Svou věrnost zaplatil jedenáctiletým nekrvavým mučednictvím a svou smrtí - Josef Karel Matocha, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský.
PhDr. ThDr. Josef Karel Matocha byl arcibiskupem olomouckým a metropolitou moravským. Narodil se 14. května 1888 v Pitíně na Vláře u Bojkovic, v bývalém okrese Uherský Brod, jako jedno z jedenácti dětí venkovského kováře. Studoval na Gymnáziu v Uherském Hradišti, odkud po roce přešel na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, kde v roce 1908 maturoval. Jako bohoslovec byl poslán do Říma do Collegia germanica a studoval na Gregoriánské univerzitě v Římě. 25. 7. 1911 získal doktorát filozofie, 15. 6. 1914 byl vysvěcen na kněze a 7. 8, 1915 dosáhl hodnosti doktora teologie a stal se také bakalářem kanonického práva.
Jako kněz působil od 15. 6. 1915 do 1. 3. 1919 jako kooperátor v Sobotíně u Šumperka, jako vojenský kaplan Vojenské nemocnice u Ružomberoku a poté dva roky jako profesor dogmatiky a filozofie na Bohoslovecké fakultě v Nitře. Přednášel i křesťanskou filozofii jako mimořádný a řádný profesor a v letech 1934/1935 a 1938/1939 byl děkanem Teologické fakulty v Olomouci. Psal a vydával filozofické studie, kázal, zpovídal, zvláště v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci- Hejčíně, který byl jeho farním kostelem, když bydlel v Žilinské ulici v Olomouci, ale také v kostel sv. Michala v Olomouci a v Křelově. V roce 1928 byl jmenován čestným konsistorním radou, 19332 arcibiskupským radou, 1938 papežským komořím, 1940 domácím prelátem Svatého otce a před vypuknutím druhé světové války apoštolským vizitátorem na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Když 2. 3. 1947 zemřel arcibiskup olomoucký ThDr. Leopold Prečen, jmenoval papež Pius XII. 23. 3. 1948 PhDr. ThDr. Josefa Karla Matochu olomouckým arcibiskupem a metropolitou moravským. Arcibiskupské svěcení přijal z rukou pražského arcibiskupa a primase českého Dr. Josefa Berana a spolusvětitelů Dr. Stanislava Zely a košického biskupa Josefa Čárského dne 2. 5. 1948. Zvolil si své biskupské heslo: „Jedinému Bohu čest a sláva na věky!“
67. nástupce sv. Metoděje řekl mimo jiné v slavnostním proslovu: „Pán mne povolal v kritické době k těžkému a odpovědnému úřadu na stolci sv. Metoděje… odkaz Kristův i dědictví našich Otců slovanských budu vždy a všude statečně hájit a množit veškerou svou prací i obětí životní… aby duha míru klenula se vždy mezi hrobem sv. Cyrila v Římě a sv. Metoděje na Moravě“. Arcibiskup věřil v možnost dohody mezi církví a státem.
Jmenování arcibiskupa Matochy bylo provázeno kladným ohlasem. Katolický týdeník Rozsévač (4. 4. 1948) o něm: „znamenitý představitel, apoštolský, skromný člověk, kněz vzešlý z lidu a lidu blízký v duchu Stojanově, osobně podmanivé, milé povahy“. Ve věstníku Jednoty duchovenstva Dr. Antonín Šuránek napsal, že „řízení arcidiecéze se ujímá filozof, napájející své myšlení za zdravých zdrojů věčně platných, neschopný choroby“, člověk nesmlouvavý“ pokud jde o neohrožené hlásání neztenčené pravdy Boží a ji její obhajoval až do krve“.
Arcibiskup stál od 19. 6. 1949 v čele řízení čsl. Biskupské konference a čelil proticírkevnímu boji. Již na podzim 1948 byly ministrem informací Václavem Kopeckým zakázány všechny náboženské časopisy, spolky a sdružování. Komunistický totalitní režim viděl v církvi instituci, která ohrožovala jeho mocenské a ideologické postavení. Arcibiskup Matocha ve všech případech protestoval a odvolával se proti nezákonnostem. 19. 6. 1949 byla obsazena katedrála sv. Víta a arcibiskup Beran byl umlčen při čtení pastýřského listu a následně internován ve své rezidenci. Obranný boj církve přešel na řídícího čsl. Biskupské konference arcibiskupa Josefa Karla Matochu.
Když 14. října 1949 došlo k odhlasování tzv. církevních zákonů čís. 217/49 a 128/49 Sb., byla zrušena autonomie církve. Kněz bez státního souhlasu nesměl být činným ve státní správě. Arcibiskup Matocha varoval vládu: „Nikdy nedám souhlas k tomu, aby se touto cestou dosáhlo postátnění církve.“ Diplomatické styky s Vatikánem byly přerušeny. Msgre. Verolini musel opustit zemi, nový chrgé d affaires nedostal naše vízum. Z Vatikánu byl odvolán vyslanec Dr. Rath. Státní úřad pro věci církevní řídl jako první předseda Dr. Alexej Čepička, po něm Zděněk Fierlinger. Vládnoucí moc se mstila. Musela být ochromena aktivita arcibiskupa Matochy. 16. 6. 1949 byl zatčen první arcibiskupův sekretář Msgre. Dr. Josef Moštěk. Vládní zmocněnec v Olomouci Max Jablonský řídil začínající arcibiskupovu izolaci a poté celou jeho internaci. Izolace začala tím, že do místnosti proti vrátnici arcibiskupství se nastěhovali dva policisté (Stb a VB), kteří kontrolovali přístup do rezidence. Zatčen byl světící olomoucký biskup Dr. Stanislav Zela a odsouzen za vymyšlené zločiny 2. 12. 1950 k 25 letům odnětí svobody (18. 6. 1969 byl biskup Zela úplně rehabilitován). Zatčen a odsouzen byl i arcibiskupův zpovědník Dr. Silvestr Braito O.P. Arcibiskupu Matochovi bylo zakázáno vykonávat velikonoční obřady po jeho kázání na Květnou neděli v roce 1950, mši svatou mohl konat jen v soukromé kapli. Do toho přišel 13. a 14. duben 1950- přepad klášterů a odvoz řeholníků do internačních klášterů. 23. 6. 1950 byli zatčeni oba arcibiskupovi sekretáři Dr. Josef Ryška a P. Josef Prášek (děkanem v Přerově byl 1990- 1991) a oba byli odsouzeni na 10 let do vězení. Od té doby byla arcibiskupova izolace úplná. Měl vypnutý telefon, vzali mu rádio, uzavřeli část knihovny za ložnicí. V předpokoji zůstával stále příslušník Stb, doprovázel ho i na procházce do zahrady nad západním východem z rezidence do „výpadu“. Stejně tak mu přinášel jídlo. Byl hlídán i při mši v arcibiskupské kapli. Omezovala se také jeho korespondence s příbuznými. Ani gratulace k svátku mu nebyla doručena a příbuznému Ladislavu Pavlovskému se zadrženou gratulací sdělil VB, že „je nežádoucí, aby se mu psalo“… (arcibiskup byl jeho strýcem, pozn. autor). Přesto se panu arcibiskupovi podařilo: 25. 3. 1952 ustanovit do funkce generálního vikáře P. Josefa Glogara, svěřit beatifikační proces A. C. Stojana v Římě Dr. Olšrovi a u nás Dr. Vojtěchu Tkadlíčkovi jako vicepostulatorovi. (Biskup Vrana před svou smrtí poslal diecézní materiály do Říma- pozn. autor)
Po 7. 7. 1954 byla zavedena jeho samovazba ještě tvrdší a natrvalo, aby zcela kapituloval, Byl určen k likvidaci. Vládní zmocněnec měl volnou ruku. Olomoucký internista MUDr. Florián Pumprla ve svém třístránkovém svědectví uvádí, že v roce 1948 byl arcibiskup zcela zdráv, neboť to potvrdil jako jeho osobní lékař pro Vatikán. On sám ho mohl léčit až do izolace v roce 1950. Pak k němu byl povolán až v roce1958, kdy byl požádán vedoucím zdravotního odd. ONV v Olomouci, aby zašel k arcibiskupu Matochovi společně s prof. Dr. Kojeckým z 2. Interní kliniky UP. „Ležel na posteli v černém svetru…, vedle postele na židli talíř polévky. Šlo o akutní záchvat dny, krevní tlak 190/110.“ Lékař poznamenal, že to vyžaduje léčení a kontrolu. „Pravda je taková“, píše MUDr. Pumprla, že „žádný lékař (kromě zubního) za celých jedenáct let (tedy do Matochovy smrti- pozn. autor) u něho nebyl“. MUDr. Pumprla už nikdy nebyl k panu arcibiskupovi volán- ani po jeho smrti. O ní se dozvěděl od prof. Dr. Rozmaryče, který byl s prof. Dr. Kojeckým po arcibiskupově smrti 2. 11. 1961 povolán do rezidence. „Mrtvý arcibiskup seděl v křesle…“ MUDr. Kojecký usoudil, že šlo o srdeční infarkt. Bylo upuštěno od pitvy. Arcibiskup Matocha zemřel po jedenáctileté samovazbě ve vlastní rezidenci bez lékařského ošetřování. Max Jablonský pak 14. 6. 1968 v Lidové demokracii napsal, že „arcibiskup Matocha měl takovou lékařskou péči, že takovou nemá dodnes zajištěnou ani jediný občan města Olomouce.“
Generální vikář Glogar, který mohl v posledních letech navštívit arcibiskupa jen dvakrát do roka, se o jeho smrti dozvěděl od vládního zmocněnce a od církevního tajemníka. Věznitelům šlo o to utajit smrt a pohřeb arcibiskupa. Právě vztyčená černá vlajka musela být z arcibiskupského paláce na příkaz stažena, ale zvoníkům se přece jen podařilo rozezvučet hrany zvonu sv. Václava. Zpráva o arcibiskupově smrti se rozlétla po Moravě. Pohřeb zařizovali úředníci z ministerstva školství a kultury. Místo z katedrály sv. Václava jen z kaple arcibiskupské rezidence. Requiem tam sloužil Rožňavský biskup Dr. Robert Pobožný. Pohřeb v rodném Pitíně byl přes všechny zákazy manifestační. Zúčastnilo se jej množství kněží a věřících. Kněží nesli rakev na ramenou k hrobu, ale i za to byli potrestáni přeložením…
Hotovost arcibiskupa v den jeho smrti činila 6,50 Kč. Jeho majetek byl odhadnut v pozůstalostním řízení na 20 tisíc korun československých. Stát ovšem přihlásil do pozůstalosti pohledávku ve výši 40 tisíc Kč za stravování během posledních tří let jeho života, takže pozůstalost byla předlužená.
O nekrvavém mučednictví arcibiskupa Matochy se nesmělo mluvit ani psát. Měl být umlčen i po smrti. Památku tohoto vyznavače Božího, který byl věrným nástupcem svatých Cyrila a Metoděje, lze vyjádřit jednoduše: „Víře vždy věrni budou Moravané!
Kéž i v nás přetrvává nadále ono "dědictví otců"!
Dědictví Otců zachovej nám, Pane!“
R. Dočekal
