Muž a žena

Ve 20. čísle časopisu Světlo letošního ročníku je zajímavý článek, ve kterém je popisováno, v čem se muž a žena odlišují a jak se vzájemně doplňují.





Fulton J. Sheen:

V lidské lásce existují dva protipóly: muž a žena. V božské lásce existují rovněž dva póly: Bůh a člověk. Z těchto polarit vzniká většina životních napětí. Ve východních náboženstvích se člověk pohybuje k božstvu. V křesťanství nejdříve sestupuje Bůh k člověku. Orientální pojetí je bludné, protože člověk se na svých tkaničkách od bot nemůže vytáhnout vzhůru... Proto také musel Bůh k člověku sestoupit, pokud měl mít člověk podíl na jeho přirozenosti. A to se stalo Kristovým vtělením. 1. První rozdíl ve vztahu mezi mužem a ženou je možno nejlépe pochopit ve výrazech filosofického rozlišení mezi inteligencí a rozumem (podle sv. Tomáše Akvinského). Inteligence stojí výše než rozum. Inteligence znamená okamžité pochopení. Rozum však pracuje ve stupních.

Když přeneseme toto rozlišení na muže a ženu, projeví se zpravidla, že mužská přirozenost je více rozumová, ženská naopak intelektuální, intuitivní. Žena se zamiluje pomaleji, protože u ní je láska spojena s totalitou citů, náklonností a vědomím bezpečí. Muž je vášnivější. Požaduje rozkoš a uspokojení lásky a hledá je i mimo náležité hranice.





Žena požaduje, aby existoval podstatný svazek příslušnosti mezi ní a milovaným člověkem. Muž miluje více na okraji svého Já a nepožaduje, aby na jeho radosti měla účast celá osobnost ženy. Žena si přeje úplnou jednotu, muž uspokojení. Ale i rozumný muž stojí často zcela bezradně před ženskými úvahami. Těžko je může napodobit, protože jí nemůže odporovat. Přesvědčují ho jako celek. Není možno říct, kdo z nich má pravdu. Přesvědčení ženy se prosazují bez uvedení důvodů. Protidůkazy ji nechávají zdánlivě lhostejnou. Těžko můžeme říct, kdo z nich má pravdu, protože za určitých okolností mohou oba uvažovat správně. Když náš Spasitel stál před soudcem, měla Klaudie intuitivně pravdu. Zkušený Pilát byl naopak na omylu. Pro něho jako politika bylo důležitější veřejné mínění. Ona uvažovala podle svého smyslu pro spravedlnost, v jejích očích byl zajatec jakožto spravedlivý. Tato bezprostřednost v myšlení může často svést ženu k omylu, jak tomu bylo u matky synů Zebedeových, která naléhala na Pána, aby jim přidělil místa po levici a po pravici, až přijde do svého království. Netušila, že nejdříve musí být vyprázdněn kalich utrpení, protože Boží zákon a Boží názor rozhodly, že bez boje nikdo nemůže být korunován.

2. Druhý rozdíl mezi jednáním muže a ženy spočívá v panování a vedení. Muž doma vládne, žena vede. Místo toho, aby muž a žena byli protikladem v tom smyslu, že si protiřečí, spíše se doplňují, jak to chtěl Stvořitel, když řekl: Není dobré pro člověka, aby byl sám. Kniha Geneze nám ukazuje, že dědičný hřích skutečně vytvořil napětí mezi mužem a ženou. To řeší Nový zákon v podstatě tak, že muž a žena se stávají jedním tělem, a tím symbolem jednoty mezi Kristem a Církví. Mezi mužem a ženou má panovat harmonie, takže jeden druhému přicházejí na pomoc a svou vlastní silou nahrazuje jeden druhému klid a vyrovnanost. Muž je zpravidla lhostejnější než žena, lépe dorostl každodenním otřesům a snáze se přenáší přes maličkosti. Na druhé straně může žena svou něžnou mocí vést muže v těžkých životních krizích a poskytovat mu útěchu a důvěru. Tak jako voda moře v hlubinách zůstává klidná, i když se povrch pohybuje a bouří, tak můžeme ve skutečně těžkých životních krizích, které zachvacují duši, srovnat ženu s hlubinou a muže s povrchem oceánu.

3. Třetí rozdíl mezi mužem a ženou spočívá v tom, že žena v prostřednostech všedního dne nachází méně potěšení než muž. Čím více člověk závisí na každodennostech, na konkrétních, finančních a materiálních záležitostech, tím lhostejnější je jeho duše k velkým hodnotám a zvláště k nekonečně vznešenému a milujícímu Bohu. Nic duši tak nezplošťuje, než když se zabývá jen čísly a materiálními výpočty. Žena je založena ideálněji. Je dlouhodobě méně spokojena s materiálními věcmi a rychle se znechutí tělesnými radostmi. Je obojživelnější než muž v tom smyslu, že se pohybuje s velkou lehkostí mezi materiální a duchovní oblastí. Má něco do sebe názor, že žena je nábožensky náročnější než muž. Ale to souhlasí jen v tom smyslu, že je svou přirozeností vnímavější k ideálům. Žena má silnější vztah k věčnosti, muž k časnosti. Ale oba jsou podstatně důležití pro svět vtělení, ve kterém věčnost obsahuje čas v betlémské jeskyni. Neřest ženy způsobuje mnohem více rozhořčení, než je tomu ve stejném případě u muže. Nic se nejeví jako větší znesvěcení svatého než opilá žena. Tzv. dvojí měřítko, které nemá žádný mravní podklad, spočívá ve skutečnosti v nevědomém přání muže vidět v ženě strážkyni ideálů, i když on sám podle toho nežije.

4. Neexistuje dárce bez daru. To je myšlenkový základ čtvrtého rozdílu. Muž je zpravidla darující, žena je dar. Muž má – žena je. Muž má pocity, žena se skládá z pocitů. Muž má strach ze smrti – žena se bojí, že nebude dále žít. Je nešťastná, dokud nemůže přinést dvojí dar: nejdříve sebe muži a pak sebe v dětech potomstvu. Schopnost obětovat se, která zahrnuje celou její bytost, způsobuje, že se jeví méně hrdinská než muž. Ten se soustřeďuje na své vášně v lásce a na životní ohniska. V náhlém propuknutí blíženské lásky, jako např. na bitevním poli, je muž ihned označen za hrdinu. Žena však ztotožňuje lásku se svým bytím a prožívá každodenní život v ustavičném sebeobětování. Pro různorodost jejích obětí se jeví méně hrdinská. V každodenním vydávání životně důležité energie ve službách druhým se žádný její skutek nejeví jako mimořádný. Je dobře možné, že žena je schopnější oběti než muž, ale tyto rozdíly nejsou nesmiřitelné protiklady. Spíše se vzájemně doplňují. Adam potřeboval družku a Eva byla stvořena jako „tělo z jeho těla“. Je zcela mylná otázka, kdo z nich je cennější, pro- tože v Písmu svatém stojí oba k sobě ve stejném vztahu jako Kristus ke své Církvi. Kristovo vtělení znamená, že Ježíš vzal na sebe lidskou přirozenost jako nevěstu a pro ni trpěl a pro ni se obětoval, aby byla neposkvrněná a svatá. Proto jsou manžel a manželka spojeni v nerozlučné jednotě až do smrti. Existuje však relativní problém. Dorostl lépe životním krizím muž, nebo žena? Pochopitelnou odpověď nacházíme, když si představíme tu největší krizi světa – ukřižování našeho Pána na Kalvárii. Když rozjímáme o dramatu na Kalvárii, poznáváme jasně: muži selhali! Jidáš, který vždy sedával u jednoho stolu s Pánem, ho prodal za třicet stříbrných a zneužil své rty k polibku. Bylo to, jako by se mělo dokázat, že každá zrada na Bohu je tak strašná, že jí muselo předcházet znamení lásky. Pilát, typický politik, který myslí jen na přítomný okamžik, odsoudil Spasitele k smrti, protože se bál, že by přivolal nenávist své vlády, kdyby propustil muže, kterého už prohlásil za nevinného.

Annáš a Kaifáš hledali útočiště v nezákonném nočním výslechu a u falešných svědků a roztrhli svůj šat, aby dokázali, že jsou rozhořčeni božstvím Spasitele. Tři vyvolení apoštolové usnuli bezstarostně v době největší Pánovy úzkosti, i když viděli jeho oslavení a byli tak posíleni, aby unesli potupu, když uvidí, jak bijí Pastýře. Na křížové cestě byl přinucen cizí muž, aby poskytl pomoc, ačkoliv tu stál jen ze zvědavosti, když vedli jednoho muže na popravu. Na Kalvárii byl jen jeden ze Dvanácti, který by byl také utekl, kdyby u toho nebyla Matka Ježíšova. Naproti tomu neexistuje ani jeden případ, že by ženy Ježíše opustily. Jediný hlas, který se při výslechu zvedl na jeho obranu, byl hlas jedné ženy. Beze strachu před hněvem soudce a úředníků protlačila se k soudní síni a žádala svého muže Piláta, aby Spravedlivého neodsuzoval. I když muž musel být přinucen, aby pomohl nést kříž, zbožné jeruzalémské ženy nedbaly na pohrdání vojáků a diváků. Jedna z nich mu utřela obličej rouškou a je od té doby známá pod jménem Veronika, což znamená pravý obraz, který Pán zanechal na její roušce. Nahoře na Kalvárii byly ženy přítomny až pod křížem, všechny měly jméno Marie: Marie Magdaléna, která vždy sedávala u jeho nohou, která byla opět přítomná o velikonočním ránu u hrobu, Marie Kleofášova, matka Jakuba a Jana, a Maria, Ježíšova Matka; tyto tři duše, které vždy potkáváme pod křížem: pokání, mateřství a panenství.




V této nejnásilnější krizi, jakou kdy lidstvo zažilo, ženy neselhaly. Nemůže to naznačovat řešení současné krize světa? Muži vládli nad zemí, ale přivedli svět k úpadku. Právě ty vlastnosti, ve kterých muž v dobrém slova smyslu vyniká, jako by v dnešní době zmizely. Jeho rozum jako zvláštní schopnost postupně selhal, pokud jeho filosofie navrhovala principy, které ignorují věčný Zákon a právo, které stojí za vším zákonodárstvím, a psychologie nahradila rozum temnými instinkty a podvědomou žádostivostí. Druhý talent muže vládnout zmizel v té míře, v jaké se demokracie stala aritmetikou. Když jen počty rozhodují o tom, co je správné a co je nesprávné, národy klesají na úroveň masy, ve které neobstojí samostatné osobnosti, nýbrž pouze skupiny, které jsou vedeny cizími, ryze zvenčí působícími silami propagandy. Třetí schopnost muže – osvojit si světské a materiální statky – se tak zvrhla, že je používána hmota v podobě atomu, aby byli lidé zničeni, takže se zastaví čas, jako by svět zahynul. Čtvrtá vlastnost muže – být darujícím – udělala z něho toho, který jen bere, který zapomněl na Boha. Protože se domnívá, že existuje jen tento a nikoliv také onen čas, chce co nejvíce užít, než zahyne jako zvíře.




To ale neznamená, že žena zachovala čisté všechny vlastnosti své duše. Sama široce dokázala, že rovněž selhala a nežije podle svých ideálů. Již nějakou dobu trvá žena na své rovnoprávnosti s mužem. Nechápe to však v duchovním smyslu, nýbrž jde jí o to, aby byla na hospodářském (a bohužel i sexuálním) poli muži rivalem.

V této povážlivé době musíme velmi pozorně naslouchat Ženě. Po veliké krizi prvotního hříchu došlo k tomu, že Bůh slíbil záchranu před katastrofou skrze Ženu a její potomstvo. V onom převratném bodu dějin, kdy ti, kteří byli obdařeni zjevením, na ně zapomněli, a pohanům scházel potřebný vhled, poslal Bůh anděla k jedné Ženě a nabídl jí splnění zaslíbení, že její Potomstvo se stane vtěleným Slovem, naším Spasitelem Ježíšem Kristem. Je to historická skutečnost, že pokaždé, když se svět ocitá v nebezpečí, dojde k novému rozkvětu úcty k Ženě, která sama není vykupitelkou, ale způsobí, že své děti přivede zpět ke Kristu.

To, co lidstvo dnes především potřebuje, je obnova obrazu člověka. Moderní politika počínaje monopolistickým kapitalismem přes socialismus ke komunismu způsobila zničení pravého obrazu člověka. Kapitalismus z něho udělal nádeníka, který se má sám starat o to, aby více vydělával. Komunismus z něho udělal nástroj, jehož povinností je vydělávat pro stát bez duše, bez svobody a bez práv. Z hospodářského hlediska není komunismus nic jiného než pokažený kapitalismus. Freudismus nahradil Boží obraz v člověku pohlavním orgánem, tím vysvětluje vývoj rozumu, jeho tabu a náboženství, jeho boha a přehnané Jáství. Moderní výchova nejdříve popírala, že člověk má duši, pak popřela i jeho rozum a jeho svědomí. Hlavním problémem světa je obnova pravého obrazu člověka. Pokaždé, když přijde na svět člověk, vzniká nový obraz člověka, ale jen z fyzického hlediska. Tragédie tohoto světa je možno zastavit jen tehdy, když se obnoví duchovní obraz člověka podle obrazu, ke kterému ho Bůh stvořil a ke kterému je určen, aby se stal Božím dítětem a dědicem nebeského království. Obraz člověka, který byl poprvé zničen v ráji odmítnutím poslušnosti, byl obnoven, když Žena porodila Člověka bez viny, který byl svou osobou spojen s Bohem. On byl předobrazem nového lidského pokolení, které se nazývá křesťané. Když byl tento obraz znovu obnoven skrze Ženu, proč by neměla být skrze Boží milosrdenství znovu povolána Žena, aby nás znovu přivedla k Božímu obrazu? To se jeví jako hlavní důvod četných zjevení Panny Marie v moderní době, v La Salettě, Lurdech, Fatimě...

Žena obnovuje fyzickou podobu člověka, ale je třeba obnovit duchovní obraz muže a ženy. To se může stát jen skrze ono věčně ženské, skrze Ženu, která je požehnaná mezi ženami. Po staletí tato Žena říká: Moje hodina ještě nepřišla – ale nyní je zde. Lidský rod najde cestu k Bohu opět skrze Ženu. Ona to uskuteční trojím způsobem:
1. Skrze obnovu a upevnění lásky.
2. Skrze obnovu úcty k lidské osobě.
3. Skrze obnovu ctnosti čistoty, která bude duším opět vlita. Od té doby, co se vytratil křesťanský pojem manželství, zapomněli jak muži, tak ženy na své povolání. Čistota se stala utlačovaným pojmem, místo aby v ní lidé spatřovali, čím ve skutečnosti je: úctou k povinnosti chránit stvořitelskou sílu a používat ji tak, jak to Bůh stanovil. Když muž překročí hranice pouhé rozkoše, žena skrze svou čistotu prožívá radost vnitřněji, spořádaněji a se sebeovládáním. Je to, jako by nesla ve svém srdci veliké tajemství. Ve svatě prožívaném manželství neexistuje žádný protiklad mezi čistotou a tělesnou rozkoší, neboť jak touha, tak i radost a čistota mají zde své místo.

Protože se však ženě dneška nepodařilo muže ukáznit, musíme očekávat od Ženy, že ho obnoví čistotou. Církev hlásá čistotu této Ženy ve dvou článcích víry: o neposkvrněném početí a o nanebevzetí. Čistota není uctívána jako nevědomost. Když byl Marii oznámen její panenský porod, řekla: Já muže nepoznávám. To znamená nejen to, že neznala tělesné radosti, znamená to také, že její duše byla obrácena k Bohu, že byla pannou nikoliv pro nepřítomnost muže, nýbrž pro přítomnost Boha. Svět nikdy neobdržel tak vznešené vyzvání k čistotě jako skrze Ženu, která byla tak čistá, že mohla být Matkou Boží. Maria zná lidské slabosti, a je proto připravena zachránit duše od zkázy a přivést je k pokoji, tak jako si pod křížem zvolila Marii Magdalenu, obrácenou hříšnici, za svůj doprovod.

V 20. (i 21., pozn. red.) století s jeho freudovskou naukou o sexu volá Maria lidi k tomu, aby se opět vrátili k Božímu obrazu. Maria nás vede věrně a bez klamu ke Kristu, který nás pak vede k Otci, aby Bůh byl všechno ve všem.

EWIG 11–12/2000
Překlad -lš-