Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci,
2.1.2013
Drazí bratři a sestry,
Narození Páně svým světlem znovu proniká temnoty, které často obestírají náš svět i naše srdce, a přináší naději a radost. Odkud toto světlo přichází? Z Betlémské jeskyně, kde nalezli pastýři „Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích“ (Lk 2,16).
Tváří v tvář této Svaté rodině vyvstává další a hlubší otázka: jak může ono slabé děťátko vnést do světa tak radikální novost, která mění běh dějin? Není v jeho zrodu něco tajemného, co vykračuje nad onu jeskyni?
Stále znovu se tak vynořuje
otázka po Ježíšově původu, tedy tatáž, kterou klade během procesu místodržitel Pilát Pontský: „Odkud jsi?“ (srov. Jan 19,9). A přece je jeho původ zcela jasný. Když Pán v Janově evangeliu prohlašuje: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe“, židé proti němu reptali a namítali: „Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit «sestoupil jsem z nebe»?“ (Jan 6,42). A krátce nato obyvatelé Jeruzaléma důrazně odporují Ježíšovu mesiášství svým tvrzením, že přece dobře vědí, odkud je, zatímco „až přijde Mesiáš, nebude nikdo vědět, odkud je“ (Jan 7,27).
Ježíš sám jim dává na srozuměnou, jak lichý je předpoklad, že znají jeho původ, a poskytuje ukazatel, který umožňuje poznat, odkud přichází: „Nepřišel jsem sám od sebe, ale poslal mě ten, který je pravdivý. Vy ho neznáte“ (Jan 7,28). Ježíš je určitě původem z Nazareta a narodil se v Betlémě, ale co je známo o jeho pravém původu?
Čtyři evangelia obsahují jasnou odpověď na otázku, „odkud“ přichází Ježíš. Jeho pravý původ je Bůh, Otec. Pochází cele od Něho, avšak odlišným způsobem než jakýkoli prorok či Boží posel, kteří přišli před ním. Tento původ v tajemství Boha, kterého „nikdo nepoznal“, je obsažen už ve vyprávěních o jeho dětství v Matoušově a Lukášově evangeliu, z nichž čteme v této vánoční době.
Anděl Gabriel zvěstuje: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží“ (Lk 1,35). Tato slova opakujeme pokaždé, když recitujeme Krédo, Vyznání víry: „et incarnatus est de Spiritu Sancto, ex Maria Virgine - skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“. Při této větě poklekáme, protože závoj, který skrýval Boha, je otevřen a jeho neprobádatelné a nedostupné tajemství se nás dotýká: Bůh se stává Emmanuelem, „Bohem-s-námi“. Když nasloucháme mešním ordináriům, která zkomponovali velcí mistři sakrální hudby, mám na mysli například Mozartovu Korunovační mši, okamžitě postřehneme, že se nad touto větou zvlášť pozastavili jakoby se snažili univerzálním jazykem hudby vyjádřit to, co slova nemohou říci, totiž obrovské tajemství Boha, který se vtěluje, stává se člověkem.
Povšimneme-li si pozorně výrazu „skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“, zjistíme, že obsahuje čtyři jednající podměty. Výslovně jsou zmíněni Duch svatý a Maria, ale naznačen je také „On“, to znamená Syn, který přijal tělo a stal se člověkem z Panny. Ve Vyznání víry, Krédu, je označen Ježíš různými jmény: „Pán,… Kristus, jednorozený Syn Boží… Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha… jedné podstaty s Otcem“ (Nicejsko-cařihradské vyznání). Potom vidíme, že zájmeno „On“ odkazuje také na osobu Otce. Prvním podmětem této věty je tedy Otec, který je se Synem a Duchem svatým jediným Bohem.
Toto tvrzení Kréda nevyjadřuje ani tak věčné Boží bytí, ale spíše
čin, na kterém se podílejí tři božské Osoby a který se uskutečňuje „ex Maria Virgine“. Bez ní by vstup Boha do dějin lidstva nedosáhl svého cíle a nekonalo by se to, co je v našem Vyznání víry centrální: Bůh je Bohem-s-námi. Maria tak patří nevyhnutelně k naší víře v Boha, který jedná a vstupuje do dějin. Dává k dispozici celou svoji osobu, dává svolení stát se místem přebývání Boha.
Na cestě a v životě víry můžeme někdy také zaznamenat svoji nuznost, nedostatečnost svého svědectví podávaného světu. Bůh však vyvolil právě pokornou ženu z neznámé vesnice v jedné z nejvzdálenějších provincií velké římské říše.
Vždycky, i uprostřed těch nejsvízelnějších těžkostí, s nimiž se máme vyrovnávat, musíme mít důvěru v Boha a obnovovat víru v jeho přítomnost a konání v našich dějinách, jako tomu bylo u Marie. Nic není nemožné Bohu! S Ním se náš život vždycky ubírá po bezpečném území a v pevné naději je otevřen budoucnosti.
Vyznáním Kréda „skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“ prohlašujeme, že Duch svatý jakožto moc Nejvyššího Boha tajemně způsobil početí Božího Syna v Panně Marii. Evangelista Lukáš podává slova archanděla Gabriela: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“ (1,35). Jsou tu zřejmé dvě souvislosti. První se týká momentu stvoření. Na začátku knihy Geneze čteme, že „Boží duch se vznášel nad vodami“ (Gen 1,2), tedy Duch stvořitel, který dal život všem věcem a člověku. To co se stalo v Marii působením téhož Božího ducha, je nové stvoření:
Bůh, který povolává k bytí z ničeho, Vtělením uvádí do života nový počátek lidstva. Církevní otcové často mluví o Kristu jako o novém Adamovi, aby zdůraznili, že narození Božího Syna z Panny Marie je začátkem nového stvoření. Přivádí nás to k zamyšlení nad tím, jak víra vnáší také do nás novost tak mocnou, že způsobuje druhé narození. Počátkem bytí křesťanů je totiž křest, který nám dává narodit se jako děti Boží, dává nám účast na Ježíšově synovském vztahu k Otci. A rád bych podotknul, že
křest se dostává, my „jsme pokřtěni“ - v trpném rodě – protože nikdo není schopen stát se sám od sebe dítětem Božím. Je to dar, který je udělen nezaslouženě. Svatý Pavel zmiňuje toto adoptivní dětství křesťanů v ústřední pasáži svého listu Římanům, kde píše: „Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat «Abba, Otče!». Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti“ (Řím 8,14-16), nikoli otroci.
Jedině otevřeme-li se jako Maria Božímu působení, jedině svěříme-li svůj život Pánu jakožto příteli, kterému naprosto důvěřujeme, všechno se mění, náš život dostává nový smysl a novou tvář, tvář dětí Otce, který nás miluje a nikdy neopustí.
Mluvili jsme o dvou souvisejících prvcích. Prvním je duch vznášející se nad vodami, Duch stvořitel. Druhý spočívá ve slovech andělova Zvěstování: „moc Nejvyššího tě zastíní“. Je to odkaz na posvátný oblak, který se během putování exodu zastavoval nad stanem setkávání, nad archou úmluvy, kterou lid Izraele nesl s sebou a která byla znamením přítomnosti Boha (srov. Ex 40,34-38).
Maria je tedy novým stanem setkávání, novou archou úmluvy. Když přitakala andělovým slovům, dostal příbytek v tomto světě Bůh; Ten, jehož svět nemůže obsáhnout, začal přebývat v lůně panny.
Vraťme se tedy k otázce, u které jsme začali a která se týkala Ježíšova původu, na který se ptal Pilát: „Odkud jsi?“ Z našich úvah plyne, že hned
od počátku evangelií, je jasné, jaký je pravý Ježíšův původ. Je Jednorozeným Synem Otce, pochází z Boha. Stojíme před velkým a omračujícím tajemstvím, které o vánocích slavíme: Syn Boží skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Tato zvěst zní stále nově a vnáší do našeho srdce naději a radost, protože nám pokaždé dává jistotu, že, ačkoli se často cítíme slabými, nuznými a neschopnými před těžkostmi a zlem světa, Boží moc působí stále a koná divy právě ve slabosti. Jeho milost je naší silou (srov. 2 Kor 12,9-10).
Přeložil Milan Glaser
http://www.radiovaticana.cz/podrubrika.php4?id=2
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek,vydaný 2. 1. 2013, naleznete
zde.
