Při svém návratu ze Chatillonu v prosinci 1617 byl Vincent rozhodnutý celkem se věnovat záchraně duši chudých vesničanů...... Víc se dozvíte v článku :) Tak do toho :-)
Při svém návratu ze Chatillonu v prosinci 1617 byl Vincent rozhodnutý celkem se věnovat záchraně duši chudých vesničanů prostřednictvím misií a pomáhat jim v jejich materiální bídě zakládáním charitativních institucí.
Roky 1618 - 1633 v životě svatého Vincenta časem velké aktivity. Tyto tvůrčí léta byla zkoumáním znamení prozřetelnosti a osobních rozhodnutí. Jsou to roky, ve kterých se Vincent postupně otevírá účinkování milosti a dosahuje zralost, která ho přibližuje ke svatosti. Vincent počítal s přízní rodiny Gonda, která mu dala při výchově synů na pomoc Antona Portaila.
Zakrátko vypracoval plán evangelizace na majetcích Gondiovců, které představovaly nejbližší území pro jeho misijní činnost. Vincent začal dílo misií jako svou osobní roli.
V roce 1618 měl mise na třech místech na majetcích Gondiovců. Při všech ho provázeli zkušení kněží. Odhalil hlubokou neznalost základních pravd víry, nedostatek základní přípravy na přijetí svátostí. Tyto poznatky bily do očí a sužovaly Vincentovo srdce.
Lid se odsuzuje na zatracení, neboť neví o pravdách potřebných pro spásu a nespovídá se. Je třeba zasáhnout samotné kořeny. Právě takový cíl měly misie.
Každé z nich byly jakoby začátkom hlásaní křesťanské víry. Misionářská skupina se skládala ze dvou, tří nebo čtyř kněží.
V závislosti na počtu obyvatel mohla trvat pět, šest týdnů, ale mohla se protáhnout i na dva měsíce. Výklad pravd víry provázely vždy energicky výzvy na změnu života, obrácení, což mělo projevit ve svědomité generální zpovědi a ve svatém přijímání. Lid, po tak dlouhý čas zanedbáván, znovu objevil starý poklad svou víru.
V období 1618 - 1625 Vincent konal misie na celém uzemí majetků manželů de Gonda, asi v 30 - 40 hlavních sídlech obyvatel a ve všech založil charitativní bratrstvo, jaké poprvé vzniklo v Chatillone.
Rozhodující úlohu v rozvoji charitativního hnutí, které začal Vincent, sehrála paní de Gonda. Aktivně se účastnila na misiích nejen almužnou, ale i osobními návštěvami. Utěšovala nemocné, objasňovala nedorozumění a řešila spory. Svou autoritou podporovala každou iniciativu Vincenta a jeho společníků.
Postavení Filipa Emanuela jako velitele galejí bylo jedním z nejprestížnějších ve vojenském aparátu Francie. Vincent de Paul začal navštěvovat pařížské galeje roku 1618. Jeho srdce ustrnulo zděšením při pohledu na tuto nevýslovnou bídu. Ještě o čtyřicet let později před svými duchovními dcerami vzpomínal na ty zážitky: Jaké je to štěstí, sestry moje, moci sloužit těm bídným věznům, ponechaným v rukou lidí, kteří nemají s nimi slitování! Viděl jsem, že s těmi ubohými lidmi zacházejí jako se zvířaty. Vzbudilo to soucit u Boha.
Vincent požádal generála, aby odsouzence přemístili do vhodné budovy při kostele sv. Rocha na pařížském předměstí Saint - Honoré a na jeho podnět začali dostávat zdravější a bohatší stravu. Hojné plody Vincentovy obětavé činnosti v Paříži av Marseille naklonili pana de Gonda k tomu, aby vytvořil úřad duchovního správce galeje a svěřil ho Vincentovi.
Král proniknut soucitem nad odsouzenci souhlasil s tímto projektem. Vincentovi podléhaly všichni kaplani flotily. Vincent vykonával tento úřad až do smrti a byl mu natrvalo ponechán titul generální superior misijních společností. Pro materiální službu galejník v Paříži přidělil Dcery křesťanské lásky, které vstupovaly do kobek jako skuteční andělé útěchy.
Prozřetelnost čekala na Vincenta v září 1621 ve městě Macon. Zde se shromažďovali žebráci, kteří pro svou aroganci, hádavost a požadavky byly pro město pohromou. Vincent na to vzpomíná: Když jsem zakládal bratrství v Maco, všichni se ze mě smáli a na ulicích na mě ukazovali prstem. Když však bratrstvo začalo jednat, všichni plakali radostí. Nyní je tam jedno z nejlepších charitativních bratrstev, mužského a ženského. Ve městě bylo tři sta žebráků.
Chtěl vytvořit fond pomoci, který by pocházel z dobrovolných ročních sbírek, ke kterým by se zaviazali příslušníci kléru a zámožnější obyvatelé. Dalším zdrojem měly být různé finanční poplatky, ze všech městských úřadů, jakož i přijmi z nedělních sbírek, které by dělali Panny křesťanské lásky. Ti, co byli schopni pracovat, měli dostat jen nezbytný doplněk svého malého výdělku, protože sdružení nechtělo podporovat lenost. Plán začal fungovat.
V časech, které neznaly organizovanou sociální péči, charitativní bratrstvo v MACONĚ udělalo významný pokus na zmírnění nouze. Vincent se jeho prostřednictvím připravoval na úkoly mnohem významnější, které měl realizovat během svého dalšího života. 17. dubna 1625 v paláci rodiny de Gondi vznikla Misijní společnost, za přítomnosti dvou notářů a kaplana Vincenta. Nebylo ještě jasné, zda toto spoločnost bude náboženským sdružením, kongregací nebo bratrstvem.
Právní struktura nového sdružení byla neobyčejně jednoduchá, omezovala se na jmenování doživotního představeného a direktora, kterým se stal pan Vincent. Podle záměru sdružení mělo být trvalé. Jeho členové sa měli cele venovať starosti o chudobný dedinský lid a dělat to zadarmo. Měli bez odměny rozdělovat dary, které dostali zadarmo ze štědré Boží ruky.
Pan a paní de Gondi a jejich dědicové dostali trvalý titul zakladatelů tohoto díla, se všemi právy a výsadami, které předvídalo kanonické právo. Po dvou měsících po podepsání smlouvy i misijní společnosti Margita de Silly, hraběnka de Gondi, zemřela. Smrtí hraběnky se poslání pana Vincenta v domě Gondiových skončilo.
Generál de Gondi vstoupil do oratoře a po roce se stal knězem. Vincent se mohl svobodně věnovat misiím a rozvoji rodící se Společnosti. Vincentovou starostí bylo shromáždit skupinu kněží, aby mohli čestně plnit závazky, které převzal.
Pařížský arcibiskup udělil misijních společnosti schválení ze strany církevních vrchností. O čtyři měsíce později první tři společníci podepsali akt připojení se k vznikající Společnosti.Byl to nejvěrnější Vincentův společník Anton Portálu a dva Kněží z diecéze Amiens - František Du Coudray a Jan de la Salle, který bydleli s Vincentem. Zakrátko se připojili další. Malá společnost jak ji Vincent nazýval po celý život, byla konečně skutečností a ne pouze projektem na papíře. Nové společenství se pustilo do práce. Během prvních šesti let provedli kolem 140 misí. Je to tím pozoruhodnejovšie, že až do roku 1631 celkový počet kněží nepřekročil sedm.
Sídlem společnosti bylo kolegium Bons Enfants (Dobrých dítek). Existovali už stručné pravidla, kterými se řídili. Byl v nich určený čas na modlitbu, studium a cvičení v kontroverzní (diskuse s hugenoty).Touha zřídit solidní Společnost přivedla Vincenta k návrhu, aby jeho spolubratři skládali sliby. Převážná část poslechla radu otce a učitele.
Rozvíjející se Společnost našla nové pole pro svoji apoštolskou činnost: exercicie pro kandidáty na kněžské svěcení. Úspěch nového akce byl velký a okamžitý. Neuplynuly ani tři roky a v pařížské diecézi se zavedla praxe exercicií před svěcením. Arcibiskup jejich vedení svěřil Vincentu de Paul.
Tento příklad následovalo mnoho jiných diecézí, dokonce i v Římě je uznali za povinné. I tam je vedly kněží misijního společnosti.
zpracovala sr.M. Norberta
