Obrácení Andrého Frossarda

Proč se stal katolíkem bezvěrec, syn spoluzakladatele komunistické strany Francie?





Když mu bylo 15 let, prožil příhodu, která ukázala, že má srdce otevřené pro světlo. Vypráví o tom: „Jednoho dne, když jsem dosáhl patnácti let a měl jsem k dispozici hrst franků, domníval jsem se, že je přiměřené mé důstojnosti prožít jeden večer s prostitutkou. Nastoupil jsem do metra směrem na Montparnasse (místo smutně proslulé právě přítomností prostitutek). Když jsem tam dorazil, potkal jsem v hloubi chodby metra vyhublého žebráka, který vypadal, jako by byl namalovaný na bílých kachličkách stěny. Když jsem měl kolem něho projít, pocítil jsem onen večer, že už dál jít nemůžu. Nevím, zda jsem cítil krutost kontrastu mezi tímto nešťastníkem, který musel natahovat ruku do prázdna, a mezi tím, co jsem potají a beze studu chtěl udělat; zda vykonat očekávaný skutek a uskutečnit zbabělou touhu, či prožít něco, co přesahuje moji odvahu. Fakt je ten, že jsem se vrátil označit jízdenku na zpáteční cestu a zbytek peněz jsem dal tomu ubožákovi do klobouku.“

Tato epizoda cesty za prostitutkou, která se změnila v cestu za láskou, předznamenala to, co se stalo o pět let později. O tom nám sděluje: „Když jsem otevíral železnou bránu kláštera, byl jsem ateista. Ateismus má různé formy. Je ateismus filosofický, který přirovnává Boha k přírodě, odmítá mu přiznat znaky, které jsou vlastností osoby, a hledá všechna řešení v lidském rozumu; Bůh není nic, všechno je božské. Vědecký ateismus odmítá hypotézu o Bohu a pokouší se vysvětlit svět pouze z vlastností hmoty, na jejíž původ se nesmíme ptát. Marxistický ateismus je ještě radikálnější: neomezuje se na to, že popírá Boha, ale pro případ, že by ožil, vyhodil by ho ze dveří, protože jeho přítomnost je nevhodná a byla by překážkou pro svobodnou hru lidské vůle. Existuje ještě druh velmi rozšířeného ateismu, který dobře znám, protože je to ten můj: ateismus stupidní. Tento ateismus si žádné otázky neklade. Pokládá za zcela přirozené, že stojí na ohnivé kouli pokryté malou vrstvou uschlého bláta, která se točí nadzvukovou rychlostí kolem sebe a kolem zvláštní vodíkové bomby a je obklopená miliardami lampionů, jejichž původ je hádankou a jejichž poslání je neznámé. Když jsem otevíral onu bránu, byl jsem právě popsaným ateistou a byl jsem jím ještě uvnitř kaple. Ve skupině věřících v protisvětle jsem viděl jen stíny a mezi nimi jsem nemohl rozeznat svého přítele; v hloubi budovy zářil jakýsi druh slunce: nevěděl jsem, co je Nejsvětější svátost. (Bylo to v kapli Ustavičné adorace. Pozn. překl.)
Netrápila mě žádná muka lásky, a tento večer jsem se měl setkat s novým plamenem. Nezabýval jsem se tím, ani jsem na to nebyl zvědavý. Náboženství byla stará chiméra, křesťané byli jakýsi zpozdilý druh na cestě evoluce: dějiny se vyslovily pro nás, pro levici, a problém Boha byl vyřešen negativně nejméně na dvě nebo tři staletí. V našem prostředí se jevilo křesťanství tak překonané, že jsme za antiklerikály platili jen při předvolební kampani.
A tehdy se stalo něco nečekaného. Chtěli po mně, abych za každou cenu připustil, že víra ve mně působila již od počátku. Že jsem na ni byl nevědomky připraven, že moje konverze byla jen náhlé uvědomění si mojí mentální dispozice, která mě již dávno vedla k tomu, abych věřil. To je omyl. Byla-li u mě nějaká predispozice, pak to byla právě ironie vůči náboženství, a existuje- li nějaké slovo, které vystihuje moji mentální dispozici, pak tím nejvhodnějším je lhostejnost. Vidím to ještě jako dnes, byl jsem dvacetiletý mladík, nezapomenu na úžas, který mě přepadl, když jsem náhle spatřil, jak přede mnou vyvstává svět, zcela jiný svět nesnesitelného jasu, intenzity až k zbláznění, jehož světlo zjevovalo a současně skrývalo přítomnost Boha, toho Boha, o kterém bych ještě před okamžikem přísahal, že existuje jen v lidské představivosti; současně jsem byl zaplaven vlnou, z níž se šířila spolu radost i sladkost, záplavou, jejíž síla lámala srdce a na kterou jsem nezapomněl ani v nejtemnějších chvílích života, poznamenaných více než jednou hrůzou a neštěstím. Od té chvíle mi nezbyl jiný úkol než podávat svědectví o této sladkosti a o této trýznivé Boží čistotě, která se mi toho dne zjevila jako kontrast k blátu, ze kterého jsem stvořen.

Ptáte se mě, kdo jsem? Mohu vám odpovědět: jsem směs trochy špíny s příměsí nicoty, temnot a hříchu, která pro svou úlisnou formu marnosti by mohla být přiřazena spíše k temnotám, a to, co by mohla obsahovat, jsou nejspíše hříchy, kterých se může dopustit; moje nicota je nesporná a jediné moje bohatství je v tom, že jsem nesmírná prázdnota obětovaná nekonečné Boží velkodušnosti. Toto světlo jsem neviděl svým tělesným zrakem, protože se nerozjasňuje a netmavne: bylo to světlo duchovní, tj. světlo učitelka, bylo to něco jako sestupující pravda. Definitivně ovládlo běžný řád věcí. Mohl bych přímo říct, že od té doby, co jsem je spatřil, existuje pro mě pouze Bůh a všechno ostatní je hypotéza. Řekli mi tolikrát: »Kam se poděl váš úsudek? Zdá se, že se z vás může stát, co chcete. Váš otec byl socialista, a vy se stanete socialistou. Vstoupíte do kostela, a stanete se křesťanem. Kdybyste vstoupil do pagody, stal byste se buddhistou, a kdybyste vstoupil do mešity, stal byste se muslimem. « Na to si někdy dovolím odpovědět, že kdybych vstoupil na nádraží, jistě bych se stal vlakem. Pokud jde o můj svobodný úsudek, mohu potvrdit, že jsem ho nabyl teprve po svém obrácení, když jsem pochopil, že jen Bůh nás může zachránit ze všech forem zotročení, bez něho bychom byli beznadějně odsouzeni. Trvám na tom. Byl to objektivní zážitek, byl to takřka fyzikální pokus a já vám nemohu předat nic cennějšího, než je toto poselství: od té chvíle, nebo lépe za světem, který nás obklopuje a jehož jsme součástí, existuje jiná skutečnost, nekonečně konkrétnější než ta, které obecně věříme, a tato skutečnost je ona definitivní, před níž už neexistují žádné otázky.“ (A. Frossard. Dio. Le domande dell’uomo. Piemme, Casale Monferrato 1990)
„Po mém obrácení bylo všechno radostné a prosté: existuje Bůh, mohutná radost, oceán světla a sladkosti.“ – „Byl jsem více než okouzlen, plný šílené vděčnosti vůči nesmírnosti milosrdné krásy. Bůh je láska a ta láska mě naučila, že je příčinou a cílem všeho, co existuje. Žádný tvor neexistuje pouze pro sebe, ale pro druhá stvoření, pro všechny ostatní, počínaje samotným Bohem, z něhož všichni vycházejí. (…) Úporné zhlížení se v sobě samém odhalí nakonec propast nicoty, ze které nás vytáhla zázračně nějaká dobrotivost.“ (Bůh a lidské otázky)

Co dává člověku víra?
Frossard tvrdil, že byl obdarován jistotou Boží existence „ve formě skutečnosti, která nepřipouští žádnou pochybnost ani váhání“.
Vysvětlil, že víra přináší radikální změnu života, jako když slepý od narození prohlédne a hluchý nabude sluch. Když poprvé v životě přečetl celé evangelium, Frossard pochopil, že Ježíš ze všech ctností nejvíce hodnotil ctnost víry. Na mnoha stránkách evangelia Ježíš obdivuje víru některých lidí: Dosud jsem nenalezl takovou víru v Izraeli. (Mt 8,10) Podle Frossarda je víra pevnější než mystické poznání, protože je darem samotného Boha, kterého je člověk schopen poznat jen cestou víry. Když křesťan v úkonu víry přemáhá všechno váhání a pochybnosti, zbavený pocitů útěchy a emocí, obsahuje v sobě tajemství neviditelného Boha, který se mu stává dostupným a dovoluje mu navázat rozhovor lásky. Frossard vysvětloval, že na cestě víry, zvláště na začátku je třeba přemáhat mnoho těžkostí. Víra nás učí, že nejdříve musíme milovat, abychom mohli Boha poznávat. Někteří se mylně domnívají, že musíme nejdříve Boha poznat, abychom ho mohli milovat. Víra je neoddělitelná od lásky a pokory. Aby nás Bůh mohl zachránit ze smrti a osvobodit od otroctví hříchu, bránit nás před ničivým vlivem Satana, je z naší strany nevyhnutelně nutná pokora.

Eucharistie
Ty, kteří popírají reálnou přítomnost Boha v Eucharistii, nazývá Frossard šílenci. Místo aby setrvávali v úctě a mlčení před tímto tajemstvím, stávají se zločinci Nejsvětější svátosti. Po obrácení mu bylo zcela jasné, že eucharistická přítomnost Spasitele od ustanovení Eucharistie na Zelený čtvrtek ustavičně ovlivňuje lidské dějiny. Když se slaví mše svatá, vykupitelská událost je skutečně přítomná, protože pro Boha neexistuje minulost ani budoucnost, nýbrž jen ustavičné nyní. Křesťané se skutečně účastní spásných událostí umučení, smrti a zmrtvýchvstání, protože tyto události v Bohu stále trvají.

A. Frossard.
Dieu existe, je l’ai rencontré.
Editions du Dialogue, 1972