Jana Beretta Molla se narodila 4. října 1922 v Magentě. Letos v dubnu uběhlo již 50 let od její hrdinské smrti, kdy před sebou dala přednost životu svého dítěte.
Ryzí a půvabná – tak se jevila doktorka Jana Beretta inženýru
Petru Mollovi při prvních setkáních. Poznali se v roce
1954 a sňatek slavili v září 1955. Joanna byla předposlední
z osmi dětí, které přežily v rodině Berettiů. Narodila
se v Magentě a stala lékařkou specializovanou na pediatrii.
Ustavičně se starala o všechny, zvláště o staré a osamělé.
„To, co se týká těla pacienta, týká se těla Kristova,“ říkala.
Miluje sport, hlavně lyže a hudbu. Maluje, vodí do divadla
a na koncerty manžela, který je jako průmyslový manažer
stále zaměstnán. Žijí v Ponte Novo v Magentě. Pro Joannu
je obohacením místní činnost Katolické akce. Narodily se jí
děti: Pierluigi (1956), Maria Zita (1957), Laura (1959).
Jana opět otěhotněla v září 1961, ale na děloze se objevil nádor
s perspektivou, že bude nutné vzdát se mateřství, neboť
jinak hrozí nebezpečí smrti. Postavena do dilematu rozhodla
se Jana dát přednost životu dcery Jany Emanuely a sama
umírá 28. dubna 1962
Rodina
Jana Beretta Molla se narodila
4. října 1922 v Magentě ve
venkovském sídle otcových rodičů
hluboce věřícím manželům,
františkánským terciářům, a byla
pokřtěna 11. října v bazilice svatého
Martina.
Byla desátou z třinácti dětí.
Pět z nich zemřelo v útlém věku
a tři zvolily Bohu zasvěcený
život: Jindřich se stal lékařem
a misionářem kapucínem v Brazílii
jako otec Albert; Josef působil
jako kněz a inženýr v diecézi
Bergamo; Virginie odešla jako lékařka
a řeholnice do Indie. Rodina
Berettiů žila až do roku 1925
v Miláně. Během pobytu v tomto
městě, který trval 18 let, navštěvovala
kostel otců kapucínů
na Corso Monforte. Když v roce
1925 tři děti zemřely na španělskou
chřipku, rodiče se odstěhovali
do Bergama do Borgo Canale,
kde byl zdravější vzduch.
Janin otec Albert pracoval
v bavlnářských závodech a přinášel
nesmírné oběti, aby všechny
jeho děti mohly vystudovat
vysokou školu. Omezoval všechny
vedlejší výdaje, přestal kouřit
své oblíbené cigáro. Byl to člověk
hluboké víry a upřímné zbožnosti
a svým radostným životem byl
pro všechny velkým příkladem
křesťana. Každý den vstával
v 5 hodin, aby se mohl účastnit
mše svaté a začít tak se Spasitelem
a v jeho jménu svůj pracovní
den. Také matka Maria De Micheli,
která se narodila v Miláně,
byla ženou hluboké víry a měla
ducha horoucí lásky, byla pokorná,
ale současně silná, pevná
a rozhodná. I ona se denně
účastnila mše svaté spolu se svými
dětmi, když manžel odjel vlakem
do Milána na své pracoviště.
Každým dítětem se zabývala
tak, jako by bylo její jediné. Vychovávala
pečlivě své děti, dávala
jim poznat jejich chyby a často
na to stačil pouze její pohled.
Byla jim vždy nablízku. Naučila
se latině a řečtině, aby jim mohla
pomáhat ve studiu.
Mládí
Jana od útlého mládí přilnula
k daru víry a ryzí křesťanské
výchovy, kterou přijímala od
svých výborných rodičů, kteří
ji s bdělou moudrostí provázeli
v jejím lidském a křesťanském
růstu a učili ji chápat život jako
zázračný Boží dar, aby měla
bezmeznou důvěru v Boží Prozřetelnost
a byla přesvědčena
o nezbytnosti a účinnosti modlitby.
Byla vychovávána k citlivosti
vůči chudým a k misijnímu poslání
v duchu svatého Františka.
V této rodinné atmosféře hluboké
víry a lásky k Pánu přijala
Joanna první svaté přijímání
ve věku pět a půl roku 4. dubna
1928. Od toho dne chodila s maminkou
denně na mši svatou.
Svaté přijímání se pro ni stalo
neoddělitelnou součástí každého
dne, oporou a světlem jejího
dětství, dospívání a mládí. Svátost
biřmování přijala 9. června
1930 v dómě v Bergamu. Vyrůstala
v pokojné atmosféře, obětovala
se pro své bratry a sestry
a nikdy nezahálela. Milovala
všechno krásné, hudbu, malířství,
výlety do hor.
V té době prodělávala různé
zkoušky, utrpení a těžkosti,
které však u ní nevyvolávaly
sklíčenost nebo nevyrovnanost,
a to díky jejímu hlubokému duchovnímu
životu, naopak, zvyšovaly
její vnímavost a umocňovaly
její ctnosti.
V lednu r. 1937 zemřela její
milovaná sestra Amálie ve věku
27 let a rodina se přestěhovala
do města Janova, kde bylo
sídlo významné univerzity, takže
mohli zůstat všichni pospolu,
jak si to otec Albert vždy přál.
Jana se zde zapsala do pátého
ročníku gymnázia v institutu sester
svaté Doroty.
V letech pobytu v Janově
Jana velmi vyzrála ve svém duchovním
životě. Během rekolekcí,
které pro žačky gymnázia
připravil jezuita P. Michael Avedano
v březnu 1938, učinila Jana
zásadní rozhodnutí pro celý
svůj další život. Zachoval se sešitek
o třiceti stránkách se vzpomínkami,
modlitbami a předsevzetími,
kde mezi jiným čteme:
„Chci se bát smrtelného hříchu,
jako by to byl had, a znovu opakuji:
raději tisíckrát zemřít než
urazit svého Pána.“ Je zde také
tato modlitba: „Ježíši, slibuji ti,
že se podřídím všemu, co dopustíš,
aby se mi přihodilo, jen mi
dej, abych poznala tvou vůli...“
K jejímu plnému dozrávání
na duchovní cestě přispěla také
pastorační aktivita výborného faráře
v Quinot al Mare, známého
liturgisty Mons. Maria Righettiho:
stal se jejím duchovním vůdcem
a zapojil ji do činnosti Katolické
akce v práci pro nejmenší,
probudil v ní lásku k liturgii, která
se pro ni stala pramenem duchovního
života. Právě v Janově
získala úplný misálek, který používala
každý den.
Po páté třídě gymnázia rodiče
rozhodli, aby studium na jeden
rok přerušila; domnívali
se, že to posílí její křehkou tělesnou
konstituci. Jana se poslušně
podrobila a strávila rok
v plné společnosti rodičů, spokojena,
že je může lépe poznat
a následovat jejich ctnosti. V říjnu
1939 nastoupila opět do další
třídy klasického gymnázia u řeholních
sester na Lido d’Albaro.
Bombardování Janova bylo
těžkou zkouškou pro maminku
Marii, která měla slabé srdce
a proto se rodina v říjnu 1941
vrátila do Bergama do domu
matčiných rodičů v San Vigilio.
Zde právě v roce své maturity
ztratila Jana oba rodiče v rozmezí
pouhých čtyř měsíců, nejdříve
matku v dubnu 1942, ve věku
55 let, a pak v září šedesátiletého
otce.
Zralost
Po smrti rodičů v říjnu 1942
se všechny děti přestěhovaly
zpět do Magenty, kde se Jana
narodila.
V listopadu toho roku začala
studovat na lékařské fakultě
nejdříve v Miláně a pak v Pavii,
kde dosáhla doktorátu. Během
studia na univerzitě se vyznačovala
vlídností, rezervovaností
i rozhodností a stále prohlubovala
svůj duchovní život. Denně
se účastnila mše svaté a svatého
přijímání ve svatyni Panny Marie
Nanebevzaté, konala adorace
a meditace před Nejsvětější
svátostí a modlila se růženec.
Byla to léta, kdy se spolu se sestrami
Zitou a Virginií zapojila
do života farnosti. Nabídla svou
spolupráci faráři Mons. Luigimu
Crespimu a spolupracovala
intenzivně při výchově mládeže
v oratoři matek kanosiánek,
která se stala jejím druhým domovem.
Během pilného studia medicíny
uplatňovala svou víru
ve velkodušném apoštolátu mezi
mládeží Katolické akce a ve službách
starým a potřebným lidem
v díle svatého Vincence s vědomím,
že „Bůh miluje radostného
dárce“ (2 Kor 9,7). Dojem,
jaký po sobě zanechávala, vyjádřila
její přítelkyně slovy: „Jana
rozdávala svůj úsměv plný sladkosti
a klidu jako obraz radosti
a hlubokého pokoje v duši.“
Po promoci 1. července 1950
si otevřela lékařskou ambulanci
v Meseru a podle potřeby
zastupovala v Magentě svého
bratra Ferdinanda, rovněž lékaře.
Specializovala se jako pediatr
a ze svých pacientů měla
nejraději chudé, maminky, děti
a staré lidi.
Při výkonu lékařského povolání,
které chápala jako svou
misii a snažila se doplňovat stále
svou odbornost, aby mohla
pomáhat lidem v potřebách těla
i duše, rostlo její velkodušné
úsilí v Katolické akci, pro kterou
nešetřila silami, a současně
se s velkou radostí věnovala
hudbě, malířství, lyžování a alpinismu
a dávala tak najevo velkou
radost ze života a ze všeho
stvoření.
Kladla si otázku o svém povolání,
které pokládala také za Boží
dar, protože „od toho, zda
jdeme správně za svým povoláním,
závisí naše pozemské i věčné
štěstí“. Dopisy jejího bratra
P. Alberta z Brazílie, které hovořily
také o práci, jakou vykonávala
každý den, přispívaly k tomu,
že v ní dozrávalo zvláštní
misijní povolání a rozhodnutí
vypravit se za ním do Grajaù
a pomáhat mu. Ale její tělesná
konstituce nebyla právě silná
a její duchovní vůdce ji přesvědčil
o tom, že to není její cesta.
Jana se uklidnila a očekávala, že
jí Pán dá znamení. 8. prosince
1954 u příležitosti primiční mše
svaté P. Lina Garavaglii z Mesera
se Jana poprvé oficiálně
setkala s mužem svého života,
inženýrem Petrem Mollou, ředitelem
S.A.F.F.A., slavné továrny
na zápalky v Magentě, který
byl rovněž zapojen v Katolické
akci jako laik ve farnosti v Meseru.
Oba dva, Janu i Petra, pozval
otec Lino Garavaglia.
Zásnuby a manželství
Oficiální zásnuby se konaly
11. dubna 1955 o velikonočním
pondělí při mši svaté, kterou
celebroval Janin bratr don
Josef v kapli sester kanosiánek
v Magentě. Jana a Petr prožívali
svou lásku ve světle víry. V prvním
dopise 21. února 1955 mu
napsala: „Jsi to Ty, koho miluji
a komu se chci darovat, abychom
vytvořili opravdu křesťanskou
rodinu.“ „Miluji Tě,
Petře,“ napsala mu 10. června
1955, „a jsi mi stále přítomný
počínaje ránem, kdy při mši
svaté při obětování obětuji svoji
i tvoji práci, tvé radosti, tvá utrpení,
a pak je tomu tak i po celý
den až do večera.“ Jana měla
radost z doby zasnoubení a zářila
radostí a úsměvy. Děkovala
a modlila se k Pánu. Měla zcela
jasno ve svých plánech a předsevzetích
o své rodině a současně
byla úžasná v tom, jak předávala
Petrovi svou velkou radost ze života,
ptala se ho, jaká by měla
být a co by měla dělat, aby
ho učinila šťastným, a vyzývala
ho, aby spolu s ní děkoval Pánu
za dar života a za všechno,
co je krásné.
Duchovně se připravovala na
přijetí „svátosti lásky“ třídenní
pobožností, mší svatou a svatým
přijímáním, které doporučovala
také budoucímu manželovi: on
v kostelíku Panny Marie Dobré
rady v Ponte Nuovo a ona ve svatyni
Nanebevzaté v Magentě. Petr
děkoval Janě za nápad tridua
a přijal ho s velkým nadšením.
Jana a Petr se spojili v manželství
24. září 1955 v bazilice
svatého Martina v Magentě.
Usadili se v Ponte Nuovo v útulné
vilce rezervované pro rodinu
ředitele podniku S.A.F.F.A. Několik
metrů odtud byl kostelík
Panny Marie Dobré rady, kam
se Jana chodila denně modlit
a účastnit mše svaté. V malé ordinaci
v Ponte Nuovo plnila Jana
od roku 1956 své lékařské úkoly
v poradně pro matky, stala se vedoucí
Národního díla mateřství
a dětství (O.N.M.I.) a poskytovala
bezplatné lékařské služby
státním mateřským a základním
školám.
Byla šťastnou manželkou
a Pán brzy vyslyšel její velkou
touhu stát se více než šťastnou
matkou tří dětí: 19. listopadu
1956 se narodil Pierluigi, 11. prosince
1957 Maria Zita (Mariolina)
a 15. července 1959 Laura,
všichni tři v domě v Ponte
Nuovo.
Jana dokázala s velkou prostotou
a vyrovnaností sladit povinnosti
matky, manželky a lékařky
v Mesero a v Ponte Nuovo
se svou velkou radostí z života.
V této harmonii stále prožívala
svou velkou víru a přizpůsobila
jí všechno své působení
i každé rozhodnutí v souladu
a s radostí.
Ve společenství života a lásky
v rodině, která se s příchodem
dětí stala ještě širší a náročnější,
cítila se Jana vždy plně
uspokojena.
Tajemství bolesti
a důvěra v Prozřetelnost
V září 1961, na konci druhého
měsíce nového těhotenství,
zasáhlo Janu utrpení a tajemství
bolesti: na děloze se objevil
objemný fibrom, benigní nádor.
Dříve než mělo dojít k chirurgickému
odstranění fibromu, které
se mělo uskutečnit v nemocnici
Svatého Gerarda v Monze,
s vědomím rizika, jaké hrozí
pokračujícímu těhotenství, žádala
chirurga, aby zachránil život,
který nosila ve svém lůně,
a svěřila se v modlitbách Prozřetelnosti.
Život byl zachráněn.
Jana děkovala Pánu a prožila
šest měsíců, které ji dělily
od porodu, s nesrovnatelnou
silou ducha a s nezměněnou
odpovědností matky a lékařky.
Chvěla se a obávala, že také
tvor, kterého nosila v lůně,
by se mohl narodit jako trpící,
a prosila Boha, aby tomu tak
nebylo. Několik dní před porodem
ve stálé důvěře v Boží Prozřetelnost
byla připravena darovat
svůj život, aby zachránila
tohoto malého tvorečka. „Řekla
mi výslovně“ – vzpomíná Petr
– „hlasem pevným a současně
něžným, a s hlubokým pohledem,
na který nikdy nezapomenu:
»Máte-li se rozhodnout mezi
mnou a dítětem, není nad čím
váhat: zvolte – a to žádám – dítě.
Zachraňte je.«“
Petr, který nejlépe znal Janinu
velkodušnost, jejího ducha
oběti, tíhu a sílu její volby a jejího
rozhodování, cítil se ve svědomí
zavázán, že musí respektovat
její vůli, i kdyby to mělo mít
pro něho a pro jeho děti krajně
bolestné důsledky.
Pro Janu měl tvoreček, kterého
nosila v lůně, stejná práva
na život jako Pierluigi, Mariolina
a Laura, a ona sama v onom momentu
představovala pro samotného
tvorečka nástroj Prozřetelnosti,
aby mohl přijít na svět;
pro ostatní děti v otázce jejich
výchovy a dorůstání spoléhala
plně na Boží Prozřetelnost prostřednictvím
příbuzných.
Její rozhodnutí jí diktovalo
svědomí matky a lékařky
a je možno ji plně pochopit jen
ve světle její velké víry, jejího
pevného přesvědčení o svatém
právu na život, ve světle hrdinství
mateřské lásky a v plné důvěře
v Boží Prozřetelnost.
Oběť a dar života
Odpoledne 20. dubna 1962,
na Velký pátek, byla Jana opět
převezena do nemocnice Svatého
Gerarda v Monze, kde byl vyvolán
porod, aby se uskutečnil
přirozenou cestou a cestou nejméně
riskantní. Ráno 21. dubna,
na Bílou sobotu, přivedla
na svět Janu Emanuelu císařským
řezem a pro Janu začala
kalvárie jejího utrpení, které
ji přidružilo k onomu utrpení
Ježíše na Golgotě. Již několik
hodin po porodu se zdravotní
stav Jany zhoršil: stoupala horečka,
objevily se prudké bolesti
v podbřišku a septický zánět.
Sestra Virginie, která nevysvětlitelně
a prozřetelnostně přijela
až z Indie, aby byla přítomná
její agonii, dosvědčila: „Jana
jen zcela zřídka dávala najevo
své utrpení. Odmítala všechny
utišující prostředky, aby si byla
stále vědoma toho, co nastává,
a byla při plném vědomí. A nejen
to, ale aby měla zcela jasno
o svém vztahu k Ježíši, kterého
ustavičně vzývala.“ „Kdybys věděla,
jakou útěchu jsem čerpala
z políbení tvého Kříže!“ řekla
Jana. Ó, kdyby zde nebyl Ježíš,
který nás těší v určitých okamžicích...!
Matka Virginie ještě vzpomíná:
„Sílu, aby dokázala trpět, získávala
z důvěrné modlitby, projevované
krátkými výrazy lásky
a oběti: »Ježíši, miluji tě« – »Ježíši,
klaním se ti« – »Ježíši, pomoz
mi« – »Maminko, pomoz
mi« – »Maria« …, po kterých následovalo
mlčenlivé rozjímání.“
Přes všechnu lékařskou péči
se její stav den ze dne zhoršoval.
Toužila přijmout svátostného Ježíše
také ve čtvrtek a v pátek:
z důvodu neodvratného zvracení
s velkou lítostí, aby zachovala
úctu k Pánu, spokojila se s tím,
že přijala na rty jen maličkou
částečku Hostie.
Bratr Ferdinand měl za úkol,
který přijal od Jany, aby ji upozornil
dohodnutou větou, až nastane
rozhodující okamžik její
smrti. Protože Ferdinand neměl
tu odvahu, pověřil tím matku
Virginii, která ve vhodném okamžiku
řekla Janě: „Odvahu, Jano,
tatínek a maminka jsou v nebi
a čekají na tebe. Jsi spokojena,
že jdeš za nimi?“ Virginie vzpomíná:
„Z pohybu jejích řas bylo
možno vyčíst její úplný láskyplný
souhlas s Boží vůlí, i když byla
zaplavena lítostí, že musí opustit
své milované děti, které byly
ještě tak malé. Tak jako Ježíš
svěřila se Jana Otci.“
Za úsvitu 28. dubna v sobotu
před Bílou nedělí byla převezena,
jak výslovně uložila svému
manželu Petrovi, do svého
domova v Ponte Nuovo, kde zesnula
v 8 hodin ráno. Měla pouhých
39 let.
Její pohřeb z kostelíku v Ponte
Nuovo byl velkou jednomyslnou
manifestací hlubokého dojetí,
víry a modlitby.
Byla pochována na hřbitově
v Meseru v rodinné kapli a rychle
se rozšířila pověst o její svatosti
a o jejím gestu veliké a nezměřitelné
lásky, která se stala
její korunou.
Pramen:
www.giannaberettamolla.org
Překlad -lš-