V blízké době vložíme povídky, které nám poslal Robin Mana. Povídky prý napsala jeho maminka. Zde je první z nich.
Píseň pozvedá duši z prachu pozemských cest... Mám moc ráda všechny, smutně něžné, které pohladí nějaké to člověčí trápení i ty jásavě skotačivé a provokující, které dodávají duši radost a optimismus. Ale nejvíce ze všech písní se mi líbí ty chválové, ať jsou v našem rodném jazyce, kdy slyším o čem se v nich zpívá anebo v cizím, kdy znám přinejlepším každé páté slovíčko, ale o to víc si můžu tak krásně představovat a domýšlet text a chválit a chválit podle sebe...
Můj syn v sobě už před několika lety, mohlo mu být asi tak patnáct, objevil talent tvořivého skládání textů, hudby i zpěvu. Protože věděl, že je to hřivna - dar o který se on sám nezasloužil, ale byl mu darován, dělal si starosti s tím, aby ho nenechal jen tak zahálet a ležet ladem, ale aby ho v sobě co nejvíce patřičně rozvíjel a obdarovával z tohoto daru i jiné lidi...
Během těch posledních pěti let, která tak krásně uběhla v rodinném kruhu, se náš venkovský dům snad každý podvečer rozezníval melodiemi, popěvky, pokusy i omyly, snahou vyzpívat co nejvýše - pokud to jeho hlasivky dovolily - ale nevzdával to a neustále na sobě pracoval a já s úžasem pozorovala neustálé zlepšování.
Chodívám brzy spát a tak jsem často už za šera s pomalu houstnoucí tmou za okny vždycky zalehla a labužnicky očekávala - co to bude dnes? Cvičení, přezpívávání částí starších skladeb, někdy vylepšování a změny intonace, anebo něco zcela nového co jsem ještě neslyšela? Vůbec mi nevadila kytara, na kterou syn hrává s citem, ale důrazně, ani jeho hlasitý zpěv, bývalo to a prozatím stále je krásné usínání v kolébce utkané z tónů písně, zvuků kytary a textů o cestě, víře a lásce. To jeho zpívání jsem si prostě zamilovala.
Někdy jsem se i netrpělivě ozvala, když se mi něco nezdálo být tip top a vděčně si vážila toho, že nad mými připomínkami autor často zauvažoval a podruhé se vyvaroval stejných chybiček.
Jednu krásnou červnovou sobotu měl můj syn půlhodinový recitál jako host na akci katolické školy v nedalekém městečku. Doposud jsem ho slýchávala hrát a zpívat jen doma a tak jsem samozřejmě byla moc a moc zvědavá a nenechala jsem si to ujít. Odmalička byl skromný. Zdálo se mi, jakoby si snad ani moc nevěřil a netlačil se nikam na veřejnost, pominu-li zpívání ve scholách. Já jsem mu ale nejednou říkala, že když se jeho písničky líbí mně, budou se líbit určitě i jiným. Jenom pokrčil rameny a říkal co se má stát, se stane. Jeho studia a jiné aktivity mu stejně vzaly všechen volný čas, takže se prostě nikdy nedostal k tomu aby si něco sám zorganizoval. Až jedna kamarádka mu toto malé vystoupení zařídila.
Seděla jsem i s mužem v zaplněném hledišti, snad na školním hřišti. Od rozpálené antuky se šířilo suché horko, předzvěst nadcházejících nádherných prázdninových dní.
Právě, když jsme přicházeli, probíhal křest CD školní hudební skupiny ve které převažovaly dívky a po jeho skončení se různorodé obecenstvo trousilo na svačinu někam do rozlehlé budovy za hřištěm.
Zvučení proběhlo rychle. Uvelebila jsem se co nejpohodlněji. Měla jsem trému jako bych na té židli před mikrofonem seděla já sama. Napadaly mě různé myšlenky. Budou se písničky líbit? Byla jsem dostatečně kritická, anebo jsem jako každá máma láskyplně lpěla na všem co můj syn vytvořil?
Nasadila jsem si sluneční brýle proti slunci které mi svítilo přímo do očí, zrovna když manžel vzal kameru a přesunul se na výhodnější místo. Potom se rozezněly první známé akordy synovy kytary a já se znovu zaposlouchala do jeho písniček. Vlastně jsem ten den poprvé slyšela kompletní skladby...O víře, lásce, naději, odevzdání, chvále... Bylo to úchvatné, krásné, hluboké a čisté. Jeho hlas i kytara zesílené technikou zněly o moc lépe, nemohla jsem uvěřit, že to co slyším složil opravdu můj syn. Seděla jsem v hledišti které se znovu naplnilo a brečela jsem - oči kryté brýlemi. Proč se vlastně stydíme před druhými lidmi za slzy štěstí a radosti? Proč se stydíme když se dojímáme?
Vzpoměla jsem si, jak mi jednou z vyšší školy napsal sms o půl druhé v noci. Lekla jsem se, když mě ze spánku vzbudilo nepřeslechnutelné pípnutí mobilu. Zašmátrala jsem rukou kolem polštáře a rozespalýma očima několikrát četla:„Složil jsem novou písničku mami, ne pro svou ale pro Boží slávu. Je úžasná, až přijedu, hned ti ji zahraju. Filip.“
