Při cestě po Francii, jsme také navštívili město
Lisieux v severní Francii, v regionu Dolní Normandie. Leží na říčce Touques, asi 30 km jižně od ústí Seiny. Je to sídlo biskupství a dnes také významné poutní místo. Lisieux se rozkládá na ploše asi 13 km2 a má zhruba 22 000 obyvatel.
Dalo by se říci, že je to město jako každé jiné, ale není to úplně tak pravda. Nebo alespoň ne, pro nás křesťany. Toto město je spojeno se svatou
Janou z Arku a pak také se
svatou Terezii od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, která byla karmelitkou v tomto městě. A právě k ní putovala naše další cesta po Francii.
Navštívili jsme klášter sester karmelitek, kde sv. Terezie žila a pak také baziliku svaté Terezie z let 1925-1950, která je postavena v novorománském slohu, a kde jsme měli v kryptě baziliky mši svatou.
Kdo byla sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře?
Sv. Terezie od Ditěte Jezíše se narodila 2. ledna 1873 v Alençonu v severozapadni Francii. Pokřtěna byla jako Marie Františka Terezie Martinova. Když ji bylo tři a půl roku, zemřela ji matka. Otec se poté přestěhoval s dětmi do Lisieux. Tam začala chodit do školy v penzionátu sester benediktinek (1881). V patnácti letech byla Terezie Martinová zcela výjimečným způsobem přijata do řádu karmelitek. Musel o tom vědět i tehdejší papež Lev XIII. a Terezie musela mít povolení diecézního biskupa.
Karmelitky v Lisieux ji měly za pyšnou a domýšlivou, protože jí příliš nerozuměly, vše doplňovalo až chorobné autoritářství představené karmelu, matky Marie Gonzagy. V Karmelu v Lisieux se z Terezie Martinové stává sestra Terezie od Dítěte Ježíše. Terezie, která navenek působila velice vyrovnaně, ale trpěla celý život stavy úzkosti. Často ji mučila myšlenka, že ji Bůh opustil. Někdy nabývala přesvědčení, že bude zatracena, ale dokázala se odevzdat Boží lásce.
Život v klášteře karmelitek je tvrdý. Střídá se manuální práce, chórová modlitba, a to tak, že na spánek je vyhrazeno jen 6 - 7 hodin. Terezie na popud své převorky navíc psala své vzpomínky z dětství, tak vznikl spis dnes známý jako „Dějiny duše.“
Tereziino křehké zdraví tvrdý život v klášteře nevydrželo. V roce 1896 začala kašlat krev. O rok později zemřela na tuberkulózu.
Vynikala pokorou, evangelijni prostotou a důvěrou v Boha. Na svou cestu "duchovního dětstvi" uváděla také novicky, které ji představená svěřila. Zasvětila svůj život modlitbě a sebeobětovani za spásu duši. Modlila se předevšim za kněze a misie. Roku 1895 začala na príkaz představené psát své vzpominky: "Dějiny duše". Zemřela na tuberkulózu 30. září 1897 v Lisieux. V roce 1925 byla svatořečená papežem Piem XI., roku 1927 se stala patronku misii. Dne 3. května 1944 (těsně před osvobozením Francie) papež Pius XII. označil Terezii za "druhou patronku Francie, spolu s Janou z Arku".
V roce 1997 ji prohlásil papež Jan Pavel II. za učitelku církve.
Klášter karmelitek v Lisieux
Ráda bych vám zde nabídla i několik málo myšlenek, které mě během cesty o sv. Terezii od Dítěte Ježíše a Svaté tváře oslovily a přivedly k hlubšímu zamyšlení.
Cesta svaté Terezie k vnitřnímu pokoji. Svatá Terezie z Lisieux, kterou známe jako světici s růžemi, zemřela roku 1897 ve věku 24 roků. Kdyby se dožila devadesátky jako dvě z jejich pokrevních sester, zemřela by v roce 1963. Je tedy v jistém smyslu naší současnicí. Když ji papež Jan Pavel II. roku 1997 prohlásil za učitelku církve, řekl, že nám nabízí současné chápání lásky, která je podstatou evangelia. Můžeme se od Terezie něco naučit? Podle všeho měla úplně jiné těžkosti a problémy, jaké máme my dnes. Posledních devět roků svého života prožila v klášteře ve Francii.
A zřejmě nás na ní nebude přitahovat ani to, že se často zobrazuje jako sentimentální a dokonce sladká světice, která žila v nerušené, pokojné zbožnosti. Proto nás může překvapit, že část Tereziina nejdůležitějšího učení souvisí s tím, jak zvládnout problémové pocity a emoce, které všichni moc dobře známe - hněv, nepřátelství a melancholii, jako i tužbu po pozornosti a ocenění. Její učení není pouze abstraktním uvažováním. Tereziiny spisy jsou po okraj naplněné příklady, jak si všímala svých pocitů, zkoumala je a využívala je ve svůj prospěch. Světice postupně zjistila, že lidské pocity a emoce - i ty, které nás nejvíce sužují – vlastně mohou být požehnáním. Zjistila, že pokud k nim správně přistupuje, mohou se dokonce stát stupínky ke svatosti. Její příklad nám ukazuje cestu.
Tereziina autobiografie Příběh mé duše vykresluje realistický obraz o vzpurných pocitech a povahových rysech, s kterými musela zápasit. Jedním z nich byla tvrdohlavost. Dalším byla nezdravá touha po pochvale, kterou začala projevovat asi jako čtyřletá, jak jí zemřela matka. Terezie se chtěla zalíbit svému otci a čtyřem starším sestrám. Všichni ji milovali jako mazánka rodiny. Byla též přecitlivěná, „pro svou nesmírnou podrážděnost byla téměř nesnesitelná". Ale už v mladém věku se Terezie zamilovala do Ježíše. Chtěla ho následovat, napravit svoje chyby a být svatou. Cítila, že její nitro skutečně není svobodné. Proto chtěla lépe ovládat svoje činy a emoce - „nechtěla být jejich otrokyní, ale paní". Aby Terezie dosáhla tohoto cíle sebezdokonalováním, používala deset let svou pevnou vůli. Ale nakonec musela přiznat, že se nedostala nikam. Byla sobecká a ovládaly ji pocity, které nedokázala zvládnout. Svým úsilím si jen škodila.
„Noc světla". Zlomový bod nastal, když se přestala snažit udělat ze sebe světici, jakou chtěla být, a namísto toho dovolila Bohu, aby z ní učinil světici, jakou ji chtěl mít on. Stalo se to na Vánoce roku 1886, jen pár dní před jejími 14. narozeninami. Navenek to vypadalo jako bezvýznamná událost: Terezie zaslechla otcovu poznámku. Říkal, že bude rád, když vyroste z určitého dětinského vánočního zvyku. Tato jemná kritika by ji obyčejně rozplakala. Ale rázem dostala sílu ovládat svoje pocity a zapojit se do rodinné oslavy s pravým pokojem a radostí.
Terezie to nazvala „nocí světla", když přijala novou vnitřní sílu a důvěru, že Bůh napraví její slabosti, že jí pomůže zanechat sobectví a sebetýrání a soustředit se na vztahy k lidem. Terezie zjistila, že tato proměna si nevyžaduje naši „práci". Ježíš potřebuje jen naši „dobrou vůli" - naši „ochotu" spolupracovat s ním a dovolit mu, aby nás proměnil. Už nikdy víc se nesnažila potlačit svoje emoce. Spíše nenuceně a v důvěrné odevzdanosti Bohu spolupracovala se svými pocity a konala, co od ní Bůh žádal. Když se jí něco nepodařilo, přijala pocity, které byly spojené se selháním, a šla dál. Když se Terezie takto učila ovládat vzpurné emoce, rozvinula tři navzájem související strategie, které jí pomohly: vytrvala v modlitbě, každý pocit vynášela na světlo víry a nedovolila, aby její pocity způsobily, že by jiné lidi viděla jako nepřátele.
Terezie jako klauzurní řeholní sestra věrně recitovala modlitby, používala modlitební knihy a modlila se společně se svými karmelitánskými sestrami. Modlitba podle jejího názoru spočívá v podstatě v tom, že se dáváme k dispozici milujícímu Bohu v běžných situacích každodenního života. Aby si tuto dispozici udržela, zkoumala svoje pocity před Bohem hned, jak si je uvědomila, přičemž čas¬to vyslovovala střelné modlitby. Rozmlouvala s Pánem o svých radostech a bolestech, úspěších i neúspěších, tak jak milované dítě rozmlouvá s rodičem. Vyjádřila to takto: „Nehledám nádherné modlitby v knihách. Je jich tak moc… skutečně mě z toho bolí hlava!… Mám ráda děti, které neumí číst. Velmi prostě říkám Bohu to, co chci říct… a on mi vždy rozumí."
Důvěrné rozhovory s Pánem byly nejdůležitějším způsobem, jak pracovala se svými nelehkými pocity. Prosila ho o pomoc. Vyjadřovala svou vděčnost a vytrvala v modlitbě - dokonce i v těch chvílích, kdy cítila nepokoj, neboť se jí zdálo, že Bůh je vzdálený. Bez ohledu na situaci - i tehdy, kdy měla pokušení rozzlobit se, i když při modlitbě usínala - předkládala svoje složité pocity Ježíšovi a nabízela mu každou svou slabost.
Interiér basiliky sv. Terezie
Do světla. Když Terezie hovořila s Bohem o každém pocitu, byla stále hlouběji přesvědčená, že bez ohledu na to, jak se cítí, stále je v láskyplném Božím náručí. Tato jistota jí umožnila vyřešit i svoje největší slabosti bez toho, aby se bránila. Terezie postupně pochopila, že pocity jí odhalují pravdu o její povaze a bezprostředních očekáváních. Když jako patnáctiletá vstoupila na Karmel, nebyla připravená dělat běžné domácí práce, které jí přidělili, poněvadž ji v dětství rozmazlovali. Nebyla připravená ani na kritiku - očekávala, že si jí budou řeholní sestry vážit. Tereziiny pocity neschopnosti, odmítnutí a zranění odrážely očividnou skutečnost: opravdu nebyla schopná fyzicky pracovat a její očekávání vůči řeholním sestrám nebyla realistická.
Ty pocity však neřekly Terezii celou pravdu. Ta spočívala v tom, že Bůh ji miluje bez ohledu na to, jak se cítí. Neodmítal ji pro její nedostatky. Terezie za několik roků úspěšně radila mladším řeholním sestrám. Ačkoli ji to těšilo, věděla, že ani příjemné pocity úspěchu nejsou celou pravdou. Namísto toho, aby si blahopřála, děkovala Bohu za působení Ducha v ní. To byl skutečný zdroj jejího úspěchu. Vlastní chyby a neúspěchy se Terezii samozřejmě nelíbily, ale naučila se, že je může řešit jen jedním způsobem. Jednou radila své sestře: „Budeš-li ochotná pokojně snášet zkoušku, která spočívá v tom, že se nelíbíš sama sobě, potom budeš… (pro Ježíše) radost¬ným přístřeším."
Tereziino rozhodnutí každý pocit přednášet Kristu prošlo během jejich posledních dní života zkouškou. Trápila ji tuberkulóza a temné pocity, že nebe neexistuje a že ji očekává jen nicota. Tehdy zakusila hrozné pokušení spáchat sebevraždu. A k těm hrůzostrašným pocitům se přimíchala i izolace od sester. Terezie jim neříkala o svých těžkostech, protože se obávala, že se může rouhat a vyvolat skandál. Během tohoto kritického období fyzické bolesti a citového trápení ji podporovala jen její ochota vynášet svoje mučivé pocity na světlo víry. A to bylo důležité.
Krypta basiliky sv. Terezie v Liseux
Nedělejte si nepřátele. Terezie pracovala se svými tíživými pocity nejlépe, jak uměla. Dávala je Bohu, aby je uzdravil. Začala přitom chápat smysl dobročinnosti a pěstovat hlubší lásku ke svým karmelitánským sestrám. Terezie téměř po devíti letech v klášteře zjistila, že vůči některým cítí nepřátelství. Spontánní pocity nepřátelství v ní vzkypěly, když na ni jistá ses¬tra bez varování vylila špinavou vodu z prádla. Další sestra pro ni byla nesnesitelná, protože během modlitby vydávala odporné zvuky. Navenek to byly jen ma¬ličkosti, ale v nitru to byly pro Terezii velké pocity!
Terezie meditovala o Ježíšových slovech: „Milujte své nepřátele" (Mt 5, 44; Lk 6, 27). Pokrčila přitom rameny a řekla: „Nepochybně na Karmelu nemáme nepřátele." Potom však s odzbrojující upřímností dodala: „Ale jsou zde pocity." Viděla spojitost mezi svými pocity a „nepřítelem". Věděla, že takovouto nálepku dala každé řeholní sestře, která v ní vyvolala negativní pocity. Poznala, že nepřáteli jsou její očekávání a emoce, ne samotné sestry. Je pravda, že Tereziina žárlivost a nevůle způsobily, že některé sestry ji pokládali za svou nepřítelkyni. Ale nechtěla živit svoje spontánní pocity nepřátelství, ztratit svou vnitřní svobodu a udělat je svými nepřítelkyněmi.
Nepřátelské pocity přicházely bez Tereziina souhlasu. Ale uvádět Ježíšovo přikázání do praxe znamená takové pocity přinejmenším nepěstovat anebo podle nich nejednat. Terezie se snažila nevěnovat jim pozornost ani je neomlouvat. Například jistou sestru popsala takto: „Nelíbí se mi ve všem, nelíbí se mi její chování, její slova, její povaha, zdá se, že všechno je mi velmi nepříjemné." Terezie se na ni jednoduše usmívala, kdy mohla, ale někdy dokázala jen odejít: „Utekla jsem jako dezertér, kdy byl můj zápas příliš prudký." Nebyl to ušlechtilý čin lásky, ale byla to nejupřímnější a nejlaskavější věc, kterou mohla učinit. Jednoduše milovala svou „nepřítelkyni" a sebe samu nejlépe jak mohla.
Relikvie sv. Terezie, která je uložena v klášteře sester karmelitek v Lisieux
Slabá, ale ochotná. Svoje pocity Terezie v podstatě řešila tak, že je přinášela Bohu, který jí mohl dát milost, aby napravila chybu. Boží úlohou bylo zbavit ji chyb. Jejím úkolem bylo ochotně se odevzdat Bohu. Terezie ve svých zkušenostech od dětství po dospělost přišla k důležitému objevu. Naučila se, že její mučivé, znepokojivé pocity - pocity hněvu či násilí vůči sobě anebo jiným - jsou pro lásku brzdou. Trpělivou modlitbou se naučila pokojně snášet svoje citové slabosti a odmítat je pěstovat. To nám pomáhá pochopit, jak může vypadat současné chápání lásky. Terezie ve svém životě objevila tutéž pravdu, kterou vyjádřil svatý Pavel: „Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný" (2 Kor 12, 10). Vyzývá každého, aby to sám zakusil.
