Ve 20. čísle časopisu Světlo letošního ročníku je zajímavý článek, ve kterém je popisováno, v čem se muž a žena odlišují a jak se vzájemně doplňují.
Fulton J. Sheen:
V lidské lásce existují
dva protipóly: muž
a žena. V božské lásce
existují rovněž dva póly: Bůh
a člověk. Z těchto polarit vzniká
většina životních napětí.
Ve východních náboženstvích
se člověk pohybuje k božstvu.
V křesťanství nejdříve sestupuje
Bůh k člověku. Orientální
pojetí je bludné, protože člověk
se na svých tkaničkách od bot
nemůže vytáhnout vzhůru... Proto
také musel Bůh k člověku sestoupit,
pokud měl mít člověk
podíl na jeho přirozenosti. A to
se stalo Kristovým vtělením.
1. První rozdíl ve vztahu mezi
mužem a ženou je možno nejlépe
pochopit ve výrazech filosofického
rozlišení mezi inteligencí
a rozumem (podle sv. Tomáše
Akvinského). Inteligence stojí
výše než rozum. Inteligence znamená
okamžité pochopení. Rozum
však pracuje ve stupních.
Když přeneseme toto rozlišení
na muže a ženu, projeví se zpravidla,
že mužská přirozenost je
více rozumová, ženská naopak
intelektuální, intuitivní. Žena
se zamiluje pomaleji, protože
u ní je láska spojena s totalitou
citů, náklonností a vědomím
bezpečí. Muž je vášnivější. Požaduje
rozkoš a uspokojení lásky
a hledá je i mimo náležité
hranice.
Žena požaduje, aby existoval
podstatný svazek příslušnosti
mezi ní a milovaným člověkem.
Muž miluje více na okraji svého
Já a nepožaduje, aby na jeho radosti
měla účast celá osobnost
ženy. Žena si přeje úplnou jednotu,
muž uspokojení. Ale i rozumný
muž stojí často zcela bezradně
před ženskými úvahami.
Těžko je může napodobit, protože
jí nemůže odporovat. Přesvědčují
ho jako celek. Není možno
říct, kdo z nich má pravdu. Přesvědčení
ženy se prosazují bez
uvedení důvodů. Protidůkazy ji
nechávají zdánlivě lhostejnou.
Těžko můžeme říct, kdo z nich
má pravdu, protože za určitých
okolností mohou oba uvažovat
správně. Když náš Spasitel
stál před soudcem, měla Klaudie
intuitivně pravdu. Zkušený
Pilát byl naopak na omylu. Pro
něho jako politika bylo důležitější
veřejné mínění. Ona uvažovala
podle svého smyslu pro
spravedlnost, v jejích očích byl
zajatec jakožto spravedlivý. Tato
bezprostřednost v myšlení může
často svést ženu k omylu, jak tomu
bylo u matky synů Zebedeových,
která naléhala na Pána,
aby jim přidělil místa po levici
a po pravici, až přijde do svého
království. Netušila, že nejdříve
musí být vyprázdněn kalich utrpení,
protože Boží zákon a Boží
názor rozhodly, že bez boje nikdo
nemůže být korunován.
2. Druhý rozdíl mezi jednáním
muže a ženy spočívá v panování
a vedení. Muž doma vládne,
žena vede. Místo toho, aby
muž a žena byli protikladem
v tom smyslu, že si protiřečí,
spíše se doplňují, jak to chtěl
Stvořitel, když řekl: Není dobré
pro člověka, aby byl sám. Kniha
Geneze nám ukazuje, že dědičný
hřích skutečně vytvořil napětí
mezi mužem a ženou. To řeší
Nový zákon v podstatě tak,
že muž a žena se stávají jedním
tělem, a tím symbolem jednoty
mezi Kristem a Církví. Mezi
mužem a ženou má panovat harmonie,
takže jeden druhému přicházejí
na pomoc a svou vlastní
silou nahrazuje jeden druhému
klid a vyrovnanost. Muž je zpravidla
lhostejnější než žena, lépe
dorostl každodenním otřesům
a snáze se přenáší přes maličkosti.
Na druhé straně může žena
svou něžnou mocí vést muže
v těžkých životních krizích a poskytovat
mu útěchu a důvěru.
Tak jako voda moře v hlubinách
zůstává klidná, i když se povrch
pohybuje a bouří, tak můžeme
ve skutečně těžkých životních
krizích, které zachvacují duši,
srovnat ženu s hlubinou a muže
s povrchem oceánu.
3. Třetí rozdíl mezi mužem
a ženou spočívá v tom, že žena
v prostřednostech všedního dne
nachází méně potěšení než muž.
Čím více člověk závisí na každodennostech,
na konkrétních,
finančních a materiálních záležitostech,
tím lhostejnější je
jeho duše k velkým hodnotám
a zvláště k nekonečně vznešenému
a milujícímu Bohu. Nic
duši tak nezplošťuje, než když
se zabývá jen čísly a materiálními
výpočty. Žena je založena
ideálněji. Je dlouhodobě méně
spokojena s materiálními věcmi
a rychle se znechutí tělesnými
radostmi. Je obojživelnější než
muž v tom smyslu, že se pohybuje
s velkou lehkostí mezi materiální
a duchovní oblastí. Má
něco do sebe názor, že žena je
nábožensky náročnější než muž.
Ale to souhlasí jen v tom smyslu,
že je svou přirozeností vnímavější
k ideálům. Žena má silnější
vztah k věčnosti, muž k časnosti.
Ale oba jsou podstatně důležití
pro svět vtělení, ve kterém
věčnost obsahuje čas v betlémské
jeskyni. Neřest ženy způsobuje
mnohem více rozhořčení,
než je tomu ve stejném případě
u muže. Nic se nejeví jako větší
znesvěcení svatého než opilá
žena. Tzv. dvojí měřítko, které
nemá žádný mravní podklad,
spočívá ve skutečnosti v nevědomém
přání muže vidět v ženě
strážkyni ideálů, i když on
sám podle toho nežije.
4. Neexistuje dárce bez daru.
To je myšlenkový základ čtvrtého
rozdílu. Muž je zpravidla
darující, žena je dar. Muž má
– žena je. Muž má pocity, žena
se skládá z pocitů. Muž má
strach ze smrti – žena se bojí,
že nebude dále žít. Je nešťastná,
dokud nemůže přinést dvojí
dar: nejdříve sebe muži a pak sebe
v dětech potomstvu. Schopnost
obětovat se, která zahrnuje
celou její bytost, způsobuje, že
se jeví méně hrdinská než muž.
Ten se soustřeďuje na své vášně
v lásce a na životní ohniska.
V náhlém propuknutí blíženské
lásky, jako např. na bitevním poli,
je muž ihned označen za hrdinu.
Žena však ztotožňuje lásku
se svým bytím a prožívá každodenní
život v ustavičném sebeobětování.
Pro různorodost jejích
obětí se jeví méně hrdinská.
V každodenním vydávání životně
důležité energie ve službách
druhým se žádný její skutek nejeví
jako mimořádný. Je dobře
možné, že žena je schopnější
oběti než muž, ale tyto rozdíly
nejsou nesmiřitelné protiklady.
Spíše se vzájemně doplňují.
Adam potřeboval družku
a Eva byla stvořena jako „tělo
z jeho těla“. Je zcela mylná otázka,
kdo z nich je cennější, pro-
tože v Písmu svatém stojí oba
k sobě ve stejném vztahu jako
Kristus ke své Církvi. Kristovo
vtělení znamená, že Ježíš vzal
na sebe lidskou přirozenost jako
nevěstu a pro ni trpěl a pro ni
se obětoval, aby byla neposkvrněná
a svatá. Proto jsou manžel
a manželka spojeni v nerozlučné
jednotě až do smrti. Existuje
však relativní problém. Dorostl
lépe životním krizím muž, nebo
žena? Pochopitelnou odpověď
nacházíme, když si představíme
tu největší krizi světa – ukřižování
našeho Pána na Kalvárii.
Když rozjímáme o dramatu
na Kalvárii, poznáváme jasně:
muži selhali! Jidáš, který vždy
sedával u jednoho stolu s Pánem,
ho prodal za třicet stříbrných
a zneužil své rty k polibku.
Bylo to, jako by se mělo dokázat,
že každá zrada na Bohu je
tak strašná, že jí muselo předcházet
znamení lásky. Pilát, typický
politik, který myslí jen
na přítomný okamžik, odsoudil
Spasitele k smrti, protože se bál,
že by přivolal nenávist své vlády,
kdyby propustil muže, kterého
už prohlásil za nevinného.
Annáš a Kaifáš hledali útočiště
v nezákonném nočním výslechu
a u falešných svědků a roztrhli
svůj šat, aby dokázali, že jsou
rozhořčeni božstvím Spasitele.
Tři vyvolení apoštolové usnuli
bezstarostně v době největší
Pánovy úzkosti, i když viděli
jeho oslavení a byli tak posíleni,
aby unesli potupu, když uvidí,
jak bijí Pastýře. Na křížové
cestě byl přinucen cizí muž, aby
poskytl pomoc, ačkoliv tu stál
jen ze zvědavosti, když vedli jednoho
muže na popravu. Na Kalvárii
byl jen jeden ze Dvanácti,
který by byl také utekl, kdyby
u toho nebyla Matka Ježíšova.
Naproti tomu neexistuje ani
jeden případ, že by ženy Ježíše
opustily. Jediný hlas, který
se při výslechu zvedl na jeho
obranu, byl hlas jedné ženy. Beze
strachu před hněvem soudce
a úředníků protlačila se k soudní
síni a žádala svého muže Piláta,
aby Spravedlivého neodsuzoval.
I když muž musel být přinucen,
aby pomohl nést kříž, zbožné jeruzalémské
ženy nedbaly na pohrdání
vojáků a diváků. Jedna
z nich mu utřela obličej rouškou
a je od té doby známá pod
jménem Veronika, což znamená
pravý obraz, který Pán zanechal
na její roušce. Nahoře na Kalvárii
byly ženy přítomny až pod
křížem, všechny měly jméno
Marie: Marie Magdaléna, která
vždy sedávala u jeho nohou,
která byla opět přítomná o velikonočním
ránu u hrobu, Marie
Kleofášova, matka Jakuba a Jana,
a Maria, Ježíšova Matka;
tyto tři duše, které vždy potkáváme
pod křížem: pokání, mateřství
a panenství.
V této nejnásilnější krizi, jakou
kdy lidstvo zažilo, ženy neselhaly.
Nemůže to naznačovat
řešení současné krize světa? Muži
vládli nad zemí, ale přivedli
svět k úpadku. Právě ty vlastnosti,
ve kterých muž v dobrém
slova smyslu vyniká, jako
by v dnešní době zmizely. Jeho
rozum jako zvláštní schopnost
postupně selhal, pokud jeho filosofie
navrhovala principy, které
ignorují věčný Zákon a právo,
které stojí za vším zákonodárstvím,
a psychologie nahradila
rozum temnými instinkty a podvědomou
žádostivostí. Druhý talent
muže vládnout zmizel v té
míře, v jaké se demokracie stala
aritmetikou. Když jen počty
rozhodují o tom, co je správné
a co je nesprávné, národy klesají
na úroveň masy, ve které
neobstojí samostatné osobnosti,
nýbrž pouze skupiny, které
jsou vedeny cizími, ryze zvenčí
působícími silami propagandy.
Třetí schopnost muže – osvojit
si světské a materiální statky –
se tak zvrhla, že je používána
hmota v podobě atomu, aby byli
lidé zničeni, takže se zastaví
čas, jako by svět zahynul. Čtvrtá
vlastnost muže – být darujícím
– udělala z něho toho, který jen
bere, který zapomněl na Boha.
Protože se domnívá, že existuje
jen tento a nikoliv také onen
čas, chce co nejvíce užít, než zahyne
jako zvíře.
To ale neznamená, že žena
zachovala čisté všechny vlastnosti
své duše. Sama široce dokázala,
že rovněž selhala a nežije
podle svých ideálů. Již nějakou
dobu trvá žena na své rovnoprávnosti
s mužem. Nechápe to však
v duchovním smyslu, nýbrž jde jí
o to, aby byla na hospodářském
(a bohužel i sexuálním) poli muži
rivalem.
V této povážlivé době musíme
velmi pozorně naslouchat
Ženě. Po veliké krizi prvotního
hříchu došlo k tomu, že Bůh slíbil
záchranu před katastrofou
skrze Ženu a její potomstvo.
V onom převratném bodu dějin,
kdy ti, kteří byli obdařeni zjevením,
na ně zapomněli, a pohanům
scházel potřebný vhled,
poslal Bůh anděla k jedné Ženě
a nabídl jí splnění zaslíbení,
že její Potomstvo se stane vtěleným
Slovem, naším Spasitelem
Ježíšem Kristem. Je to historická
skutečnost, že pokaždé, když
se svět ocitá v nebezpečí, dojde
k novému rozkvětu úcty k Ženě,
která sama není vykupitelkou,
ale způsobí, že své děti přivede
zpět ke Kristu.
To, co lidstvo dnes především
potřebuje, je obnova obrazu člověka.
Moderní politika počínaje
monopolistickým kapitalismem
přes socialismus ke komunismu
způsobila zničení pravého
obrazu člověka. Kapitalismus
z něho udělal nádeníka, který
se má sám starat o to, aby více
vydělával. Komunismus z něho
udělal nástroj, jehož povinností
je vydělávat pro stát bez
duše, bez svobody a bez práv.
Z hospodářského hlediska není
komunismus nic jiného než
pokažený kapitalismus. Freudismus
nahradil Boží obraz v člověku
pohlavním orgánem, tím
vysvětluje vývoj rozumu, jeho
tabu a náboženství, jeho boha
a přehnané Jáství. Moderní výchova
nejdříve popírala, že člověk
má duši, pak popřela i jeho
rozum a jeho svědomí.
Hlavním problémem světa
je obnova pravého obrazu
člověka. Pokaždé, když přijde
na svět člověk, vzniká nový obraz
člověka, ale jen z fyzického
hlediska. Tragédie tohoto světa
je možno zastavit jen tehdy,
když se obnoví duchovní obraz
člověka podle obrazu, ke kterému
ho Bůh stvořil a ke kterému
je určen, aby se stal Božím dítětem
a dědicem nebeského království.
Obraz člověka, který byl
poprvé zničen v ráji odmítnutím
poslušnosti, byl obnoven, když
Žena porodila Člověka bez viny,
který byl svou osobou spojen
s Bohem. On byl předobrazem
nového lidského pokolení,
které se nazývá křesťané. Když
byl tento obraz znovu obnoven
skrze Ženu, proč by neměla být
skrze Boží milosrdenství znovu
povolána Žena, aby nás znovu
přivedla k Božímu obrazu?
To se jeví jako hlavní důvod
četných zjevení Panny Marie
v moderní době, v La Salettě,
Lurdech, Fatimě...
Žena obnovuje fyzickou podobu
člověka, ale je třeba obnovit
duchovní obraz muže a ženy.
To se může stát jen skrze ono věčně
ženské, skrze Ženu, která je
požehnaná mezi ženami. Po staletí
tato Žena říká: Moje hodina
ještě nepřišla – ale nyní je zde.
Lidský rod najde cestu k Bohu
opět skrze Ženu. Ona to uskuteční
trojím způsobem:
1. Skrze obnovu a upevnění
lásky.
2. Skrze obnovu úcty k lidské
osobě.
3. Skrze obnovu ctnosti čistoty,
která bude duším opět vlita.
Od té doby, co se vytratil
křesťanský pojem manželství,
zapomněli jak muži, tak ženy
na své povolání. Čistota se stala
utlačovaným pojmem, místo aby
v ní lidé spatřovali, čím ve skutečnosti
je: úctou k povinnosti
chránit stvořitelskou sílu a používat
ji tak, jak to Bůh stanovil.
Když muž překročí hranice
pouhé rozkoše, žena skrze svou
čistotu prožívá radost vnitřněji,
spořádaněji a se sebeovládáním.
Je to, jako by nesla ve svém
srdci veliké tajemství. Ve svatě
prožívaném manželství neexistuje
žádný protiklad mezi čistotou
a tělesnou rozkoší, neboť
jak touha, tak i radost a čistota
mají zde své místo.
Protože se však ženě dneška
nepodařilo muže ukáznit, musíme
očekávat od Ženy, že ho obnoví
čistotou. Církev hlásá čistotu
této Ženy ve dvou článcích víry:
o neposkvrněném početí a o nanebevzetí.
Čistota není uctívána jako
nevědomost. Když byl Marii
oznámen její panenský porod,
řekla: Já muže nepoznávám. To
znamená nejen to, že neznala tělesné
radosti, znamená to také, že
její duše byla obrácena k Bohu,
že byla pannou nikoliv pro nepřítomnost
muže, nýbrž pro přítomnost
Boha. Svět nikdy neobdržel
tak vznešené vyzvání k čistotě
jako skrze Ženu, která byla tak
čistá, že mohla být Matkou Boží.
Maria zná lidské slabosti, a je
proto připravena zachránit duše
od zkázy a přivést je k pokoji, tak
jako si pod křížem zvolila Marii
Magdalenu, obrácenou hříšnici,
za svůj doprovod.
V 20. (i 21., pozn. red.) století
s jeho freudovskou naukou
o sexu volá Maria lidi k tomu,
aby se opět vrátili k Božímu obrazu.
Maria nás vede věrně a bez
klamu ke Kristu, který nás pak
vede k Otci, aby Bůh byl všechno
ve všem.
EWIG 11–12/2000
Překlad -lš-