Vatikán. Papežský kazatel
O. Raniero Cantalamessa se v letošních adventních kázáních, která každoročně vždy v pátek pronáší ke Svatému otci a jeho spolupracovníkům z římské kurie, zaobíral tématem evangelizace. V prvním hovořil o milosti probíhajícího Roku víry, ve druhém o 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu a ve třetím, posledním kázání, které přednesl minulý pátek, se O. Cantalamessa zamýšlel nad tím,
jak evangelizace souvisí s radostí.
O. Cantalamessa vyšel z toho, že zmínky o radosti v evangelních pasážích předcházejících a souvisejících s událostí narození Páně nejsou jenom výrazem ojedinělých hnutí, nýbrž známkou souvislého podnětu pronikavé a tiché radosti, která prostupuje všemi „evangelii o dětství“, zvláště Lukášova evangelia.
„Úmyslem evangelisty Lukáše není jenom vyprávět, ale strhnout posluchače a zapojit je jako pastýře do jásajícího procesí, které se ubírá do Betléma. „Kdo čte tyto řádky – komentuje jeden moderní exegeta (H.Schürmann, Il vangelo di Luca, Brescia 1983, str.172) - je volán ke sdílení tohoto jásotu a teprve společenství věřících, které Krista slaví, může být na výši těchto textů“.
To vysvětluje, pokračuje O. Cantalamessa, proč mají evangelia o dětství tak málo co říci tomu, kdo v nich hledá jenom historii, a mají toho naopak hodně co říci tomu, kdo hledá také smysl dějin, jako to činí Svatý otec v posledním svazku svého díla Ježíš Nazaretský. Vyskytuje se tam totiž tolik faktů, která se stala, ale nejsou „historická“ v úzkém smyslu slova, protože v dějinách nezanechala stopu, nic nevytvořila. Události Ježíšova narození jsou „historická“ fakta v tom nejsilnějším smyslu, protože se nejenom stala, ale také se do dějin světa určujícím způsobem vtiskla.
„Vraťme se však k tématu radosti.
Jak se rodí radost? Jejím nejzazším zdrojem je Bůh, Trojice. Avšak my se nacházíme v čase a Bůh ve věčnosti. Jak tedy může radost proudit mezi těmito tak vzdálenými patry? Dotážeme-li se přesněji Bible, objevíme, že bezprostřední zřídlo radosti tkví v čase, je to působení Boha v dějinách. Bůh, který jedná! V místě, kde dochází k Božímu činu, vzniká radost jakožto chvění a vlnění, které se šíří v jednotlivých pokoleních, ba navždy, protože jde o postupný sled, který souvisí se samotným Zjevením.“
Jednání Boha je pokaždé zázrakem, který naplňuje nebe i zemi úžasem: „Jásejte nebesa, plesej země, neboť Hospodin těší svůj národ,“ volá prorok Izaiáš (Iz44,23;49,13). Radost, která vyvěrá z Mariina srdce a od dalších svědků počátků spásy, se zakládá na tom, že Bůh pozvedl Izraele. Bůh jednal! Bůh učinil veliké věci!
„Jak může tato radost nad Božím jednáním, dosáhnout a strhnout dnešní církev? Děje se tak především skrze paměť v tom smyslu, že církev „koná památku“ podivuhodných Božích skutků. Církev je povolána přisvojit si slova Panny Marie: „Veliké věci mi učinil ten, který je Všemohoucí“. Magnificat je chvalozpěv, který Maria přednesla jako první, jako vůdkyně, a ponechala jej církvi, aby jej nesla staletími dále. Ve skutečnosti učinil Pán v těchto dvaceti stoletích veliké věci církvi!“
V jistém smyslu, pokračoval O. Cantalamessa, máme více objektivních důvodů k radosti než kolik jich měli Zachariáš, Simeon, pastýři a vůbec celá rodící se církev. Ta začínala „nesením semen k setí“, jak říká Žalm 126; přijala přísliby „Já jsem s vámi!“ a příkazy „Jděte do celého světa!“ My jsme viděli naplnění. Sémě vzklíčilo, strom království ohromně vzrostl. Dnešní církev je jako rozsévač, který „přichází s jásotem a přináší své snopy“.
„Kolik jen milostí, kolik svatých, kolik věroučné moudrosti a bohatství institucí, kolik spásy působené v církvi a skrze církev! Které Kristovo slovo nedošlo svého dokonalého naplnění? Určitě se splnila slova „Ve světě budete mít soužení“ (Jan 16,33), ale splnil se také příslib „Brány pekelné ji nepřemohou!“ (Mt 16,18).“
Radost z Božího jednání k nám věřícím tedy přichází skrze paměť, protože vidíme veliké věci, které pro nás učinil Bůh v minulosti, ale přichází k nám také jiným, neméně důležitým způsobem: skrze přítomnost, protože vnímáme, že i nyní, v přítomnosti Bůh mezi námi v církvi působí.
„Chce-li církev dnes uprostřed protivenství a soužení, které ji svírají, opět nalézt cestu odvahy a radosti, musí dobře otevřít oči na to, co v ní Bůh působí dnes. Prst Boží, kterým je Duch svatý, se stále zapisuje do církve i do duší a píše podivuhodné příběhy svatosti, takové, že jednoho dne, až se propadne všechno negativní a hříšné do nicoty, bude možná naše doba nahlížena s úžasem a svatou závistí. Je to snad zavírání očí, vzhledem k tolika špatnostem, které trápí církev, a zradám tolika jejích služebníků? Nikoli, ale poněvadž svět a jeho média neukazují na církvi nic než tyto věci, je dobré občas pozvednout zrak a vidět také její světlou stránku, její svatost.“
Přejděme však na rovinu existenciální a osobní, pokračoval dále O. Cantalamesssa. Před několika lety proběhla jedna mediální kampaň pořádaná jedním proudem militantního ateismu, jehož reklamní nápis na prostředcích hromadné dopravy v Londýně hlásal: „Bůh pravděpodobně neexistuje. Přestaň se tedy trápit a užívej si života!“ (There´s probably no God. Now stop worrying and enjoy your life).“
„Nejsvůdnějším prvkem tohoto sloganu není premisa „Bůh neexistuje“, kterou by nejprve bylo třeba prokázat, ale konkluze: „Užívej si života!“. Poselství, které je zde podsouváno, praví, že víra v Boha znemožňuje radost ze života, je nepřítelem radosti a že by bez ní bylo na světě více blaženosti. Na toto našeptávání, které odrazuje od víry zvláště mládež, je třeba odpovědět.“
Pokud jde o radost, uskutečnil Ježíš revoluci, kterou lze stěží přecenit a která je nám velkou pomocí v evangelizaci. Existuje všeobecná lidská zkušenost, která tvrdí, že v tomto životě se potěšení a bolest střídají s pravidelností mořských vln, takže vzedmutí je následováno propadem a prázdnotou. „Nevím, co je to za hořkost – píše pohanský básník Lukrecius (De rerum natura, IV,1129) – která vyvstává z vnitřku každého potěšení a skličuje nás uprostřed rozkoše“. Droga, bezuzdný sex, vražedné násilí dají chvilkové opojení, ale vedou k mravnímu a často i fyzickému rozkladu člověka.
„Kristus převrátil pořadí potěšení a bolesti. „Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž“ (Žid 12,2). Nikoli potěšení, které končí v trápení, nýbrž utrpení, které vede k životu a radosti. Nejde však jenom o odlišný sled dvou věcí. Radost má najednou poslední slovo, nikoli strast; radost, která bude trvat věčně. „Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu“ (Řím 6,9). Velký pátek se končí křížem, blaženost a sláva Zmrtvýchvstání trvají navěky.“
Tento nový vztah utrpení a potěšení se odráží dokonce i na biblickém počítání času. Běžně se den začíná ránem a končí nocí. V Bibli začíná nocí a končí dnem: „Nastal večer, nastalo jitro – den první“ (Gen 1,5). Také v liturgii se slavnost začíná noční vigilií. Co to znamená? Že bez Boha, je život dnem, který se končí nocí, ale spolu s Bohem je nocí, která, ač někdy hodně temná, vyústí dnem, jenž nemá konce.
„Křesťanská radost je vnitřní, nepřichází zvnějšku, ale zevnitř, jako vysokohorské pleso, které není napájeno potokem zvnějšku, ale pramenem, který prýští na jeho dně. Rodí se z tajemného a aktuálního působení Boha v srdci omilostněného člověka. Proto může být plný radosti i uprostřed soužení (srov. 2 Kor 7,4). Je „plodem Ducha“ (Gal 5,22; Řím 14,17) a vyjadřuje se pokojem v srdci, plností smyslu, schopností mít rád a nechat se milovat a především nadějí, bez níž se neobejde žádná radost.“
V roce 1972 - pokračoval papežský kazatel - přijala Rada Evropy na návrh Herberta von Karajana jako hymnu jednotné Evropy Ódu na radost z Beethovenovy Deváté symfonie. Je to zajisté jeden z vrcholů světové hudby, ale radost, kterou opěvuje, je toužená, nikoli uskutečněná. Je voláním, které vychází z lidského srdce spíše než odpověď na toto volání. V Schillerových ódách, z nichž je vzat text hymny, však čteme i tato znepokojivá slova: „Komu štěstí v žití přálo, v příteli že štít svůj máš, komu věrnou ženu dalo, mísit pojď se v jásot náš! Sám byť jenom jednu duši svojí na tom světě zval! V díle tom kdo nezdar tuší, od nás ber se s pláčem dál!“ Jak je tedy vidět, radost, kterou lidé „sají z ňader přírody“ není pro všechny, ale jenom pro privilegované.
„Na světelné roky vzdálená jsou ve srovnání s tím Ježíšova slova: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Pravým, křesťanským hymnem na radost je Mariin Magnificat vyjadřující jásot ducha, který vyvolává Bůh tím, co učinil jí a činí všem, zvláště pokorným, hladovějícím a vůbec všem, kdo se netěší žádnými privilegii.“
Tuto radost musíme dosvědčovat. Svět hledá radost. ...
Ale také uvnitř církve, nejenom vůči těm venku, je zapotřebí živoucího svědectví radosti. Svatý Pavel říkával o sobě a o apoštolech: „Ne že bychom chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale rádi bychom byli spolupracovníky vaší radosti“ (2 Kor 1,24). Jak skvělá definice pastoračního poslání! ...
„Kéž je tedy radost Páně, řečeno slovy Nehemiáše (Neh 8,9-10) opravdu naší silou, silou církve. Požehnané Vánoce!“
Tímto přáním zakončil papežský kazatel O. Cantalamessa letošní poslední adventní kázání. A k tomuto přání se připojuje také celá naše redakce!
(mig)
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek, vydaný 24.12.2012, naleznete
zde.
