Naši kardinálové v moderních českých dějinách je název dalšího článku pana R. Dočekala.
Po první světové válce (1914 – 1918) bylo v naší historii oděno v purpur a kardinálský biret šest osobností církevního života. František Kordač, první poválečný pražský arcibiskup, na titul kardinála nedosáhl, když v létě 1931 rezignoval.
Tím prvním kardinálem se stal jeho nástupce Karel Kašpar 16. prosince 1935. V té době se jednalo o nástupci T. G. Masaryka v prezidentském úřadě. Kašpar podporoval kandidaturu Edvadra Beneše. Jmenování nového kardinála Vatikánem podporovalo význam Prahy jako církevní metropole našeho státu, vždyť od vzniku republiky byl prvním. V Olomouci totiž dožíval v ústraní ještě kardinál Skrbenský z Hříště, který po vzniku ČSR rezignoval kvůli svému aristokratickému původu.
Tři další kardinálové byli jmenováni již v etapě totality. Kardinálskému jmenování Josefa Berana (1888- 1969), arcibiskupa pražského, předcházelo jeho utrpení v domácím vězení v Arcibiskupském paláci v Praze od 22. 6. 1949 do 7. 3. 1951, a pak soud a internace na různých místech až do roku 1963. Spočítáno a podtrženo budiž, že to byla jeho čtrnáctiletá křížová cesta po místech, jako byl Růžodol u Liberce, kterou on sám označil za nejhorší (2. 4. 1951- 17. 4. 1953), v Ostašově měl být zdiskreditován za použití fotodokumentace (záznam v Archívu bezpečnostních složek). Poté byl s biskupem Josefem Hlouchem převezen do Myštěvsi, do dvoupatrové budovy uprostřed lesa a parku, kterou střežili muži s puškami, v oknech mříže, okolo budovy vodicí lanko, kladka a němečtí ovčáci.
Proč byl vlastně odsouzen do vězení? Nesložil slib věrnosti. Během jediného dne proběhlo trestní řízení, týž den bylo vyřízeno odvolání zamítnutím i určeno místo internace. Arcibiskup Beran byl již za války tři roky vězněn v koncentračních táborech, nejdále v Dachau, ale vždy vědě, kde se nachází. Nyní se o místě, kde je vězněn dozvěděl, až když zahlédl valník s cedulí Vašina Myštiněves, který původní vlastník musel dát do družstva a odtud byl půjčen veliteli této zvláštní věznice. 20. 12. 1957 byl opět přesunut do internace v Mukařově atd. Dva roky předtím, než byl z internace propuštěn pod dohledem, se řešil jeho další osud. Arcibiskup totiž vyjadřoval i nadále nesouhlas s kroky proti církvi a věřícím lidem. Papež Pavel VI. jej v roce 1956 jmenoval kardinálem. Vláda protestovala a všechny její kroky směřovaly k tomu, že nepohodlný kardinál opustí republiku a zůstane v Římě bez možnosti návratu. Dne 19. února 1965 odletěl z letiště v Ruzyni na cestu, z níž se nesměl vrátit. Zúčastnil se druhého vatikánského koncilu, kde v projevu obhajoval svobodu náboženskou i svědomí. Zemřel v exilu a je jako jediný český kardinál pohřben ve svatopetrské katedrále v Římě, vedle zemřelých papežů. Výkop rakve provedl papež Pavel VI. Proces jeho beatifikace pokračuje. Pro účastníky zájezdů je tzv. Beranova vila v Římě, asi 10 minut od Vatikánu, milým zázemím.
V doznívající atmosféře Pražského jara byl v dubnu 1969 jmenován kardinálem litoměřický biskup Štěpán Trochta (1905- 1974), avšak bez zveřejnění jména (v srdci/ in pectore). Oficiálně bylo jeho zařazení mezi kardinály oznámeno v až březnu 1973. Jako salesián byl internován v Oseku u Duchcova a v Radvanově, což trvalo cca 4 roky. Říkal, že ho mučili až na doraz (rozhovor s P. Janem Vývodou, nar. 21. 12. 1924 v Hranicích na Moravě). Po zveřejnění jmenování kardinálem byl vystaven šikanám stejným jako kardinál Beran (zpracoval historik Petr Dinuš). Po jednom vyčerpávajícím rozhovoru s církevním tajemníkem kardinál Trochta zemřel. Ohlas na tento způsob jednání se rychle rozšířil a úřady nezabránily v účasti na pohřbu ani polskému kardinálu Karolu Wojtylovi, pozdějšímu papeži, dnes blahoslavenému Janu Pavlu II., o což měly eminentí zájem.
Kardinál František Tomášek (1899- 1992) hrál zásadní význam při mobilizaci katolických kruhů v odporu proti režimu během 80. let. Bývalý světící biskup olomoucký, tajně vysvěcený už v roce 1949, byl tři roky izolován v táboře Želivě. V roce 1963 byl jmenován biskupem apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, což bylo dohodnuto již před odletem kardinála Berana do Říma. Zajímavé je ještě to, že František Tomášek byl nejprve jmenován na konci června 1977 kardinálem a pražským arcibiskupem až v roce 1978. Byl obrovskou autoritou pro lidi v týdnu zvratů v listopadu 1989 při svatořečení Anežky České, ba i potom, kdy se zcela jasně postavil za změnu zřízení v Československu.
Tomáškův nástupce Miloslav Vlk, nar. 17. května 1932, se v těchto dnech dožívá osmdesáti let, a tak si jej v rámci našeho možného rozsahu více přiblížíme. Před lety jsme s ním prožili krásný den na pouti Radia Proglas na svatém Hostýně. Kardinálskou hodnost získal v roce 1994 jako první Čech v samostatné České republice. Narodil se v Líšnici v jižních Čechách. Do obecné a měšťanské školy chodil ve vesnici Chyšky, kam se přivdala matka v jeho šesti letech, „teta do Kovářova, kam jsem těch 14 km já, kluk z vesnice, začal často chodit, ostatně stejně jako do školy v dřevácích. Otec a matka měli jiná jména, ale otec si mě nikdy nezapsal, Doma jsme měli tři hektary půdy, nějaké kravky, sele, slepice, husy a plno práce, k níž jsem mimo jiné přispíval denně chystáním dříví na otop. Chyšky ležely asi 12 km severně od Milevska. Poprvé jsem zaslechl hlas Páně v roce 1943, ale já chtěl být v té době pilotem tím více, čím častěji se za války na obloze objevovala americká letadla.“ Nicméně nastoupil v roce 1946 na Jirsíkovo gymnázium v Českých Budějovicích (on sám říká v Budějicích, pozn. Autor) i do chlapeckého semináře pro přípravu kněží. Ten byl za dva roky zrušen, ale i tak se samými výbornými maturoval na gymnáziu v roce 1952. Poté pracoval jako pomocný dělník ve slévárně a jako soustružník v továrně Motor Minor. Dva roky byl na vojně. Po „maďarských událostech“ začal studovat vysokou školu a absolvoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru historie a archivnictví. Stal se archivářem v Třeboni, Jindřichově Hradci a v Českých Budějovicích i ředitelem archívu. V roce 1963 podal přihlášku ke studiu teologie a v roce 1964 začal studovat na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal 23. června 1968 v Českých Budějovicích z rukou biskupa Josefa Hloucha. Ten ho jmenoval svým sekretářem. V roce 1971 působil v kněžské službě na Šumavě, v Lažišti a Záblatí. Po roce a čtvrt byl přeložen do Rožmitálu pod Třemšínem. Zde mu byl po sedmi letech na Dušičky odňat tzv. státní souhlas k výkonu kněžské služby. Začal tedy pracovat jako umývač výkladů v Praze u podniku Úklid a jako kněz působil tajně v malých skupinkách věřících. „Kýbl a hadry a hurá do Myslíkovy ulice, Na Spálenci, či do ulice M. D. Rettigové. Umýval jsem výklady, radil i zpovídal jsem vsedě dole na lešení, ale všimli si. Přestěhoval jsem se tedy na chodby Krajského soudu, kde se stále pohybovali a čekali lidé; ve veřejném prostoru jsem v duchovní práci pokračoval. Později jsem našel práci ve Státní bance Československé jako archivář. Celé tohle období v Praze trvalo 10 let,“ říká Miloslav Vlk. K 1. lednu 1989 mu byl vrácen státní souhlas. Pracoval jako farář na Klatovsku a 14. 12. 1990 ho papež Jan Pavel II. jmenoval českobudějovickým biskupem. Biskupská svěcení přijal 31. 3. 1990 27. 3, 1991 se stal pražským arcibiskupem, primasem českým, nástupcem pana kardinála Františka Tomáška. V letech 1991- 2000 byl předsedou České biskupské konference a 1993- 2001 byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí. 26. listopadu 1994 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem a členem Papežské Rady pro sdělovací prostředky a Kongregace pro východní církve. Při předávání kardinálských znaků papež povstal, předal mu blahopřejný list, objal ho a řekl: „Naše víra vyrostla z krve a působení vašich světců Vojtěcha a Doubravky.“ Od roku 2002 je pan kardinál nositelem Řádu TGM ČR za zásluhy, demokracii a lidská práva a řady dalších ocenění především evropských zemí. V 75 letech v souladu s církevním právem nabídl do rukou papeže Benedikta XVI. Svou rezignaci. Ten mu prodloužil výkon funkce do 13. 12. 2010, od kdy je emeritním arcibiskupem pražským. Pan kardinál vypadá fyzicky mladě. Ten základ byl dán rodiči a rozvíjen ve skautském oddílu Vlčat. Sám s humorem několikrát zahájil besedu s mladými slovy: „Já jsem Vlk a to červené na mé hlavě jsou pozůstatky Karkulky.“ Má tedy dobrou mysl. K 80. narozeninám, které kardinál Miloslav Vlk oslaví 17. května tohoto roku mu přejeme, aby ho i v dalších letech provázel na všech jeho dalších cestách a zastaveních Milosrdný Bůh. A prosím, berme jeho časté připomenutí: „Evangelium je alternativa k současnému neuspořádanému životu. Pokořte se pod mocnou ruku Hospodina, aby vás Bůh povýšil ve chvíli navštívení.“
O 9 let později (2003) byl jmenován kardinálem Tomáš Špidlík (17. 12. 1919- 16. 4. 2010). Byl to první kardinál, který neměl biskupské svěcení. Jeho heslo EX TOTO CORDE (Z celého srdce) svým životem naplnil. Papež Jan Pavel II. jmenováním ocenil jeho vytváření dialogu mezi křesťanským Západem a Východem a také jeho rozsáhlé vědecké dílo (asi 50 titulů knih ve 24 jazycích včetně arabštiny a hebrejštiny). Tento kardinál s „noblesou“, jak býval také nazýván, se narodil 17. 12. 1919 v Boskovicích. V roce 1938 začal studovat V Brně latinu a českou literaturu. V roce 1940 pracoval v továrně na kávové mlýnky, ale ještě v témže roce vstoupil do jezuitského noviciátu v Benešově u Prahy, pokračoval v řádových studiích filosofie na Velehradě, od roku 1946 v holandském Maastrichtu, kde přijal 22. 8. 1949 kněžské svěcení. K tomu doporučení nevracet se ani na primici do vlasti. Na 40 let se tak stal exulantem. V letech 1951- 1953 studoval na Papežském Orientálním institutu v Římě, obhájil doktorskou práci, potom přednášel východní a patristickou teologii. V letech 1951- 1089 byl spirituálem (duch. vedoucím bohoslovců) papežské koleje Nepomucenum v Římě, přednášel na evropských i světových universitách už jako docent. V roce 2003 byl jmenován kardinálem, dostalo se mu italského státního vyznamenání- Zlaté medaile za zásluhy v kultuře a umění, jmenování čestným členem Petrohradské společnosti byzantských studií a mnoha dalších. Ještě mnohé by bylo třeba připomenout ze života pana kardinála. Sáhneme-li do každé doby, najdeme tam Špidlíkovy stopy, nevyjímaje jeho nepřátel, kteří mu od roku 1949 nedovolili navštívit ani maminku. Dosud nevyšetřena je smrt jeho synovce P. Š. na dně Macochy, když se se strýcem před tím setkal v Římě. I zeť prvního dělnického prezidenta si na sklonku svého neutěšeného života povzdechl, že mu právě Špidlíkovy páteční promluvy na Rádiu Vatikán ukázaly nové obzory. Sice také na Východ, ale úplně jinak, než byl zvyklý. To svědčí o mnohém. Kromě osmapadesátileté práce v rádiu dával pan kardinál v roce 1995 duchovní cvičení papeži i římské kurii. Znám byl i jeho laskavý humor. Jednou mu chtěl dát papež Jan Pavel II. požehnání. Kardinál mu řekl: „Nemůžu si kleknout, mám potíže s nohama.“ Papež odpověděl: „Také nemůžu klečet.“ Špidlík na to: „Svatý otče, jak jsme šťastni, že problémy začínají od nohou, a ne od hlavy.“ Jeho Eminence, kardinál Tomáš Špidlík, byl na jaře 2005 vybrán, i když už neměl hlasovací právo, aby promluvil k srdci všech kardinálů, shromážděných v Sixtinské kapli na začátku konkláve, z něhož vzešel dnešní papež Benedikt XVI.
Zatím posledním kardinálem je dnešní pražský arcibiskup, kardinál Dominik Jaroslav Duka, narozený 16. 4. 1943 v Hradci Králové, dominikán, bývalý biskup královéhradecký. Po maturitě pracoval jako vyučený strojník zámečník. Do semináře nastoupil v roce 1965 v Litoměřicích, kněžské svěcení přijal od kardinála Štěpána Trochty 22. 6. 1070, dominikánské sliby složil 7. 1. 1972. Nedostal státní souhlas, a tak 15 let pracoval jako rýsovač ve Škodě Plzeň. Ve Varšavě studoval teologický licenciát. V roce 1981 byl zatčen a odsouzen za protistátní činnost na 15 měsíců do vězení, které trávil s Václavem Havlem ve vězení v Plzni-Borech. Od roku 1986 do roku 1998 byl provinciálem dominikánů, přednášel na CMTF v Olomouci. Po 11tiletém biskupském působení (1998) v Hradci Králové se stal 13. 2. 2010- 36. pražským arcibiskupem. Jeho jmenování kardinálem 18. 2. 2012 poprvé znamená, že až do 17. 5. 2012 máme u nás 2 kardinály s aktivním právem volit papeže.