Matka světice - Jana Beretta Molla

Jana Beretta Molla se narodila 4. října 1922 v Magentě. Letos v dubnu uběhlo již 50 let od její hrdinské smrti, kdy před sebou dala přednost životu svého dítěte.





Ryzí a půvabná – tak se jevila doktorka Jana Beretta inženýru Petru Mollovi při prvních setkáních. Poznali se v roce 1954 a sňatek slavili v září 1955. Joanna byla předposlední z osmi dětí, které přežily v rodině Berettiů. Narodila se v Magentě a stala lékařkou specializovanou na pediatrii. Ustavičně se starala o všechny, zvláště o staré a osamělé. „To, co se týká těla pacienta, týká se těla Kristova,“ říkala. Miluje sport, hlavně lyže a hudbu. Maluje, vodí do divadla a na koncerty manžela, který je jako průmyslový manažer stále zaměstnán. Žijí v Ponte Novo v Magentě. Pro Joannu je obohacením místní činnost Katolické akce. Narodily se jí děti: Pierluigi (1956), Maria Zita (1957), Laura (1959). Jana opět otěhotněla v září 1961, ale na děloze se objevil nádor s perspektivou, že bude nutné vzdát se mateřství, neboť jinak hrozí nebezpečí smrti. Postavena do dilematu rozhodla se Jana dát přednost životu dcery Jany Emanuely a sama umírá 28. dubna 1962

Rodina

Jana Beretta Molla se narodila 4. října 1922 v Magentě ve venkovském sídle otcových rodičů hluboce věřícím manželům, františkánským terciářům, a byla pokřtěna 11. října v bazilice svatého Martina.
Byla desátou z třinácti dětí. Pět z nich zemřelo v útlém věku a tři zvolily Bohu zasvěcený život: Jindřich se stal lékařem a misionářem kapucínem v Brazílii jako otec Albert; Josef působil jako kněz a inženýr v diecézi Bergamo; Virginie odešla jako lékařka a řeholnice do Indie. Rodina Berettiů žila až do roku 1925 v Miláně. Během pobytu v tomto městě, který trval 18 let, navštěvovala kostel otců kapucínů na Corso Monforte. Když v roce 1925 tři děti zemřely na španělskou chřipku, rodiče se odstěhovali do Bergama do Borgo Canale, kde byl zdravější vzduch. Janin otec Albert pracoval v bavlnářských závodech a přinášel nesmírné oběti, aby všechny jeho děti mohly vystudovat vysokou školu. Omezoval všechny vedlejší výdaje, přestal kouřit své oblíbené cigáro. Byl to člověk hluboké víry a upřímné zbožnosti a svým radostným životem byl pro všechny velkým příkladem křesťana. Každý den vstával v 5 hodin, aby se mohl účastnit mše svaté a začít tak se Spasitelem a v jeho jménu svůj pracovní den. Také matka Maria De Micheli, která se narodila v Miláně, byla ženou hluboké víry a měla ducha horoucí lásky, byla pokorná, ale současně silná, pevná a rozhodná. I ona se denně účastnila mše svaté spolu se svými dětmi, když manžel odjel vlakem do Milána na své pracoviště. Každým dítětem se zabývala tak, jako by bylo její jediné. Vychovávala pečlivě své děti, dávala jim poznat jejich chyby a často na to stačil pouze její pohled. Byla jim vždy nablízku. Naučila se latině a řečtině, aby jim mohla pomáhat ve studiu.

Mládí

Jana od útlého mládí přilnula k daru víry a ryzí křesťanské výchovy, kterou přijímala od svých výborných rodičů, kteří ji s bdělou moudrostí provázeli v jejím lidském a křesťanském růstu a učili ji chápat život jako zázračný Boží dar, aby měla bezmeznou důvěru v Boží Prozřetelnost a byla přesvědčena o nezbytnosti a účinnosti modlitby. Byla vychovávána k citlivosti vůči chudým a k misijnímu poslání v duchu svatého Františka. V této rodinné atmosféře hluboké víry a lásky k Pánu přijala Joanna první svaté přijímání ve věku pět a půl roku 4. dubna 1928. Od toho dne chodila s maminkou denně na mši svatou. Svaté přijímání se pro ni stalo neoddělitelnou součástí každého dne, oporou a světlem jejího dětství, dospívání a mládí. Svátost biřmování přijala 9. června 1930 v dómě v Bergamu. Vyrůstala v pokojné atmosféře, obětovala se pro své bratry a sestry a nikdy nezahálela. Milovala všechno krásné, hudbu, malířství, výlety do hor.
V té době prodělávala různé zkoušky, utrpení a těžkosti, které však u ní nevyvolávaly sklíčenost nebo nevyrovnanost, a to díky jejímu hlubokému duchovnímu životu, naopak, zvyšovaly její vnímavost a umocňovaly její ctnosti.
V lednu r. 1937 zemřela její milovaná sestra Amálie ve věku 27 let a rodina se přestěhovala do města Janova, kde bylo sídlo významné univerzity, takže mohli zůstat všichni pospolu, jak si to otec Albert vždy přál. Jana se zde zapsala do pátého ročníku gymnázia v institutu sester svaté Doroty.
V letech pobytu v Janově Jana velmi vyzrála ve svém duchovním životě. Během rekolekcí, které pro žačky gymnázia připravil jezuita P. Michael Avedano v březnu 1938, učinila Jana zásadní rozhodnutí pro celý svůj další život. Zachoval se sešitek o třiceti stránkách se vzpomínkami, modlitbami a předsevzetími, kde mezi jiným čteme: „Chci se bát smrtelného hříchu, jako by to byl had, a znovu opakuji: raději tisíckrát zemřít než urazit svého Pána.“ Je zde také tato modlitba: „Ježíši, slibuji ti, že se podřídím všemu, co dopustíš, aby se mi přihodilo, jen mi dej, abych poznala tvou vůli...“ K jejímu plnému dozrávání na duchovní cestě přispěla také pastorační aktivita výborného faráře v Quinot al Mare, známého liturgisty Mons. Maria Righettiho: stal se jejím duchovním vůdcem a zapojil ji do činnosti Katolické akce v práci pro nejmenší, probudil v ní lásku k liturgii, která se pro ni stala pramenem duchovního života. Právě v Janově získala úplný misálek, který používala každý den.
Po páté třídě gymnázia rodiče rozhodli, aby studium na jeden rok přerušila; domnívali se, že to posílí její křehkou tělesnou konstituci. Jana se poslušně podrobila a strávila rok v plné společnosti rodičů, spokojena, že je může lépe poznat a následovat jejich ctnosti. V říjnu 1939 nastoupila opět do další třídy klasického gymnázia u řeholních sester na Lido d’Albaro. Bombardování Janova bylo těžkou zkouškou pro maminku Marii, která měla slabé srdce a proto se rodina v říjnu 1941 vrátila do Bergama do domu matčiných rodičů v San Vigilio. Zde právě v roce své maturity ztratila Jana oba rodiče v rozmezí pouhých čtyř měsíců, nejdříve matku v dubnu 1942, ve věku 55 let, a pak v září šedesátiletého otce.

Zralost

Po smrti rodičů v říjnu 1942 se všechny děti přestěhovaly zpět do Magenty, kde se Jana narodila.
V listopadu toho roku začala studovat na lékařské fakultě nejdříve v Miláně a pak v Pavii, kde dosáhla doktorátu. Během studia na univerzitě se vyznačovala vlídností, rezervovaností i rozhodností a stále prohlubovala svůj duchovní život. Denně se účastnila mše svaté a svatého přijímání ve svatyni Panny Marie Nanebevzaté, konala adorace a meditace před Nejsvětější svátostí a modlila se růženec. Byla to léta, kdy se spolu se sestrami Zitou a Virginií zapojila do života farnosti. Nabídla svou spolupráci faráři Mons. Luigimu Crespimu a spolupracovala intenzivně při výchově mládeže v oratoři matek kanosiánek, která se stala jejím druhým domovem. Během pilného studia medicíny uplatňovala svou víru ve velkodušném apoštolátu mezi mládeží Katolické akce a ve službách starým a potřebným lidem v díle svatého Vincence s vědomím, že „Bůh miluje radostného dárce“ (2 Kor 9,7). Dojem, jaký po sobě zanechávala, vyjádřila její přítelkyně slovy: „Jana rozdávala svůj úsměv plný sladkosti a klidu jako obraz radosti a hlubokého pokoje v duši.“ Po promoci 1. července 1950 si otevřela lékařskou ambulanci v Meseru a podle potřeby zastupovala v Magentě svého bratra Ferdinanda, rovněž lékaře. Specializovala se jako pediatr a ze svých pacientů měla nejraději chudé, maminky, děti a staré lidi.
Při výkonu lékařského povolání, které chápala jako svou misii a snažila se doplňovat stále svou odbornost, aby mohla pomáhat lidem v potřebách těla i duše, rostlo její velkodušné úsilí v Katolické akci, pro kterou nešetřila silami, a současně se s velkou radostí věnovala hudbě, malířství, lyžování a alpinismu a dávala tak najevo velkou radost ze života a ze všeho stvoření.
Kladla si otázku o svém povolání, které pokládala také za Boží dar, protože „od toho, zda jdeme správně za svým povoláním, závisí naše pozemské i věčné štěstí“. Dopisy jejího bratra P. Alberta z Brazílie, které hovořily také o práci, jakou vykonávala každý den, přispívaly k tomu, že v ní dozrávalo zvláštní misijní povolání a rozhodnutí vypravit se za ním do Grajaù a pomáhat mu. Ale její tělesná konstituce nebyla právě silná a její duchovní vůdce ji přesvědčil o tom, že to není její cesta. Jana se uklidnila a očekávala, že jí Pán dá znamení. 8. prosince 1954 u příležitosti primiční mše svaté P. Lina Garavaglii z Mesera se Jana poprvé oficiálně setkala s mužem svého života, inženýrem Petrem Mollou, ředitelem S.A.F.F.A., slavné továrny na zápalky v Magentě, který byl rovněž zapojen v Katolické akci jako laik ve farnosti v Meseru. Oba dva, Janu i Petra, pozval otec Lino Garavaglia. Zásnuby a manželství Oficiální zásnuby se konaly 11. dubna 1955 o velikonočním pondělí při mši svaté, kterou celebroval Janin bratr don Josef v kapli sester kanosiánek v Magentě. Jana a Petr prožívali svou lásku ve světle víry. V prvním dopise 21. února 1955 mu napsala: „Jsi to Ty, koho miluji a komu se chci darovat, abychom vytvořili opravdu křesťanskou rodinu.“ „Miluji Tě, Petře,“ napsala mu 10. června 1955, „a jsi mi stále přítomný počínaje ránem, kdy při mši svaté při obětování obětuji svoji i tvoji práci, tvé radosti, tvá utrpení, a pak je tomu tak i po celý den až do večera.“ Jana měla radost z doby zasnoubení a zářila radostí a úsměvy. Děkovala a modlila se k Pánu. Měla zcela jasno ve svých plánech a předsevzetích o své rodině a současně byla úžasná v tom, jak předávala Petrovi svou velkou radost ze života, ptala se ho, jaká by měla být a co by měla dělat, aby ho učinila šťastným, a vyzývala ho, aby spolu s ní děkoval Pánu za dar života a za všechno, co je krásné. Duchovně se připravovala na přijetí „svátosti lásky“ třídenní pobožností, mší svatou a svatým přijímáním, které doporučovala také budoucímu manželovi: on v kostelíku Panny Marie Dobré rady v Ponte Nuovo a ona ve svatyni Nanebevzaté v Magentě. Petr děkoval Janě za nápad tridua a přijal ho s velkým nadšením. Jana a Petr se spojili v manželství 24. září 1955 v bazilice svatého Martina v Magentě. Usadili se v Ponte Nuovo v útulné vilce rezervované pro rodinu ředitele podniku S.A.F.F.A. Několik metrů odtud byl kostelík Panny Marie Dobré rady, kam se Jana chodila denně modlit a účastnit mše svaté. V malé ordinaci v Ponte Nuovo plnila Jana od roku 1956 své lékařské úkoly v poradně pro matky, stala se vedoucí Národního díla mateřství a dětství (O.N.M.I.) a poskytovala bezplatné lékařské služby státním mateřským a základním školám.
Byla šťastnou manželkou a Pán brzy vyslyšel její velkou touhu stát se více než šťastnou matkou tří dětí: 19. listopadu 1956 se narodil Pierluigi, 11. prosince 1957 Maria Zita (Mariolina) a 15. července 1959 Laura, všichni tři v domě v Ponte Nuovo.
Jana dokázala s velkou prostotou a vyrovnaností sladit povinnosti matky, manželky a lékařky v Mesero a v Ponte Nuovo se svou velkou radostí z života. V této harmonii stále prožívala svou velkou víru a přizpůsobila jí všechno své působení i každé rozhodnutí v souladu a s radostí.
Ve společenství života a lásky v rodině, která se s příchodem dětí stala ještě širší a náročnější, cítila se Jana vždy plně uspokojena.

Tajemství bolesti a důvěra v Prozřetelnost
V září 1961, na konci druhého měsíce nového těhotenství, zasáhlo Janu utrpení a tajemství bolesti: na děloze se objevil objemný fibrom, benigní nádor. Dříve než mělo dojít k chirurgickému odstranění fibromu, které se mělo uskutečnit v nemocnici Svatého Gerarda v Monze, s vědomím rizika, jaké hrozí pokračujícímu těhotenství, žádala chirurga, aby zachránil život, který nosila ve svém lůně, a svěřila se v modlitbách Prozřetelnosti. Život byl zachráněn.
Jana děkovala Pánu a prožila šest měsíců, které ji dělily od porodu, s nesrovnatelnou silou ducha a s nezměněnou odpovědností matky a lékařky. Chvěla se a obávala, že také tvor, kterého nosila v lůně, by se mohl narodit jako trpící, a prosila Boha, aby tomu tak nebylo. Několik dní před porodem ve stálé důvěře v Boží Prozřetelnost byla připravena darovat svůj život, aby zachránila tohoto malého tvorečka. „Řekla mi výslovně“ – vzpomíná Petr – „hlasem pevným a současně něžným, a s hlubokým pohledem, na který nikdy nezapomenu: »Máte-li se rozhodnout mezi mnou a dítětem, není nad čím váhat: zvolte – a to žádám – dítě. Zachraňte je.«“
Petr, který nejlépe znal Janinu velkodušnost, jejího ducha oběti, tíhu a sílu její volby a jejího rozhodování, cítil se ve svědomí zavázán, že musí respektovat její vůli, i kdyby to mělo mít pro něho a pro jeho děti krajně bolestné důsledky.
Pro Janu měl tvoreček, kterého nosila v lůně, stejná práva na život jako Pierluigi, Mariolina a Laura, a ona sama v onom momentu představovala pro samotného tvorečka nástroj Prozřetelnosti, aby mohl přijít na svět; pro ostatní děti v otázce jejich výchovy a dorůstání spoléhala plně na Boží Prozřetelnost prostřednictvím příbuzných.
Její rozhodnutí jí diktovalo svědomí matky a lékařky a je možno ji plně pochopit jen ve světle její velké víry, jejího pevného přesvědčení o svatém právu na život, ve světle hrdinství mateřské lásky a v plné důvěře v Boží Prozřetelnost.

Oběť a dar života

Odpoledne 20. dubna 1962, na Velký pátek, byla Jana opět převezena do nemocnice Svatého Gerarda v Monze, kde byl vyvolán porod, aby se uskutečnil přirozenou cestou a cestou nejméně riskantní. Ráno 21. dubna, na Bílou sobotu, přivedla na svět Janu Emanuelu císařským řezem a pro Janu začala kalvárie jejího utrpení, které ji přidružilo k onomu utrpení Ježíše na Golgotě. Již několik hodin po porodu se zdravotní stav Jany zhoršil: stoupala horečka, objevily se prudké bolesti v podbřišku a septický zánět. Sestra Virginie, která nevysvětlitelně a prozřetelnostně přijela až z Indie, aby byla přítomná její agonii, dosvědčila: „Jana jen zcela zřídka dávala najevo své utrpení. Odmítala všechny utišující prostředky, aby si byla stále vědoma toho, co nastává, a byla při plném vědomí. A nejen to, ale aby měla zcela jasno o svém vztahu k Ježíši, kterého ustavičně vzývala.“ „Kdybys věděla, jakou útěchu jsem čerpala z políbení tvého Kříže!“ řekla Jana. Ó, kdyby zde nebyl Ježíš, který nás těší v určitých okamžicích...! Matka Virginie ještě vzpomíná: „Sílu, aby dokázala trpět, získávala z důvěrné modlitby, projevované krátkými výrazy lásky a oběti: »Ježíši, miluji tě« – »Ježíši, klaním se ti« – »Ježíši, pomoz mi« – »Maminko, pomoz mi« – »Maria« …, po kterých následovalo mlčenlivé rozjímání.“
Přes všechnu lékařskou péči se její stav den ze dne zhoršoval. Toužila přijmout svátostného Ježíše také ve čtvrtek a v pátek: z důvodu neodvratného zvracení s velkou lítostí, aby zachovala úctu k Pánu, spokojila se s tím, že přijala na rty jen maličkou částečku Hostie.
Bratr Ferdinand měl za úkol, který přijal od Jany, aby ji upozornil dohodnutou větou, až nastane rozhodující okamžik její smrti. Protože Ferdinand neměl tu odvahu, pověřil tím matku Virginii, která ve vhodném okamžiku řekla Janě: „Odvahu, Jano, tatínek a maminka jsou v nebi a čekají na tebe. Jsi spokojena, že jdeš za nimi?“ Virginie vzpomíná: „Z pohybu jejích řas bylo možno vyčíst její úplný láskyplný souhlas s Boží vůlí, i když byla zaplavena lítostí, že musí opustit své milované děti, které byly ještě tak malé. Tak jako Ježíš svěřila se Jana Otci.“
Za úsvitu 28. dubna v sobotu před Bílou nedělí byla převezena, jak výslovně uložila svému manželu Petrovi, do svého domova v Ponte Nuovo, kde zesnula v 8 hodin ráno. Měla pouhých 39 let.
Její pohřeb z kostelíku v Ponte Nuovo byl velkou jednomyslnou manifestací hlubokého dojetí, víry a modlitby.
Byla pochována na hřbitově v Meseru v rodinné kapli a rychle se rozšířila pověst o její svatosti a o jejím gestu veliké a nezměřitelné lásky, která se stala její korunou.

Pramen:
www.giannaberettamolla.org
Překlad -lš-