Praha. V katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava 13. října proběhlo slavnostní blahořečení Čtrnácti pražských mučedníků. Hlavním celebrantem byl z papežského pověření
kardinál Angelo Amato, prefekt Kongregace pro svatořečení a blahořečení.
Vedle pražského arcibikupa, kardinála Dominika Duky, s ním koncelebrovali také kardinálové Miloslav Vlk a Giovanni Coppa, dlouholetý nuncius v našich zemích, a generální ministr řádu františkánů P. José Rodríguez Carballo OFM, čeští a moravští biskupové a početný zástup kněží.
“Slavnostní beatifikace těchto heroických řeholníků nemá být jakousi “posthumní pomstou”, chce nás všechny povzbudit k přemáhání zla dobrem, pamětlivi slov našeho Pána, která překonávají každou lidskou logiku: “Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují” (Lk 6, 27-28).
Čtrnáct pražských mučedníků nás vybízí, abychom čelili přílivu zla, jež se hrne ze všech stran, v postoji odpuštění a bratrství, a probouzeli tak dobro, které je v jádru každého lidského srdce. Profanace posvátného místa a vražda čtrnácti zasvěcených mužů je v tragickém kontrastu s jejich dobrým životem. Bl. mučedníci nebyli nenávistní, jejich povoláním byla modlitba, práce a skutky milosrdenství. Byli pokornými svědky Kristovy lásky, jeho kalvárie a jeho odpuštění.
Sklízejme tedy símě dobra, jež zaseli, nechme je vyrůst v majestátní strom, který vzkvétá a přináší plody smířeného a bratrského lidství,” – řekl k dnesní beatifikaci papežský legát, kardinál Angelo Amato.
V závěru beatikační slavnosti promluvil také
nejvyšší představený františkánů, P. Rodríguez Carballo. Jak řekl, dnešní událost je důležitá pro celý řád zejména ze tří důvodů:
"jde o mezinárodní komunitu, o společenství blahořečené jako celek a konečně jde o komunitu, která dosvědčila svou hlubokou víru v eucharistii, tak drahou sv. Františkovi."
Čtrnáct pražských mučedníků, nebo také Bedřich Bachstein a jeho druhové, jak se objevuje v oficiálních dokumentech, tvořili františkánskou komunitu, která se usadila v roce 1604 v ruinách někdejšího karmelitánského kláštera u Panny Marie Sněžné v těsné blízkosti dnešního Václavského náměstí. V roce 1611 vrcholil spor Rudolfa II. s jeho bratrem Matyášem a v Praze sídlící císař se obrátil s žádostí o pomoc na jiného příslušníka své rodiny, pasovského biskupa Leopolda Habsburského. Vojsko, vyslané na podporu Rudolfovy moci, však pojalo výpravu jako příležitost ke snadnému zisku a na masopustní úterý 15. února 1611 dobylo a krutě vyplenilo Malou Stranu.
Přestože pasovští drancovali majetek bez rozdílu vyznání jeho majitelů, na pravém břehu Vltavy se dav obrátil s odvetou na katolické kláštery, pod záminkou, že skrývají vojáky, kterým se podařilo proniknout na druhý břeh. Zatímco jezuitské Klementinum uhájili stavovští vojáci a minority od sv. Jakuba cech řezníků, z větší části protestantský, krvelačné choutky lůzy se ukojily na augustiniánech na Karlově a na františkánech od P. Marie Sněžné.
Vikář kláštera P. Bedřich Bachstein OFM se pokusil skrýt šest mladších bratří na půdu kostela, řádění lůzy, které se podařilo proniknout do objektu však nikdo neunikl. Mezinárodní komunita tvořená františkány z Itálie, Německa, Španělska, Holandska, Francie, z Čech a snad i dalších národů byla s neslýchanou krutostí zdecimována.
***
O tom, že paměť a úcta k františkánským mučedníkům přežila věky, svědčí mimo jiné literární podání dramatických událostí
v románu Jaroslava Durycha “Masopust”. Poslechněme si několik úryvků:
“Dokořán otevřen byl dům řeholníků a obstoupen čekajícími. Už něco přinášeli; už něco vlekli, hrbíce se tíží a spěchem i naléháním těch, kteří jim z nedočkavosti zastupovali cestu. A bylo to asi břímě nějaké zvláštní, neboť se mnozí skláněli nad ním a někteří přiklekávali, horlivě pomáhajíce konati nějakou práci, a zdálo se, že při ní užívali i nožů a dýk, jako by v rychlosti doráželi snad ovci či kozu, již vyvedli ze dvora řeholníků ...
Přece však převelebný se zdál teď chrám tento, neboť se zřejmě blížila chvíle, kdy se měl skáceti oltář a vylíti olej z lampy. Spatřila svatostánek. Byl ovšem otevřený a prázdný. Neomylně však cítilo srdce, co uniklo smyslům. Neodešel Bůh. Byl zde; vyšel si ze svatostánku a byl nyní všude. Zdálo se jí, že cítí ho kolem sebe, i pod nohama. Poděsila se té jistoty nesmyslné, že úzkostí klesla na kolena a hleděla na zem.
A jako by klečela uprostřed hvězd, jakkoli smutných a zamlžených, spatřila potvrzení toho kolem sebe. Byly to hostie, celé i rozdrcené, rozházené i odkopnuté. Bylo jich jako kvítí o svátku Božího Těla...
Rozhlížejíc se, spatřila ještě kus těla uprostřed krve a nikoliv toliko ve způsobě chleba a vína, nýbrž v srozumitelné způsobě lidské, a právě snad proto nebylo celé to tělo, nýbrž jen kus...Zajisté nebyl ten kus ulomen z těla, nýbrž uťat byl v zápěstí dýkou či mečem...
Poznala ruce patera Martíneza. Ležely před ní a zdály se unaveny a nesmírně šťastny – “
Jaroslav Durych, Masopust, Praha, Melantrich (Spisů Jaroslava Durycha svazek 15), bez datace, s. 136, 144-145
Už pět let po těchto událostech byla těla františkánů, původně provizorně pohřbená v ambitech, přenesena do boční kaple sv. Michaela. První kroky k beatifikačnímu procesu byly podniknuty už v 70. letech 17. století, další pokus pak na začátku 20. století. Teprve v letech 1933-44 však proběhl řádný diecézní beatifikační proces, jehož akta byla roku 1947 předána do Říma. Ostatky umučených řeholníků byly už tehdy exhumovány a identifikovány. Nástup komunismu a přerušení diplomatických styků s Římem však dokončení procesu vyloučily. Proces byl obnoven po návratu svobody v naší vlasti v roce 1989 a dnes doveden ke šťastnému zakončení přičiněním vicepostulátora P. Petra Alkantara Houšky OFM a postulátora františkánského řádu P. Giovangiuseppe Califana OFM.
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek, vydaný 13. 10. 2012, naleznete
zde.
http://cs.wikipedia.org/wiki/
