Další článek od pana R. Dočekala přináší rozhovor s Matkou Terezou.
Matka Tereza neměla ráda rozhovory. Nechtěla, aby se o ní mluvilo. Slovenský biskup Mons. Pavol Hnilica (30.3. 1921- 8 .10. 2006) mi přesto za jejího pobytu v Římě s ní dohodl setkání. „Tady v Římě už otevřela dva domy pro chudé, takže když napíšeš nějaký článek o ní nebo jejím díle, může to být užitečné, a proto svolila.“
Matka mě očekávala na římské periférii před jedním z domů. Na svou subtilní postavu mě přivítala pevným a vřelým stiskem ruky. Říkala, že se za mě přimluvil monsignor. Posadili jsme se na zahradě pod velký strom. „Co vám mám vyprávět?“pohlédla na mě vlídně měkoučkýma očima. „O mně se nic říct nedá. Jsem obyčejná řeholnice. Pán mi svěřil poslání a já se ho snažím realizovat, jak jen umím. To všechno dělá On. Ježíš miluje chudé, sám se narodil v chudé rodině a nejkrásnější slova věnoval chudým. Je třeba mluvit o nich, ne o mně, já nejsem nic.“
Mluvila ze srdce, tichým důvěrným tónem, jemným přesvědčivým hlasem. Když seděla přede mnou, připadala mi velmi malá, velmi štíhlá. Měla shrbená ramena. Seděla, ale zdálo se, jakoby se na židli choulila. Aby na mě dobře viděla, i když jsme seděli blízko sebe, musela zvednout hlavu, protože ramena ztuhlá artrózou ji nutila držet hlavu nakloněnou dopředu. Na nohou těžké sandály, chodidla deformovaná tisícovkami kilometrů, která musela ujít v prachu, blátě a kamení, v dešti i žáru slunce dál a dál s modlitbou a úsměvem na rtech. Za půlstoletí při pomoci trpícím se nezastavila.
„Kdy jste si uvědomila, že máte poslání stát se řeholnicí?“ zeptal jsem se. „Pánovo povolání je tajemství,“ odpověděla. „Uvědomila jsem si to poprvé asi ve 12 letech. Žila jsem s rodinou ve Skopje. Máma byla hluboce věřící křesťanka a možná, že rozhodující vliv na mne měl její příklad a láska k chudým. Ale tehdy jsem nechtěla být řeholnice, to rozhodnutí padlo až v 18 letech.“
Matka Tereza o své rodině nikdy nechtěla mluvit, ani o dětství, mládí, vraždě otce, kalvárii své matky, která byla prakticky do smrti v domácím vězení, ani o sourozencích. Vždy odpovídala obecně, stručně, jakoby se tomu vyhýbala. Pozadí rodinného dramatu mi odhalil její o dva roky starší bratr Lazar, inženýr, který v Palermu řídil pobočku farmaceutické firmy. Díky němu vám je předkládám.
Matka Tereza se původně jmenovala Agnese Bojaxhiu, ale doma jí říkali Gonxha (Poupátko). Rodina, do níž se jako druhé dítě narodila 27. 8. 1910, byla zámožná, žila ve Skopje, které v minulosti žilo pod vládou –Turecka Srbska, chvíli bylo i hlavním městem Makedonie, ale je původně albánské. Otec Nikola byl doktor farmacie, vlastnil i stavební firmu, byl schopný obchodník a o šestnáct let starší než matka Drone (květina). Také ona pocházela z dobře situované rodiny, v šestnácti se vdala za Nikolu Bojaxhiu,za dva roky se jim narodil syn Lazar, ve dvaceti dcera Agnese- budoucí Matka Tereza- a ve třiadvaceti dcera Agara. Obyvatelé Skopje byli převážně muslimové, část věřících patřila k řecké pravoslavné církvi, menšina byla katolíků. K ní patřila i rodina Agnese. Katolický kostel byl naproti jejich velikému domu se zahradou, v níž stál ještě druhý dům pro příchozí rodinu, vzdálené příbuzné a hosty. Každé ráno na sedmou vodila maminka děti na mši svatou a večer shromáždila všechny, kteří bydleli v té chvíli u nich v domech a modlili se společně růženec. „Agnese pomáhala sedmi sirotkům, jimž zemřeli rodiče. Prakticky žili u nás,“ vzpomínal Lazar.
V roce 1913 Albánie získala samostatnost, vzápětí byla okleštěná o Kosovo a v oblasti bylo násilí na denním pořádku. Vojáci se zaměřili na osobnosti a tou významnou byl Agnesin otec- jednak zde postavil divadlo a od roku 1919 byl poradcem starosty. Pozvali ho do Bělehradu na poradu, po návratu domů musel ihned do nemocnice, kde tenkrát šestačtyřicetiletý otec po několika hodinách zemřel na otravu. Zlikvidovali ho z politických důvodů, mladší sestře bylo devět let. V roce 1922, tedy v jejích 12 letech, kázal v našem kostele jezuita, misionář z Indie. Jeho slova ji zasáhla. Otázala se ho, co má pro následování udělat. Poradil jí, aby se modlila za poznání Boží vůle. Aby se mohla dostat na misie, musela se nejdříve stát řeholnicí. V 18 letech opustila rodinu a vstoupila do kláštera kongregace Naší Paní Loretánské, jejíž mateřinec byl v Irsku, v Dublinu. Ale již 1. prosince 1928 je v Indii, v Kalkatě, odkud míří do Darjeelingu, městečka na svazích Himalájí, kde prožila noviciát, oblékla hábit a přijala jméno Tereza z úcty ke svaté Terezii od Dítěte Ježíše. Tam také složila 24. 1. 1931 časné sliby a odjela na nové působiště do Kalkaty, kde nejprve učila v High School vedené loretánskými sestrami.
Od té doby, co opustila rodinu, již matku a sestru nikdy neviděla. Obě se přestěhovaly do Tirany, kde žila Drone i Agata 40 let pod diktaturou často až čínského typu. Měly povoleno psát přes cenzuru, a to jednou za měsíc. Matka jí psala: „Chci Tě vidět, než umřu.“ „Nic nepomohly prosby Matky Terezy i Francie. Maminka zemřela v roce 1972, za rok na to i sestra Agata. V odpovědích Albánie se vždy neslo: „zdravotní stav neumožňuje vycestovat …..“, dodával bratr Lazar. On sám byl jako důstojník přičleněn k italským vojskům a rozhodl se v Itálii zůstat navždy. Sestra vystudovala v Indii nejdříve magisterský titul a vyučovala na výše uvedené škole dějepis a zeměpis, 24. 5. 1934 složila věčné sliby a stala se ředitelkou bengálské části této kalkatské střední školy. Tolik o ní vyprávěl její bratr.
Proto jsem položil Matce Tereze další otázku: „Kdy a za jakých okolností padlo rozhodnutí opustit řeholi, práci ve škole, a pracovat v kalkatských slumech a a ghettech, ve zchátralých chudinských čtvrtích mezi nejchudšími?“ „Až tenkrát, když jsem odjížděla do Darjeelingu na duchovní cvičení- v noci 10. září 1946. V přeplněném nočním vlaku z velkoměsta u ústí Gangy do lázeňského střediska v Himalaji jsem se rozhodla. Byla jsem dříve chráněna zdmi koleje, školy, a proto jsem nikdy nepotkala chudáky, otrhance, bezdomovce, malomocné, neviděla ghetta, kde je špinavé vše: chatrče, cestička, které slouží jako odpadové kanály, zem, lidé, hadry, na podlaze hmyz, myši, švábi. Děti s hlavami plnými vší, slepci, chromí, malomocní se zmrzačenými těly, znetvořenými obličeji a stvoření, která za mnou pak chodila po všech čtyřech a prosila o trochu jídla, neboť se živila odpadky. Když jsem tedy ten večer dorazila na kalkatské nádraží, ocitla jsem se uprostřed davu zbídačených lidí. Byl to profil světové bídy chudiny- tisícovky bloudících bezprizorných lidí, jen kost a kůže, poznačených nemocemi, mladé matky žádající o almužnu, hloučky dětí pronásledujících cizince a prosící o peníze či jídlo, chromí a slepí ukazující si rukou na ústa, aby se nad nimi někdo smiloval. A na každé zastávce přeplněného vlaku totéž, hrozný pohled na napůl spálené domy, u nichž tábořily chumly lidí, vyzáblých nešťastníků. Tu noc jsem otevřela oči utrpení a do hloubky pochopila svoje povolání Bohem. Poznání se promítlo do rozhodnutí odejít z kláštera a žít mezi chudými,“ dokončila Matka Tereza tichým hlasem. Bylo vidět na očích, že lidské utrpení stále hluboce prožívá.
V lednu 1948 požádala představenou o povolení odejít z kláštera, požádala papeže Pia XII. O oficiální povolení a od 18. 8. 1948 odkládá hábit loretánských sester a obléká bílé sárí s modrým lemováním a těžké sandály. Odchází do Patmy a zpět do Kalkaty a stává se indickou státní občankou- ona Albánka. Za počátek své mise si volí den Narození Páně, 25. 12., službu nejchudším z chudých. Otevírá svou první školu v Moti Džhil. 7. 10. 1950 schválil Vatikán novou kongregaci sester Matky Terezy- Misionářky lásky.
Za svůj život vykonala Matka Tereza neuvěřitelné množství práce: založila mateřinec pro své sestry v Kalkatě, noviciáty pro Evropu a Ameriku v Londýně, pro Austrálii v Melbourne, další pobočky v e Venezuele, na Srí Lance, v New Yorku, Bangladéši, na Mauriciu, v Addis Abedě v Etiopii a v Gaze, v Hodeidahu v Jemenu, v peruánské Limě, v Papui na Nové Guinei, v italském Palermu a Ostii, v Mexiku, Guatemale, Neapoli, na Haiti, Filipínách a Rotterdamu. Založila mužské pobočky- bratry Misionáře lásky- v Kalkatě a v Jižním Vietnamu. Následovaly: dům umírajících v Kalkatě, dům dětí tamtéž, Středisko pro domorodce v Bourke v Austrálii, první centrum v Římě a poté v Tanzánii a v únoru 1988 otevřela dům Matky Terezy v Moskvě. Pro malomocné založila vesnici v Indii a v Tairu v Jemenu a jejich pobočky. V roce 1991 se vrací do Tirany a otevírá zde hned tři domy pro nejchudší. Zasadila se o znovuotevření a vysvěcené katedrály, přestavěné v 50. letech na kinosál. Takové obrovské zatížení v extrémních klimatických a situačních podmínkách si vyžádalo svou daň. Tam všude nezanechala jen svou stopu, ale tvrdou práci, příklad lásky a kus svého zdraví. Když poprvé onemocněla se srdcem, byl jí voperován kardiostimulátor. Srdeční záchvaty se od roku 1983 opakovaly, a tak byla ne méně než pětkrát operována a hospitalizována se srdíčkem a osteoporózou. Nešetřila se, Pomáhá např. po obrovském zemětřesení v Bangladéši, je všude, kde ji potřebují. To už má její řád po celém světě 445 domů pro pomoc nejchudším v 95 zemích světa s 3500 sestrami. A dodnes se celý svět sklání před jejím životem, cele obětovaném nejchudším, umírajícím, obětovaném Bohu.
Její práce byla oceněna ne nejméně jedenácti vysokými vyznamenáními za života: třemi indickými- Lotosovým řádem, cenou Pandita Nehrua a nejvyšším tamním řádem- Indický skvost, americkou cenou dobrý samaritán, cenou Johana F. Kennedyho, Angličané jí udělili Templetonovou cenu, dále získal v roce 1975 Cenu Alberta Schweitzera, Cenu III. řádu sv. Františka z Assisi „Mater et Magistra“, Balzanovu cenu, cenu jí udělila Světová kongregace pro výživu v Římě a 17. října 1979 přijímá v norském hlavním městě Oslo Nobelovu cenu za mír. Matka Tereza získala také čtyři čestné doktoráty, a to Univerzity Nejsvětějšího Srdce v Římě a její Lékařské fakulty a cenu za mír papeže Jana XXXIII.
Přesto zůstala stále skromnou, obětující se ženou, milující Boha. V Americe se jednou setkala s významnou osobností. Podivil se, že dosud nemá vizitku, a tak jí doporučil, urychleně si ji opatřit. Při příští návštěvě si na její vizitce anglicky přečetl:
Ježíš je šťastný, že k nám přichází jako Pravda, protože je vyřčena, jako Život, protože je žit, jako Světlo, protože je rozsvíceno, jako Láska, protože je milována, jako Radost, protože je dávána, jako Pokoj, protože je šířen.
MATKA TEREZA
Navštivme ještě jednou Nirmal Hriday- Dům umírajících. Papež Jan Pavel II. jej při své návštěvě Indie navštívil, zůstal tam dlouho, chtěl nakrmit několik starých lidí a byl u smrti tří lidí. Po celou dobu návštěvy ze sebe nevypravil jediné slovo, z očí mu tekly slzy. Dnes zde filmuje Raghu Rai, kameraman indické televize s bezcitným okem filmové kamery. Najednou se k němu vztáhly uzlovité ruce, a tak sklonil kameru. „Proč pláčeš, matko?“ zeptal se. Ihned přestala plakat a ptala se: „Jsi to ty, můj synu?“ „Ano, matko, jsem to já.“ „Dlouho jsi byl pryč. Myslela jsem, že už nepřijdeš.“ „Teď jsem tu. Už neměj starost.“ „Jsi ženatý?“ „Jsem a mám děti. Vyprávím jim o Tobě.“ Stařena se bezzubě usmála, vztáhla ruku a sklonila Rahnovu hlavu, aby se dotkl jejího čela. „Bůh ti žehnej, synu,“ řekla, „teď už mohu šťastně umřít.“
Při návratu z Domu umírajících se kameraman znenadání obrátil na Matku Terezu: „Nikdy jsem o víru v Boha moc nedbal. Ale dnes, Matko, věřím.“ Tichý úsměv, jímž mu odpověděla, byl jako vděčná modlitba.
Matka Tereza zemřela 5. září 1997. Beatifikována byla papežem Janem Pavlem II. v roce 2003. Byl jsem v té době v Římě, proto je můj snímek pořízen několik minut před otevřením baziliky St. Giovanni v Lateráně.
RD