V rámci neutuchající diskuse o homosexuálních partnerstvích na Slovensku je to nejčastěji katolická církev, která je kritizována za své názory a dokonce až obviňována z brzdění společenského pokroku.
Je proto zajímavé podívat se jak se k této otázce staví představitelé jiných církví a náboženství.
Před několika dny publikoval veřejně své názory vrchní rabín Francie Gilles Bernheim. Na své webové stránce shrnul odpovědi na nejčastější argumenty homosexuálních aktivistů, které jsou opakovaně používané na podporu připravovaného zákona o manželstvích osob stejného pohlaví.
Přestože diskuse ve Francii je o manželstvích a ne o partnerstvích (civilní svazky byly legalizovány v roce 1999), mnohé odpovědi poskytnuté autorem mají co říci i nám. Z důvodu omezeného prostoru následující překlad vybírá z celého dokumentu jen tři otázky, které navzdory rozdílnému kontextu často slýcháváme i u nás.
Sňatky homosexuálů jménem rovnosti
Co posloucháme: Homosexuálové jsou oběťmi diskriminace. A proto mají mít, tak jako heterosexuálové, právo se ženit.
Co se zapomíná říct: Argument manželství pro všechny ty, kteří se mají rádi, neobstojí. Právo na manželství nepřísluší systematicky lidem proto, že se milují; ať už jsou heterosexuálové nebo homosexuálové. Například muž se nemůže oddat s již vdanou ženou, i kdyby se měli rádi. Stejně žena se nemůže oddat se dvěma muži z důvodu, že je má oba ráda, i kdyby každý z nich se chtěl stát jejím manželem. Nebo otec se nemůže oženit s dcerou, i kdyby jejich láska byla výhradně otcovská a dceřiná.
Jménem rovnosti, tolerance, boje proti diskriminaci a mnoha dalších zásad nelze přisoudit právo na sňatek všem, kteří se milují.
Nijak se tím nezpochybňuje upřímnost lásky. A je pochopitelné, že zamilované osoby si přejí, aby jejich láska byla uznána. Avšak dnes máme a nadále budeme mít přesná pravidla vymezující svazky přípustné pro manželství a svazky nepřípustné.
V tomto smyslu je "manželství pro všechny [1]" jen slogan, neboť povolení homosexuálních sňatků neodstraní nerovnosti a diskriminaci vůči všem těm, kteří se mají rádi, a pro jejichž manželství zůstane nadále nedovolené.
Adopce jménem práva na dítě
Co posloucháme: "Homosexuálové jsou diskriminováni. Mají mít, tak jako heterosexuálové, právo mít dítě. "
Co se zapomíná říct:Nikdo nemá právo mít dítě pod záminkou touhy mít dítě.
Ne, právo na dítě neexistuje pro heterosexuály ani pro homosexuály. Pár toužící po dítěti se může rozhodnout se spojit, aby ho zplodil. Pár toužící po adopci může provést potřebné kroky. Ale žádný pár nemá právo na dítě po kterém touží pouze z důvodu, že po něm touží. Je možné neschválit žádost heterosexuálního páru, pokud zkoumané podmínky pro rozvoj dítěte nejsou optimální. Lze například uvažovat, že je lepší svěřit dítě mladému páru při dobrém zdraví, jako staršímu páru a při oslabeném zdraví.
Dítě není objektem, ale subjektem práva. Mluvit o "právu na dítě" vyplývá z nepřijatelného zneužití práva. Pokud někdo chce dítě na základě práva na dítě, pak se dítě stává dítětem-objektem. V současné debatě, dítě jako osoba, jako subjekt, chybí ve výrocích těch, kteří žádají adopci pro homosexuální páry. A tato absence jim umožňuje vyhnout se otázce na co by dítě mohlo mít právo, co by potřebovalo, zda preferuje mít jednoho otce a mámu nebo dva rodičů stejného pohlaví. Právo dítěte je radikálně odlišné od práva na dítě. Je to základní právo. Spočívá především v poskytnutí rodiny dítěti, kde bude mít nejvíce příležitostí se nejlépe rozvíjet.
Adopce jménem dětí očekávajících adopci
Co posloucháme: "Několik tisíc dětí očekává adopci a je pro ně lepší být adoptovaní homosexuálním párem než zůstat v dětském domově."
Co se zapomíná říct: Adoptované dítě více než kdokoliv jiný potřebuje otce a matku. Dítě vnímá opuštění jako velmi hlubokou ránu. Opuštěné dítě hledá svůj pevný bod a snaží se najít to, co ztratilo. Hluboko v sobě samém touží se dostat co nejblíže k základní buňce, která mu dala život; otec a matka.
Adoptované dítě musí současně snášet trauma opuštění a trauma dvojité rodinné identity. Více než kdokoli jiný potřebuje prokazatelnou rodinnou příbuznost. Neboť více než kdokoli jiný pochybuje, že je plodem lásky. Bylo nežádoucí, nemá oči nikoho a ve své náhradní rodině se nevidí v nikom. Často se stává, že adoptované dítě odmítne jedno ze dvou pohlaví. Je proto důležité, aby se mohlo identifikovat se dvěma rodiči různého pohlaví; se svou matkou, protože se potřebuje smířit se ženou, a se svým otcem, aby poznalo přítomnost muže, bez něhož by jeho matka nemohla mít dítě.
Adopce je na to, aby dala dítěti rodinu, a ne naopak. Je určena k nápravě zoufalé situace dítěte. Proto je nezbytné dobře posoudit přístup každého páru, který podává žádost o adopci; tj. je adopce pro dítě nebo pro uspokojení potřeby páru? Chce dvojice napravit kritickou situaci dítěte nebo vlastní zármutek, že nemohou mít dítě? Pochopitelně, dvojice si neadoptuje dítě, pokud necítí tu potřebu. Avšak je nutné dbát v první řadě o zájem dítěte. Každé dítě má právo na rodinu, v první řadě na vlastní a pokud ne, tak potom na takovou, která má předpoklady stát se jeho vlastní přes adopci, pokud je to v jeho zájmu. Proto je nezbytné připomenout, že k adopci nestačí pouze toužit po dítěti a že jednoduchá řešení postavené na soucitu nejsou vždy dobrými řešeními.
Celý text autora je dostupný na Internetu: Essai de Gilles Bernheim: Mariage homosexuál, homoparentalité et adoption: ce que l'on oublie souvent de dire
[1] Slogan který používal Francois Hollande během vojej prezidentské kampaně.
Převzato z
http://www.postoy.sk/
a
www.magnificat.sk
článek naleznete
zde. (2. 12. 2012).
a
zde. ( 5. 12. 2012).
Deset mýtů o homosexuálním „manželství“
