velmi dobře se učila. Po škole ji odvezl do Prahy, aby se vyučila švadlenou. Pak ji v předtuše války obstaral zaměstnání prodavačky u řezníka, aby ve válce neměla hlad. Babička pořád toužila chodit do vyšší školy a dostala se do večerní obchodní. Posléze nastoupila do advokátní kanceláře a pak do Junkova bankovního domu. Tím se z venkovské holky stala slečnou z města. Provdala se za Stanislava Tůmu, syna bankovního úředníka, který jako inženýr chemie našel místo v cukrovaru v Českém Brodě. Dcera Milena Tůmová, matka budoucí Zuzany Roithové, se tam narodila v roce 1932. Dědeček inženýr byl zdatným chemikem a pracoval na 2 několika patentech. Byl zapojen do odboje proti Němcům a zemřel za nejasných okolností v nemocnici v roce 1942, kde jej hledalo gestapo. Babička s dcerou se musely vystěhovat z tovární vilky a těžko
přežívaly v Praze. Na konci války získaly podnájem v Kersku. Tam se dočkaly příchodu Rudé armády.
Sovětští vojáci obsadili i dům, v němž bydlely babička Tůmová s dcerou. Vojáci se jednou opili a obě znásilnili. Babička to hned nahlásila důstojníkům a ti se s ní vrátili do domu a osm opilých vojáků na místě zastřelili. Babička zastřelených nakonec litovala a říkala, že i když jim moc ublížili, byli to přece
lidé a ty není možno střílet jako králíky. Tehdy se z toho nemohla třináctiletá dcera vzpamatovat.
Babička dostala místo na úřadě v Jablonci nad Nisou. Později se jí podařilo získat zaměstnání ve Státním statistickém úřadě v Praze. Pracovala tam až do svých 74 let (do roku 1970). S dcerou bydlely nejdříve na Smetanově nábřeží, později v blízkosti kostela sv. Havla.
Zuzana Tůmová, provdaná Roithová, narozená v lednu 1953, se setkala se svým otcem jen dvakráte v životě. Chyběl ji v dětství a představovala si, že až bude starší, tak si jej najde. Byl žid a odešel se svým otcem z Československa na začátku druhé světové války. Působil v britské armádě, bojoval v bitvě o Anglii, u Dunkerque, vrátil se do ČSR a po válce se hned oženil. Zuzana se narodila
jako nemanželské dítě a její matka Milena Tůmová s otcem nikdy vlastně nežila, odmítala s ním mluvit a ani do rodného listu dceři nenechala zapsat jeho jméno. Babička podala za dceru žádost k soudu o uznání otcovství. Při jednání uznal otec své otcovství a chtěl se s Milenou Tůmovou oženit. Ale matka si postavila hlavu a nesouhlasila. Psychicky se zhroutila a musela se léčit na klinice; vykolejilo jí to na
dalších několik let. Neuměla se o dceru odpovědně postarat a příliš kouřila. Proto pomáhala babička, u níž zůstala vnučka po přestěhování na Starém městě a matka žila ve Vršovicích. Později matka,znalá jazyků, pracovala jako průvodkyně a jezdila s Čedokem na zájezdy. Dcera Zuzana ji ani za matku nepovažovala, tou byla babička. Matka měla ještě druhou dceru Lauru, která se narodila, když Zuzana měla osm let. Zuzana se o mladší sestru starala a dojížděla do matčina bytu na Vinohradech v Londýnské ulici. Mezi dcerou Zuzanou a její matkou došlo k výstupu před Vánocemi v roce 1966, poněvadž matka nepřišla ráno po směně a sestry neměly co jíst. Matka přišla až večer a dcera jí to vyčetla. Zuzana byla bita. Na úpěnlivé žádosti vnučky zařídila babička u soudu, že se stala sama
Zuzančinou opatrovnicí. Zuzana matku od 15-ti let neviděla, poněvadž ta v roce 1968 emigrovala a teprve po 30 letech se vrátila. Hezký vztah měly obě mezi sebou až posledních pár roků, než matka zemřela roku 2005 v 73 letech.
Zuzana byla pokřtěna u sv. Jiljí, o to se postarala babička. Babička jí předávala Boha jako toho, kdo hlídá její činy a chování. Nechodila však s vnučkou ke zpovědi, takže Zuzana nepoznala institut odpuštění a dlouho se trápila, když sama učinila něco nepatřičného. Babička nakonec do kostela chodit přestala. Biblí se Zuzana začala zabývat z podnětu spřízněných žaček židovského původu. Při horských túrách se jí dostávalo tušení Božího řádu. V senátu se obrátila na Daniela
Kroupu s dotazem na duchovní literaturu. Ten ji přivedl za Tomášem Halíkem a začala se seznamovat s katechismem. Po roční přípravě ve společnosti starších studentů byla biřmována v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
Babička pracovala až do roku 1970 a Zuzana přispívala získanými honoráři za dětské role;např. ve filmu Případ Lupínek 1960, v medailonku Prodaná nevěsta. V základní škole byla činná v kulturních a sportovních aktivitách a hravě zvládala učení. Měla zájem o řeckou archeologii a antickou filosofii. Dostala se na proslulé Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici, kde se ještě tehdy vyučovaly klasické jazyky a měla latinu a klasickou řečtinu každý den. Na gymnáziu si přivydělávala jako uklizečka ve vestibulu školy a v tělocvičně. Pak své profesorce hlídala děti. Byla na brigádě v tiskárně. Nejvýnosnější byla brigáda při umývání čelních skel aut u benzinových pump.
Zažila i těžší práce při vykládce jižního ovoce z drážních vagonů. Po maturitě se rozhodla pro medicínu a nedostávala se na ní bez problémů, poněvadž oba rodiče již emigrovali. Pomohly jí její učitelky, které samy podaly odvolání při nepřijetí. Na fakultě dostávala prospěchové stipendium a po nějakou dobu i sociální. Držela pohotovostní nebo víkendové služby v nemocnici.
Tenkráte snila o tom, že bude současně studovat umění. Ve druhém ročníku ji medicína zcela zaujala svou systematičností ve fysiologii. Každý nový předmět přidával další pohled na fungování obdivuhodného lidského organismu, který se skládá z mnoha subsystémů. Výtvarná schopnost jí byla užitečná při výuce, zvláště když levou rukou mohla kreslit a pravou psát. Byla frustrována politickým cynismem a konzumismem sedmdesátých let. Horolezectví a vodní sport ji duševně posilovaly. Chtěla zůstat na fakultě jako aspirantka na fyziologii za minimální plat. Ale soudružka docentka zjistila, že oba rodičové jsou emigranty (ještě však nevěděla, že její nastávající je teolog), tak se podivila, že vůbec prošla a šokovala ji závěrem, že si to ještě nechá prověřit. Proto jako kandidátka promoce s úzkostí pročítala seznam studujících na promoční ceremoniál. Asi soudružka
docentka nestihla záležitost prošetřit a tak v pondělí promovala a ve čtvrtek 13. července 1978 se vdávala za Jana Roitha.
Jan Roith, nar. 24.9.1951, pochází z rodiny pražských architektů. Vystudoval evangelickou teologii a po ní se dostal na Akademii výtvarného umění a je činný jako akademický sochař. Z jeho větších děl byla dne 3.10.2010 předána veřejnosti socha sv. Václava v průčelí kostela ve Vršovicích za účasti biskupa Václava Malého. Je vysoká 4 metry a bronzový odlitek váží asi 600kg. Stavba kostela je vrcholným konstruktivistickým dílem architekta Josefa Gočára a byla konsekrována v roce 1930 a stále se ještě doplňuje. Jan Roith je introvert, nerad se ukazuje na veřejnosti a věrně stojí manželce po boku od sňatku dodnes. Mají spolu syna Matyáše a již dva vnuky. Syn Matyáš je architekt, jeho žena Adriana studuje a starají se o malé syny Sebastiána a Filipa.
Z. Roithová nastoupila nejdříve do nemocnice v Berouně, pak pokračovala na Fakultní nemocnici v Motole (v letech 1979-1985) a ve Fakultní nemocnici na Vinohradech (v letech 1985-1992) složila atestace I. a II. stupně oboru lékařka - radiodiagnostik. Již v pondělí 20. listopadu 1989 Zuzana Roithová vyzvala všechny zaměstnance Vinohradské nemocnice, aby se podpisem připojili k výzvě na podporu studentů, jejichž demonstrace 17.11. byla režimem násilně potlačena. Stala se spoluzakladatelkou a mluvčí Občanského fóra zdravotníků. Iniciovala vznik lékařských komor a změny ve financování a řízení zdravotnictví.
Od roku 1990 do listopadu 1998 byla ředitelkou Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Podařilo se jí změnit pravidla přístupu k pacientům tak, aby byl středobodem služeb všech zaměstnanců, a zavést systém kontinuálního hodnocení kvality zdravotní péče. Zefektivněním financování a ekonomickou motivací zdravotníků umožnila rozvoj špičkových oborů a nákup moderních technologií bez státních dotací. V roce 1992 absolvovala kurz pro manažery ve zdravotnictví organizovaný projektem HOPE v odborné gesci Wharton University v USA, který zakončila získáním osvědčení Executive Health Care Management. V letech 1994-1997 studovala dálkově na Sheffield Hallam University a získala titul Master of Business Administration (zkratka MBA za jménem). Je spoluzakladatelkou Asociace nemocnic ČR, kde od roku 1991 zastávala funkce předsedkyně i místopředsedkyně. U příležitosti 650. výročí založení Univerzity Karlovy v roce 1998 byla oceněna Jubilejní medailí Univerzity Karlovy za přínos ve spolupráci mezi Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady a lékařskými fakultami Univerzity Karlovy. Ve spolupráci s odbornou lékařskou veřejností navrhla a prosadila koncepci celorepublikové sítě vysoce specializovaných center založených na mezioborové spolupráci (traumacentra, kardiocentra, onkocentra).
V lednu 1998 byla jako bezpartijní jmenována do funkce ministryně zdravotnictví České republiky vlády premiéra Josefa Tošovského. Po červnových volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, kdy byla ustavena nová vláda, se v červenci 1998 vrátila do funkce ředitelky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Krátké působení na ministerstvu jí neumožnilo více se zapsat do podvědomí veřejnosti ani dokončit započatou práci. V listopadu 1998 byla Zuzana Roithová zvolena jako kandidát čtyřkoalice bez stranické příslušnosti senátorkou za obvod Prahy 10. Nemocnici předávala své nástupkyni jako jedinou v Praze se ziskem šedesáti milionů korun.
V Senátu se věnovala třem tématům, kromě zdravotnictví též neziskovému sektoru a vstupu České republiky do EU. V prvním období pracovala ve Výboru pro evropskou integraci Senátu PČR, kde byla zodpovědná za oblast zdravotnictví, sociální politiky, ochrany spotřebitele, zaměstnanosti a instituce EU. V roce 1999 se stala členkou KDU-ČSL - od května 2001 do listopadu 2003 byla místopředsedkyní strany se zodpovědností za program a zahraniční vztahy, dosud je členkou Celostátní konference KDU-ČSL. Od roku 2000 je členkou Evropského hnutí České republiky, které je součástí Mezinárodního evropského hnutí se sídlem v Bruselu. Od března 2000 do března 2002 byla předsedkyní tohoto hnutí.
V červnových volbách 2004 byla zvolena poslankyní Evropského parlamentu, členkou poslaneckého klubu "Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů). Byla zvolena místopředsedkyní Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů (od roku 2007 1. místopředsedkyní), stala se zastupující členkou Výboru pro zahraniční obchod (od února 2005) a Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví. Od července 2004 do února 2005 byla zastupující členkou ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku. Dále se stala členkou Smíšeného parlamentního shromáždění AKT - EU. (AKT je zkratkou pro Africké, Karibské a Tichomořské státy, tj. bývalé kolonie většiny zemí Evropy, se kterými EU udržuje výjimečné vztahy). V červnu 2009 byla znovuzvolena do Evropského parlamentu. Je předsedkyní české národní delegace v rámci poslaneckého klubu Evropské lidové strany. Je nadále členkou Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele a zastupující členkou ve Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci, Výboru pro práva žen a rovnost pohlaví a Podvýboru pro bezpečnost a obranu. Je místopředsedkyní delegace ve Smíšeném parlamentním shromáždění AKT-EU.
Od 1. prosince 2002 do července 2005 byla čestnou předsedkyní správní rady Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Pod jejím vedením došlo k řadě změn, například k rehabilitační péče, ke zřízení křesťanské gynekologické poradny a v souladu s protidrogovou strategií EU k vybudování prvního detoxikačního centra v ČR pro děti a mládež z celé ČR užívající drogy.
Je členkou Kolegia Paměti národa sdružení Post bellum. Převzala záštitu a poskytuje zázemí První právní pomoci - bezplatné právní poradně organizované studenty právnických fakult pro občany v tíživé sociální situaci. Je příležitostnou patronkou kulturních (např. divadlo SUD v jihočeském Suchdole) a sportovních akcí (např. cyklistická tour Josefa Zimovčáka z Bratislavy do Bruselu na historickém kole).
Je vášnivou pěstitelkou okrasných rostlin a léčivých bylin. Bývalá horolezkyně dnes dává přednost vysokohorské turistice a cyklistice. Ráda poslouchá klasickou hudbu a hraje na kytaru a zpívá. Vedle klasických romanopisců se s oblibou vrací k duchovní literatuře.
Mgr. Miroslav Lajkepa
