Úvodní slovo biskupa Jana Vokála v lednovém čísle ministrantského časopisu Tarsicius.
Milí ministranti,
vím, že někteří vaši spolužáci a kamarádi se diví tomu, že pomáháte u oltáře. Dělají si z vás třeba legraci, smějí se i tomu, že chodíte do kostela. V zemi, kde jsme my, věřící, v menšině, může být někdy skutečně těžké přiznat: „Ano, já věřím v Boha,
já chodím do kostela, já ministruji“ a svoji víru tak veřejně obhájit. Když jsem byl malý chlapec, nebylo to snadné ani pro mě.
Tehdy to bylo o to těžší, že naše země nebyla svobodná a stát i školy byly zaměřeny proti věřícím lidem. Byl jsem tehdy asi ve druhé nebo třetí třídě, když se nás soudružka učitelka s pohrdáním v hlase zeptala, kdo chodí do kostela. Z jejího tónu bylo znát, že to vnímá podobně, jako bychom se měli přiznat, kdo rozbil okno nebo schoval třídnici. V tu chvíli jsem věděl, že bych se měl přihlásit. Tenkrát se mi rozbušilo srdce a zvednout ruku jsem nedokázal.
I když vás už dnes nemůže za víru nikdo pronásledovat ani kárat, možná máte podobný zážitek – obávali jste se výsměchu kamarádů, nedokázali jste před nimi bez rozpaků mluvit o tom, že věříte v Boha, chodíte do kostela nebo pomáháte u oltáře. Ač se taková obava dá někdy pochopit, později se mi mnohokrát osvědčilo, že stojí za to nenechat se jí spoutat.
V té situaci totiž máme jen dvě možnosti: buď se k víře veřejně přiznat, nebo ji – byť mlčky – zapřít. Když jsem v těch asi osmi letech ze strachu zvolil druhou možnost, hned v té minutě mě to začalo mrzet. Cítil jsem se velmi provinile. Převážnou většinu příhod z dětství člověk zapomene, ale právě tuhle si vybavuji proto, že jsem svého selhání mnohokrát litoval.
Nepíši vám to proto, abyste se v podobných situacích trápili výčitkami. Zkuste je naopak vzít jako příležitost – k tomu, abyste se naučili svou víru před druhými obhajovat. Hovořit o ní s úctou a rozechvěním, ale beze strachu a obav. Vyzkoušejte si, že když se k víře hrdě přiznáte, nestane se nic horšího, než když ji zapřete. Netrapte se tím, že máte obavy, ale přijměte je jako start zápasu o správný postoj ke své víře.
Když jsem nedávno už jako biskup přijel do rodného města, kde jsem se kdysi bál před učitelkou zvednout ruku a přiznat se k víře, vítali mě tam představitelé radnice. Z toho je patrné, že vnější okolnosti a prostředí se často mění, ale víra může přetrvat, pokud si ji člověk dokáže s pomocí Boží obhájit. Před sebou i před vnějším světem.
K tomu vám rád žehnám!
+ Jan Vokál,
biskup královéhradecký
Web časopisu Tarsicius najdete
zde
Převzato z
www.bihk.cz,
článek, vydaný 28. 12. 2012, naleznete
zde.
