Vatikán.
Svět dosáhne pokoje pouze tehdy, bude-li bránit člověka v jeho transcendentní důstojnosti a hájit principy, zapsané v lidské přirozenosti. To je jádrem poselství, se kterým se dnes dopoledne Benedikt XVI. obrátil k diplomatickému sboru, akreditovanému u Svatého stolce.
Papežovu promluvu vyslechlo 179 velvyslanců – právě s tolika zeměmi Svatý stolec udržuje diplomatické styky. Byli přítomni rovněž zástupci Evropské unie, Suverénního řádu maltézských rytířů a Palestinské samosprávy.
„Církev je od svého počátku orientována kat´holon, zahrnuje veškerenstvo, a v něm všechny národy, kultury a tradice. Toto “nasměrování” církve neznamená vměšování do života různých společností. Má spíše vnášet světlo do svědomí občanů těchto společností a vyzývat je k práci pro dobro každého člověka a pokrok lidského rodu.“
Připomněl Benedikt XVI. v úvodu a zmínil se o nejvýznamnějších diplomatických událostech minulého roku. Patří sem navázání bilaterálních vztahů s Burundi a Rovníkovou Guineou, stejně jako podpis základní smlouvy s Černou Horou. Rovněž apoštolské cesty do Mexika, na Kubu a do Libanonu byly příležitostí k povzbuzení občanských snah tamních křesťanů, podpory lidské důstojnosti a míru. Pokoj na zemi je však neoddělitelně propojen se slávou Boží na výsostech, upozornil Svatý otec na příměru z Lukášova vánočního evangelia.
„Evangelista tak zdůrazňuje úzké sepětí mezi Bohem a hlubokou touhou člověka po poznání pravdy, uplatňování spravedlnosti a životu v míru v každé době. Dnes jsme často přiváděni k myšlence, že pravda, spravedlnost a pokoj se vzájemně vylučují a jsou čímsi utopickým. Poznání pravdy se jeví nemožné a snaha o její prosazení mnohdy ústí do násilí. Podle převládajícího názoru se úsilí o pokoj redukuje na pouhé hledání kompromisů, které by zajistily soužití národů či občanů v rámci jednoho státu. Avšak z křesťanského pohledu existuje niterné pouto mezi oslavou Boha a pokojem lidí na zemi. Pokoj nevyplývá z pouhého lidského úsilí, nýbrž je účastí na lásce samotného Boha.“
Nikoliv oslavování Boha, avšak právě jeho zapomnění plodí násilí, zdůraznil Benedikt XVI. a dodal:
Bez vztahu k objektivní pravdě nelze nastolit autentický dialog. Lidské vztahy pak řídí skryté či zjevné násilí. Neotevře-li se člověk transcendentnu, stává se snadnou kořistí relativismu a jen velmi obtížně jedná ve smyslu spravedlnosti a pokoje.
„K současným projevům zapomnění Boha lze přiřadit také ty, které vyplývají z neznalosti pravé Boží tváře. Zapříčiňují zhoubný fanatismus náboženské formy, který i v roce 2012 kosil oběti v některých zemích, jejichž zástupci jsou zde přítomni. Jak jsem již zmínil, jde tu o padělek náboženství, neboť ve skutečnosti náboženství smiřuje člověka s Bohem, osvěcuje a pročišťuje svědomí a objasňuje, že každý člověk je Stvořitelovým obrazem. Pokud se tudíž oslava Boha těsně váže k pokoji na zemi, je zcela zřejmé, že pokoj je Božím darem a také úkolem člověka, neboť vyžaduje jeho svobodnou a vědomou odpověď.“
Významná zodpovědnosti v otázce nastolení pokoje přísluší zejména státní a politické moci. Právě její představitelé jsou v první řadě povoláni k vyřešení četných konfliktů, kterými neustále lidstvo krvácí. A to počínaje oblastí Blízkého východu, která má v Božím plánu výsadní postavení, vyzýval papež.
„Mám na mysli především Sýrii, kterou sužuje dlouhodobé vraždění a která je dějištěm nesmírného utrpení civilistů. Opětovně apeluji na odložení zbraní a zahájení konstruktivního dialogu. Pokud syrský konflikt nadále potrvá, zanechá za sebou zemi v troskách. Nebudou v něm vítězové, nýbrž jen poražení. Dovolte mi, paní vyslankyně a páni vyslanci, abych vás požádal o vyburcování vašich státních představitelů. Je naléhavě zapotřebí nezbytných dodávek pomoci, které by řešily tamní vážnou humanitární situaci.“
Svatý otec poté poukázal na další ohniska sváru:
„
Jeruzaléme, staň se tím, co značí tvé jméno! Městem míru a nikoliv rozdělení; proroctvím Božího království a nikoliv poselstvím nestálosti a rozporu.“
Další papežovy myšlenky patřily
iráckému národu a jeho úsilí o smíření a stabilitu;
Libanonu a postavení tamních křesťanů; severoafrickým zemím, které mají všem svým občanům zaručit náboženskou svobodu. Benedikt XVI. analyzoval také politickou a humanitární
situaci v Africkém rohu, ve východních oblastech Demokratické republiky Kongo, v Nigérii, Mali a Středoafrické republice.
„Dosažení míru vždy závisí na obraně člověka a jeho základních práv. Tento úkol – byť v různé míře a různými způsoby – náleží každé zemi a musí neustále čerpat svou inspiraci z transcendentní důstojnosti lidské bytosti a z principů vepsaných do její přirozenosti.
V lednu loňského roku mne proto potěšila rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy, která žádá zákaz eutanazie jako dobrovolného úmyslného usmrcení závislé lidské bytosti, vykonané aktivní procedurou nebo zanedbáním.“
Zároveň však, pokračoval Benedikt XVI.,
musím se smutkem konstatovat, že mnohé i tradičně křesťanské země, pracují na rozšíření potratového zákonodárství ve smyslu depenalizace a liberalizace interrupcí.
„Přímý potrat, zamýšlený jako cíl nebo jako prostředek, je ve vážném rozporu s morálním zákonem. Katolická církev tímto tvrzením neodpírá pochopení a shovívavost, i vůči matce, nýbrž chce spíše bdít nad tím, aby zákon nespravedlivě nepozměnil rovné právo na život, příslušející jak matce, tak nenarozenému dítěti. Nedávné rozhodnutí amerického soudu pro lidská práva, vztahující se k oplodnění in vitro, které svévolně redefinuje okamžik početí a oslabuje ochranu života před narozením, je rovněž tak znepokojivé.“
Zejména v západní společnosti se však
lidská práva a příslušné povinnosti vykládají velice zmateně, vysvětloval dále Svatý otec.
„Nezřídka se práva zaměňují se zjitřenými projevy lidské nezávislosti, která se vztahuje sama k sobě. Neotevírá se již setkání s Bohem a druhým člověkem, nýbrž se stahuje do sebe a pokouší se uspokojit vlastní potřeby. Pokud má být ochrana lidských práv skutečně autentická, musí brát v úvahu člověka v jeho osobní i společenské celistvosti.“
Další výsadní cestou, vedoucí k nastolení pokoje, je
výchova, vyzdvihl poté Benedikt XVI. Její naléhavou nutnost dokazuje současná ekonomická a
finanční krize. Vznikla kvůli tomu, že zisk byl nadřazen práci a že jsme se bez brzdění vydali cestou finanční ekonomiky, namísto ekonomiky reálné. Je tudíž nutné obnovit smysl pro práci a jí přiměřený zisk.
„Za tímto účelem je třeba vychovávat tak, abychom nepodléhali pokušení krátkodobých stranických zájmů, nýbrž směřovali k obecnému dobru. Je nutné formovat leadery, kteří v budoucnu budou řídit veřejné národní i mezinárodní instituce. Také Evropská unie potřebuje prozíravé a kvalifikované představitele, na kterých budou záviset obtížné volby ozdravění evropské ekonomiky a položení solidních základů jejího rozvoje. Půjdou-li některé země dále samy, zrychlí nepochybně krok. Všechny dohromady však dojdou jistě mnohem dále!“
Jestliže nás znepokojují rozdíly v úrokových sazbách, mnohem větší údiv by měly vyvolat
rostoucí rozdíly mezi oněmi nečetnými, stále bohatšími jedinci a množstvím těch, kteří jsou nezvratitelně stále chudší, poznamenal dále Svatý otec. Posledním tématem jeho dnešní promluvy k diplomatům bylo
ohrožení míru související s „atentáty na náboženskou svobodu”.
„V některých případech je to vykazování náboženství na okraj společnosti, jindy nesnášenlivost či dokonce násilí vůči věřícím, symbolům náboženské identity a institucím. Stává se, že věřícím – a zejména křesťanům – je zapovězeno přispívat k obecnému dobru vlastními vzdělávacími a asistenčními institucemi. Pro záchranu náboženské svobody je zcela nezbytné uchovat právo na výhradu svědomí. Tato hranice svobody se dotýká velice důležitých principů etické a náboženské povahy, které jsou zakořeněny v samotné lidské důstojnosti. Jsou nosným zdivem každé společnosti, která chce skutečně být svobodná a demokratická.“
Pokoj je pouhým slovem, není-li ukotven v lásce, připomněl papež. Láska není náhradou odpírané spravedlnosti, avšak na druhé straně pouhá spravedlnost nemůže zastoupit lásku, dodal s poukazem na četné církevní charitní instituce a na činnost církve při přírodních kalamitách. V závěru se Benedikt XVI. obrátil k přítomných vyslancům slovy Pavla VI. z jeho poselství vládcům tohoto světa na závěr Druhého Vatikánského koncilu:
„ Máte být na zemi budovateli pokoje a řádu mezi lidmi. Avšak nezapomeňte, že velkým původcem řádu a míru na zemi je Bůh.“.
Převzato z
http://radiovaticana.cz,
článek, vydaný 7. 1. 2013, naleznete
zde.
