Vatikán. Svatý otec dnes (21. 12. 2012) pozval členy římské kurie k tradiční výměně vánočních přání. Ve své reflexi vyzdvihl dvě témata, kterým v současném okamžiku přikládá největší důležitost. Prvním je
rodina a s ní spojený rozdíl mezi mužem a ženou; druhým pak
dialog a hlásání víry. Mimo jiné řekl: "
V boji o rodinu je v sázce sám člověk. A je stále zřejmější, že popíráním Boha se rozkládá také lidská důstojnost."
Papež ve své syntéze uplynulého roku, který se vyznačoval „pohnutými situacemi, avšak rovněž znameními naděje“, připomněl pastorační cesty do Mexika, na Kubu a do Libanonu. Poukázal na radost Světového setkání rodin v Miláně, která dokazuje, že navzdory všem protichůdným dojmům si rodina i dnes podržela svou sílu a životnost:
„Nelze však popřít krizi, která – zejména v západním světě – rodinu ohrožuje v jejích samých základech. (...) V otázce rodiny se nejedná pouze o určitou společenskou formu, nýbrž je v sázce sám člověk a jeho identita. Ptáme se, co je zapotřebí dělat, abychom byli lidmi tak, jak je to správné.“
Vyvstává otázka, zda
je člověk schopen celoživotního svazku, zda takovýto svazek odpovídá jeho přirozenosti a není v rozporu s jeho svobodou či seberealizací. Má tento svazek cenu, i když přináší utrpení? - ptal se Benedikt XVI.
„Odmítání lidského svazku, které se stále více šíří z důvodu špatně chápané svobody a seberealizace či kvůli útěku před trpělivým snášením utrpení, znamená uzavření člověka do sebe sama. Člověk si uchovává své „já“ pro sebe a nikdy jej nepřekoná. Pouze v darování sebe sama však člověk dospívá ke svému lidství. Jenom otevře-li se druhému, druhým – dětem, rodině – a dá-li se utvářet utrpením, odhaluje šíři svého bytí. “
Odmítnutím tohoto svazku mizí základní postavy lidské existence – otec, matka, dítě. Hroutí se podstatné rozměry lidské životní zkušenosti, pokračoval papež a odvolal se na obsáhlý dokument vrchního francouzského rabína, kterým reaguje na ideologické tlaky redefinice manželství a rodiny.
(viz článek
Názory rabína Bernheima na požadavky homosexuálů
„Vrchní rabín Francie, Gilles Bernheim, dokázal, že atentát, kterému je vystavena autentická rodina, skládající se z otce, matky a dítěte, směřuje k hlubší dimenzi. Doposud jsme příčinu krize rodiny spatřovali v chybném výkladu podstaty lidské svobody. Nyní je však zřejmé, že je ve hře pohled na bytí jako takové; na to, co ve skutečnosti znamená být člověkem. “
Podle genderové sexuální filosofie totiž pohlaví není přirozenou daností, kterou musí člověk přijmout a naplnit smyslem, nýbrž sociální rolí, kterou si člověk volí nezávisle na společnosti, jež rozhodovala doposud. Benedikt XVI. poukázal na výraznou pomýlenost tohoto pojetí a jemu podléhající antropologické revoluce.
„Člověk popírá svou přirozenost předznamenanou tělesností, kterou se lidská bytost vyznačuje. Odmítá svou přirozenou danost a chce si ji sám vytvořit. Podle biblického příběhu o stvoření k podstatě člověka náleží, že jej Bůh stvořil jako muže a ženu. Tato dualita je pro lidskou bytost zásadní, tak, jak ji Bůh ustanovil, avšak tento výchozí fakt je odmítán. (...) Muž a žena jako realita stvoření, jako přirozenost lidské bytosti již neexistují. Člověk se postavil proti své přirozenosti, je z něj pouze duch a vůle. Manipulace s přírodou, které v souvislosti s životním prostředím tolik litujeme, se zde stává zásadní volbou člověka vůči sobě samému.“
Pokud však již neexistuje rozdíl mezi mužem a ženou jako danost stvoření, pokračoval Svatý otec, neexistuje ani rodina jako předznamenání všeho stvořeného. Také potomstvo pozbývá své role a zvláštní důstojnosti, která mu dosud byla vyhrazena. Ze samostatného právního subjektu se stává objektem, na který má člověk právo. A na co má právo, může si také opatřit.
„Tam, kde se svoboda činu stává svobodou sebestvoření, se nezbytně dospívá k popření samého Stvořitele. V důsledku toho je člověk jako Boží stvoření a jako obraz Boží znetvořen v podstatě svého bytí. V boji o rodinu je v sázce sám člověk. A je stále zřejmější, že popíráním Boha se rozkládá také lidská důstojnost. Kdo hájí Boha, hájí člověka.“
Církev má bránit zásadní, ustavující a nezadatelné hodnoty lidství v dialogu se společností – státem, vědou, kulturou, upozornil Benedikt XVI.
„Církev reprezentuje paměť lidského bytí vzhledem k civilizaci zapomnění, která zná jenom sebe a vlastní měřítka. Stejně jako člověk bez paměti ztrácí svou identitu, ztratilo by ji i celé lidstvo. To, co bylo církvi ukázáno v setkání zjevení a lidské zkušenosti, sice přesahuje oblast rozumu, avšak nevytváří zvláštní svět, který by pro nevěřícího člověka neměl význam. Pokud se člověk ve svém myšlení snaží reflektovat a postihnout tyto poznatky církve, rozšiřují obzory jeho rozumu. A to se týká rovněž těch, kterým se nedaří sdílet víru církve.“
Nutnost dialogu s křesťany i představiteli jiných náboženství je pak zásadní povinností a zodpovědností. Vzájemné poznání a pochopení však také znamená postupné přibližování se pravdě, zdůraznil Svatý otec ve své dnešní předvánoční promluvě pro římskou kurii.
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek, vydaný 21. 12. 2012, naleznete
zde.
(Na našich stránkách 22. 12. 2012.)
O tomto vyjádření BenediktaXVI. hovoří i článek:
Papež varuje: Rovnost filosofie popírá Boha a Bibli
