V dalším článku pana R. Dočekala si můžete přečíst o P. Ferdinandu Chýlkovi.
(5. 2. 1889-25.2. 1941)
Dnes Vám chci představit P. Ferdinanda Chýlka, přerovského kněze, jehož život i smrt byly knižně zpracovány.
P. Ferdinand Chýlek se narodil v Kozlovicích u Frenštátu 5. února 1888 v rodině středního zemědělce v kraji, kde jak se říká, „nastává konec chleba a začátek kamení“. Bylo jich šest sourozenců, a tak si rodiče přáli, aby se stal učitelem a byl pro život zaopatřen. Jenže jak známe, člověk míní a Pán Bůh mění. Ferdinand měl výjimečné nadání, a tak se nakonec profesorský sbor i rodiče shodli na tom, ale až po absolvování celé měšťanky, že chlapec patři na gymnázium. Tam nastoupil, ač značně starší než ostatní studenti, a po celou dobu studoval s vyznamenáním. V Místku v roce 1911 s vyznamenáním maturoval. Dokonalým překvapením pro všechny pak ale byl nástup mladíka, který na střední škole organizoval studentská divadla, rád tančil a bavil se, redigoval studentský časopis, do semináře na Teologickou fakultu v Olomouci.
Na kněze byl vysvěcen, nyní už Pater Ferdinand, 5. července 1915. Nejprve působil jako kooperátor v Háji u Opavy a v Němčicích. Tam všude se k němu hrnula mládež, pro niž organizoval taneční hodiny, plesy, zájezdy na památná místa a uměl promluvit do srdce, tak vzpomínali tamní pamětníci a žáci. Získal si srdce mladých, aby je pak vyvedl branou víry do života.
Národní uvědomění projevoval ještě za Rakouska- Uherska. S Omladinou sehrál divadelní hru Sokola- Tůmy „Pro českou školu“. Hra byla namířena proti germanizaci Ostravska (viz P. Bezruč- Kantor Halfar) a výtěžek z představení zaslal Matici slezské na podporu českého školství.
P. Ferdinand Chýlek se do Přerova přistěhoval natrvalo v září 1919 a hned zahájil horečnou činnost, neboť situace v církvi v době první republiky nebyla záviděníhodná, zejména po založení církve československé. P. Ferdinand schůzuje, přednáší, píše, modlí se. Stává se náčelníkem VI. okrsku přerovského Orla. V roce 1920 založil týdeník „Právo“, nejrozšířenější týdeník na střední Moravě. V záhlaví měl jako bojovou výzvu slova prezidenta T. G. Masaryka: „Katolíci budou mít tolik práv, kolik si jich dobudou.“ (jako ti dnešní! pozn. autora) V roce 1923 založil další, tentokrát kulturně náboženský časopis „Nový národ“. I ten měl mnohatisícový náklad. Skončilo to, jak to muselo skončit.
U P. Ferdinanda byla v roce 1924 zjištěna tuberkulóza, z níž se léčil celý rok. U moře se podařilo zhoubnou nemoc lokalizovat a zachránit jeho život. (V tom roce jí podlehl např. Jiří Wolker, autor sbírky Těžká hodina, ale i básně Svatý Kopeček- pozn. autora.) A tak po návratu zakoupil v Kroměříži tiskárnu, později ji převedl do Přerova a vybudoval zde malé, ale moderně zařízené tiskařské centrum. To už byl řadu let funkcionářem Jednoty duchovenstva arcidiecéze olomoucké, připravoval celostátní katolický sjezd, zastával v Přerově i v kraji řadu funkcí.
Jen tohle by snad stačilo vyčerpat energii několika lidí, nikoli P. Ferdinanda. Pokusil se o tak vznešený cíl, jako byla myšlenka, realizovat důstojný pobyt kněží ve stáří. (Dnes se o to pokouší Cesta 21) Už v roce 1923 začal budovat Kněžskou nemocenskou pokladnu, která měla z kněží sejmout strasti o hmotnou existenci a léčení ve stáří: mělo být vybudováno nemocenské a penzijní pojištění kněží, starobní pojištění farských hospodyň a pořízeny lázeňské domy. To představovalo pro přerovského kněze jednání s biskupy, se státními činiteli, přesvědčování, objasňování, schůzování, přípravu stanov. Po třech letech se zdařilo- stál zde kněžský ústav, jediný svého druhu v celé katolické církvi v čele s P. Ferdinandem Chýlkem jako prvním ředitelem (neplaceným). Jak si vedla dále tato opravdová přerovská Osobnost? V roce 1938- tedy za 12 let, měla už Kněžská nemocenská pokladna v Přerově lázeňské domy v Karlových varech, Luhačovicích, Piešťanech, Teplicích nad Bečvou a Korytnici (dnes Korytnice- kúpele v Slovenské republice poblíž Nitry- pozn. autora). Žel události více nedovolily.
P. Chýlek věděl, co jeho zemi hrozí. Spolu s dalším přerovským knězem P. Aloisem Čápem a učitelem A. Němcem byl iniciátorem velké národní slavnosti na Radhošti. Ale události šly ještě dál. Byla zlikvidována naše pomnichovská republika, 1. září 1939 začala druhá světová válka.
V ten den, hned v první den druhé světové války, byl P. Ferdinand Chýlek zatčen. Když pro něj gestapo přijelo, vědělo dobře, co činí a proč to činí. Gestapáci věděli, že zatýkají muže, který mezi českým katolickým kněžstvem něco znamená, že zatýkají vůdce katolického hnutí na střední Moravě, muže, který kolem sebe jako skvělý organizátor soustřeďuje bohatý národní a náboženský život, strhující kazatele a zkušeného novináře, který dává všechny síly do služeb vlasti a církve, který mohl mít proti nim velký vliv na široké okolí. Když tehdy německá armáda vtrhla do Polska, odjížděl P. Ferdinand jako „rukojmí“ v gestapáckém autě do sběrného tábora ve Štěpánově u Olomouce a dotud do koncentračního tábora Buchenwald.
Byl vězněn na bloku 47. Ti, kteří tam koncentrák přežili, vzpomínají na jeho typický, stálý úsměv, kterým povzbuzoval sebe i jiné, vzpomínají na jeho mírnost, lásku k bližnímu. Když byl hlad nejvyšší, zvedl se P. Chýlek od stolu, vzal misku a obcházel spoluvězně, aby věnovali tu kousek brambory, třeba jen slupku, pro ty, kteří teď byli v lágru venku „na ulici“. Jeho čin strhával všechny.
P. Chýlek v roce 1941 onemocněl. Odeslali ho na tzv. „revír“, jak se říkalo bloku, kde leželi nemocní bez lékařského ošetření a bez léků. Tam, zcela osamocen, zemřel 25. února 1941 ve věku pouhých 53 let. Dokonal savou životní úlohu- jedinečnou a velikou nejen počtem a velikostí činů, které vykonal, ale také láskou k Bohu, církvi, vlasti a lidem.
Tak až o letošních svátcích Dušiček se budete v kostelích, na hřbitovech či kdekoliv modlit za zemřelé kněze, vzpomeňte si i na přerovského kněze P. Ferdinanda Chýlka, který naplnil Kristovo „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Popel P. Ferdinanda je uložen v hrobě rodičů v Kozlovicích u Frenštátu. Jeho tak hluboce kněžský a lidský život zůstává pro nás darem.
RD.
