Otec Etchegarry, baskický dělník, měl
třináctiletého syna Martina, který ho doháněl
k zoufalství. Nic nepomáhalo k jeho
nápravě.
„Pojď se mnou!“ řekl jednou otec synovi.
Zavedl ho do malé kaple zasvěcené Panně
Marii. Kaple je na skále asi kilometr od otcovského
statku. Šel přímo k oltáři a ruku
měl položenou na rameni svého syna.
„Matko,“ řekl, „chci ti ho předat. Udělej
z něho dobrého křesťana, což se dosud
nepodařilo. Učiň z něho své dítě. Chraň
ho!“ Pak padl na kolena a pokračoval v tiché
modlitbě. Po propadlých tvářích mu
tekly hojné slzy. Syn však stál nehybně vedle
něho. Zpočátku lhostejně a chladně, pak
zamyšleně pohleděl na obraz Panny Marie
a na otce, který se tak vroucně modlil.
Co se v synu dělo? Náhle také poklekl.
Modlitba a otcovy slzy před Sedmibolestnou
Pannou byly na něho příliš. Zatímco
otcovy prosby stoupaly k nebi, snesla
se na syna milost lítosti. Etchegarry strnul.
Že by ho Panna Maria již vyslyšela? Martin
začal vzlykat. Položil svou hlavu na otcovo
rameno. „Otče, odpusť mi!“ zašeptal.
„Ó ano, odpouštím ti,“ odpověděl Etchegarry.
Vzal syna za ruku a pozvedl ji k svaté
Panně. „Ukaž, že jsi jí hoden!“
Plynula léta. Martinovi je nyní 17 let. Své
hříchy z minula napravil a stal se vzorným
mládencem. „Otče,“ řekl jednou po těžké
práci, „pojď se mnou k Matce Boží.“ Tentokrát
to byl Martin, kdo první vstoupil
do kaple se vztyčenou hlavou. Poklekl a hlasitě
se modlil: „Matko, pověz mu, co si ode
mne přeješ. Ukaž mu místo, kam mě přitahuješ.
Dej mu pochopit, že mě chceš celého,
že ho musím opustit a zasévat na jiném
poli než na našem. Pověz otci, že sis mě vyvolila,
ačkoliv jsem zcela nehodný, abych
se stal oblátem Matky Boží.“
Tu přerušil Etchegarry svého syna svým
těžkým hlasem a řekl: „Co jsem jednou dal,
to neberu zpět. Jdi, kam tě Matka Boží volá,
mé dítě. A buď požehnaným knězem
našeho Pána!“
Podle Le Chardonnet z Léonart:
Le ciel, assuré par Maria
Překlad -lš-
