Další z povídek maminky Robina Many. Příjemné počtení.
Víra je jako cesta vinoucí se naší pozemskou zahradou. Je to cesta. A cesty bývají různé. Mění se. Mívají různý stupeň obtížnosti. Stává se, že z ní můžeme i sejít, bloudit a může trvat různě dlouho, než opět najdeme tu pravou, tu svou, která nás má někam dovést. Víra je jako dobrodružná cesta, plná bojů, nástrah, pokušení, hádanek, ale také plná Boží trpělivosti s člověkem.
Nechlubíme se, že věříme, nevychvalujeme své činy, velkorysost, dobročinnost, milosrdenství – to by bylo farizejství. Říkáme raději, že jsme stále na cestě, dlouho, celý náš dlouhý ale i tak krátký život...
Nezpochybnitelná víra je, když osmdesátiletá, poloslepá, skoro nepohyblivá stařenka s radostí vítá kněze u sebe doma a spiklenecky mu mezi jiným říká: „Tož tady to už nějak mosím dožit aj když nevidím, nechodím a s dechem už taky nestačím. A lepší to už tady na té mojí cestě nebude, to vím. Ale až budeme tam u našeho Otce, tož tam to pořádně rozjedeme, a roztočíme, to bude panečku jízda, já sa už tak moc pane faráři těším až tam konečně dojdu...“
