Homilie Benedikta XVI. na půlnoční mši, bazilika sv. Petra:
... co by se stalo, kdyby Maria a Josef klepali na moje dveře. Bylo by pro ně místo?...
Drazí bratři a sestry,
Stále znovu se krása tohoto evangelia dotýká našeho srdce, krása, kterou vyzařuje pravda. Stále znovu nás dojímá fakt, že
Bůh se stal dítětem, abychom jej mohli mít rádi, odvážili se mít jej rádi, když se jako dítě s důvěrou svěřuje do našich rukou. Jakoby říkal: Vím, že tě můj majestát děsí a že se v kontaktu s mojí velikostí snažíš prosadit sám sebe. Přicházím tedy za tebou jako dítě, abys mne mohl přijmout a mít rád.
Stále znovu se mne dotýká také sdělení, které evangelista činí jakoby mimochodem, totiž že se pro ně nenašlo místo v útulku. Nevyhnutelně vzniká otázka, co by se stalo, kdyby Maria a Josef klepali na moje dveře. Bylo by pro ně místo? A zjišťujeme pak, že toto zdánlivě nahodilé sdělení o nedostávajícím se místě v útulku, čímž byla Svatá rodina nucena uchýlit se do stáje, evangelista Jan prohloubil a vystihnul jeho podstatu slovy: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11).
Velká morální otázka ohledně toho, jak je tomu u nás s utečenci, uprchlíky a imigranty, nabývá potom ještě zásadnějšího smyslu: máme opravdu místo pro Boha, když se k nám snaží vejít? Máme pro Něho prostor a čas? Není to snad právě Bůh, kdo je u nás odmítán? Začíná to od skutečnosti, že na Něho nemáme čas. Čím rychleji se můžeme pohybovat, čím účinnější jsou nástroje, které spoří náš čas, tím méně jsme ochotni čas poskytnout. A Bůh? Otázka, která se týká Jeho, se nikdy nejeví jako naléhavá. Náš čas je už kompletně vyplněn. Věci však sahají ještě hlouběji.
Má Bůh opravdu přístup do našeho myšlení? Metodologie našeho myšlení je taková, že by vlastně existovat neměl. I když se zdá, že klepe na naši mysl, musí být nějakým úsudkem zapuzen. Aby naše myšlení mohlo být považováno za seriózní, musí být založeno tak, aby „hypotéza Boha“ byla bezvýznamná. Není pro Něho místo.
Také v našem cítění a chtění pro Něho není místo. Chceme sami sebe, chceme věci, kterých se lze dotknout, zakusitelné štěstí, úspěch svých osobních projektů a svých úmyslů. Jsme kompletně „naplněni“ sebou samými, takže nezbývá žádný prostor pro Boha. A proto také není místo pro druhé, pro děti, pro chudé a pro cizince.
Z oné jednoduché zmínky o nedostávajícím se místě v útulku, můžeme vyvodit, jak nezbytná je pobídka svatého Pavla: „Změňte se a obnovte svoje smýšlení“ (Řím 12,2). Pavel mluví o obnově, otevření našeho intelektu (nous); mluví obecně o způsobu, kterým nazíráme na svět a sami na sebe.
Obrácení, kterého máme zapotřebí, musí opravdu proniknout do hloubi našeho vztahu k realitě. Prosme Pána, aby probudil naši pozornost pro Svoji přítomnost, abychom pocítili, že klepe tlumeně a přece naléhavě na bránu našeho bytí a našeho chtění. Prosme, aby v našem nitru vznikl prostor pro Něho. A abychom Jej tak mohli rozpoznat také v těch, skrze něž se k nám obrací: v dětech, v trpících a opuštěných, odsunutých na okraj, v chudých tohoto světa.
Vyprávění o Narození Páně obsahuje ještě druhé sdělení, o kterém bych spolu s vámi chtěl přemýšlet: chvalozpěv, kterým andělé provázejí své poselství o narození Spasitele: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“ (Lk 2,14). Bůh je slavný. Bůh je čiré světlo, záře pravdy a lásky. On je dobrý. Je opravdovým dobrem, dobrem po výtce.
Andělé, kteří jej obklopují, sdělují jednoduše radost z Boží slávy. Jejich zpěv vyzařuje radost, kterou jsou naplněni. V jejich slovech slyšíme jakousi hudbu nebeských sfér. Tam nestojí v pozadí žádná otázka po účelu, existuje tam pouze plnost blaženosti, kterou dává vnímání ryzí slávy pravdy a lásky Boží.
Chtějme být dotčeni radostí, že existuje pravda, existuje ryzí dobrota, existuje čiré světlo. Bůh je dobrý, On je svrchovanou mocí nade všemi mocnostmi. Z této skutečnosti bychom se této noci měli jednoduše radovat společně s anděli a pastýři.
Se slávou Boha na nebeských výsostech souvisí pokoj lidí na zemi. Tam, kde se nevzdává sláva Bohu, kde je Bůh opomíjen nebo rovnou popírán, není ani pokoj.
Avšak myšlenkové proudy, které se dnes šíří, tvrdí opak: náboženství a zejména monoteismus je prý příčinou násilí a válek ve světě; je prý zapotřebí nejprve osvobodit lidstvo od náboženství, aby nastal pokoj. Monoteismus, víra v jediného Boha, je prý zpupná, je příčinou netolerance, protože je prý základem její povahy, že chce všem vnutit nárok jediné pravdy.
Je pravdou, že monoteismus v dějinách posloužil i jako záminka k netoleranci a násilí. Je pravdou, že náboženství může ochořet a stát se opakem své nejhlubší povahy, když si člověk myslí, že se musí sám chopit Boží věci a učinit tak Boha svým soukromým vlastnictvím. Před tímto znetvořením posvátna se musíme mít na pozoru.
Ačkoli je tedy nepopiratelné, že se v dějinách vyskytovala nepatřičná náboženská praxe, přesto není pravdou, že odmítnutí Boha by nastolilo pokoj. Pokud zhasne Boží světlo, pak zhasne také božská důstojnost člověka. Potom už nebude obrazem Božím, který je třeba ctít v každém, ve slabém, v cizinci, v chudém. Potom už nebudeme všichni bratři a sestry, dětmi jediného Otce, které jsou díky tomu ve vzájemném vztahu. Jaké druhy arogantního násilí se potom objeví a jak člověk pohrdne člověkem a pošlape jej, to jsme ve vší krutosti viděli během minulého století.
Jedině osvěcuje-li Boží světlo člověka a svítí-li v člověku, jedině je-li každý člověk chtěn, poznáván a milován Bohem, teprve potom, byť by jeho situace byla jakkoli ubohá, je jeho důstojnost nezcizitelná.
Ve svaté noci se Bůh samotný stal člověkem, jak oznámil prorok Izaiáš: dítě, jež se narodí, je Emmanuel, Bůh s námi (srov. Iz 7,14). A během všech těchto staletí se opravdu nevyskytovaly pouze případy nepatřičné náboženské praxe. Z víry v onoho Boha, který se stal člověkem, vycházely vždy nové síly smíření a dobroty. V temnotě hříchu a násilí představuje tato víra zářivý paprsek pokoje a dobroty, který stále svítí.
Kristus je tak naším pokojem a zvěstoval pokoj vzdáleným i blízkým (srov. Ef 2,14.17). Jak jej neprosit v tuto chvíli: Ano,
Pane, zvěstuj i dnes pokoj nám, vzdáleným i blízkým. Učiň, aby i dnes byly meče překovány v radlice (srov. Iz 2,4), aby namísto válečných zbraní byla trpícím poskytována pomoc. Osviť lidi, kteří si myslí, že musí páchat násilí v tvém jménu, aby se naučili chápat nesmyslnost násilí a rozpoznali tvoji pravou tvář. Pomoz nám, abychom se stali lidmi, ve kterých máš zalíbení, lidmi podle tvého obrazu a tím lidmi pokoje.
Jakmile se andělé vzdálili, pastýři si řekli: Pojďme do Betléma podívat se na slovo, které se tam stalo (srov. Lk 2,15). Cestou do Betléma pastýři spěchali, jak nám říká evangelista (srov. 2,16). Svatá zvědavost je vedla, aby spatřili v jeslích dítě, o kterém anděl řekl, že je Spasitelem, Kristem Pánem. Velká radost, o které anděl rovněž mluvil, rozhostila se v jejich srdci a dala jim křídla.
Jděme tedy do Betléma, praví nám dnes liturgie církve. Trans-eamus překládá latinská Bible. „Přejít“, jít za, odvážit se kroku, kterým jdeme za čili „překračujeme“ svoje myšlenkové a životní návyky a vykračujeme za svět čistě materiální, abychom dosáhli onoho podstatného, Boha, který přišel sem k nám. Chceme prosit Pána, aby nám daroval schopnost překračovat naše omezení, náš svět, aby nám pomohl se s Ním setkat ve chvíli, kdy se On sám ve svaté eucharistii dává do našich rukou a našemu srdci.
Jděme tam, do Betléma, těmito slovy, která si spolu s pastýři vzájemně říkáme, nemáme myslet jenom na pouť za živým Bohem, ale také na cestu do konkrétního města, Betléma, na všechna místa, kde Pán žil, působil a trpěl. Prosme nyní za lidi, kteří tam žijí a trpí.
Prosme, aby tam nastal pokoj. Prosme, aby Židé a Palestinci mohli rozvíjet svoje životy v pokoji jediného Boha a ve svobodě. Prosme také za sousední země, za Libanon, za Sýrii, za Irák a tak dále, aby tam nastal pokoj. Kéž křesťané v oněch zemích, kde má počátek naše víra, mohou zachovat své příbytky, kéž křesťané a muslimové budují společně svoje země v Božím pokoji.
Pastýři pospíchali. Vedla je svatá zvědavost a svatá radost. Mezi námi asi velmi zřídka dochází, že spěcháme za Božími věcmi. Bůh dnes není součástí naléhavých skutečností. Věci Boží mohou počkat, tak si to myslíme a říkáme. On je však přece tou nejdůležitější skutečností, Jedinou, která je v posledku doopravdy důležitá. Proč bychom neměli být i my uchváceni zvědavostí uvidět zblízka a poznat, co nám Bůh řekl?
Prosme Jej, aby se svatá zvědavost a svatá radost pastýřů dotkla také nás, a jděme tedy s radostí do Betléma, k Pánu, který i dnes opět přichází k nám.
Amen.
Přeložil Milan Glaser
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek, vydaný 24. 12. 2012, naleznete
zde.
