Minulý týden byla na tomto webu zveřejněna úvaha jednoho z čtenářů Milujte se!, Petra Stloukala, která nesla název Via dolorosa. Dnes zveřejňujeme jednu z jeho dalších úvah, tentokráte s názvem Záhada jménem Petr.
Zdá se mi, že my křesťané máme neustále tendenci postavu sv. Petra, prvního papeže, nějak zlehčovat, přičemž neopomeneme poukazovat na to, že mnohokrát pochybil, poněvadž sám Ježíš ho přísně napomenul slovy:“Jdi mi z očí, satane, neboť nemáš na mysli věci Boží, ale lidské.“ Ano, Petr byl velmi impulsivní, prchlivý, zároveň však horlivý, a co je zcela jisté: Pána nesmírně miloval; přičemž z evangelia sv. Jana víme, že učedník, kterého Ježíš nejvíce miloval, nebyl Petr, ale Jan, kterému spolu s jeho bratrem Jakubem říkal Ježíš „Boanerges“ – Synové hromu pro jejich ohnivou povahu. Proč si tedy Pán vyvolil právě Petra, kterému dal jméno Kéfas – Skála, na které chce vybudovat svoji církev, kterou brány pekelné nepřemohou, proč právě jemu dal klíče od nebeského království? Když se dnes zpětně díváme na dějiny papežství, můžeme být překvapeni, dokonce šokováni, jací lidé se ocitli na papežském stolci, zvlášť ve středověku a renesanci, co vše způsobil nepotismus, k jakým skandálům docházelo, což bylo korunováno nechvalně známým avignonským exilem a velkým západním schizmatem, kdy byli tři papežové, z nichž dva byli nepraví, kdy dokonce pravý papež nesídlil v Římě, ale v Avignonu. Jako by Ježíš, který toto vše věděl, tím chtěl dát najevo, že nebude to osobnost papeže, která bude demonstrovat jeho božskou moc a šířit čistotu evangelia, ale Duch Svatý, který o Letnicích byl vylit na apoštoly a ženy, kteří všichni v modlitbách po devět dní očekávali jeho příchod. Petr mnohokrát selhal, zklamal svého Mistra; je zajímavé, jak sebevědomě ujišťoval Ježíše před jeho zatčením, že i kdyby ostatní ho opustili, že on ne, ba že i na smrt s ním půjde. Odvážná slova, která sice mohla Ježíše dojmout, ale on jim nepřikládal samozřejmě žádnou váhu, protože věděl, že to bude právě Petr, kdo ho třikrát zapře než kohout zakokrhá, což také předpověděl. Ten Petr, který u Césareje Filipovy vyzná, že je Mesiáš, Syn živého Boha; ten, jehož spolu s Jakubem a Janem vzal Ježíš na horu Tábor, kde byl před jejich zraky proměněn; ten Petr, který byl svědkem zázračného rybolovu a vůbec všech zázraků, které Ježíš za svého života vykonal; ten Petr, který už jako obrácený křesťan když přišel do Antiochie, dříve než přišli někteří od Jakuba, jídal společně s křesťany z pohanství. Po jejich příchodu se však jich stranil a odlučoval se od nich z bázně před těmi, kdož byli z obřízky, takže ho sv. Pavel musel za to veřejně ostře napomenout.
Bůh, jak moc dobře víme, nepověřuje k rozhodujícím a podstatným dílům ty nejlepší jedince, ba právě naopak, a to proto, aby bylo zcela zřejmé, že dílo vychází od něho, ne od lidí. Tak a ne jinak tomu bylo i v případě Petra, ovšem je třeba si položit vážnou otázku: Kdybychom byli my na Petrově místě, měli bychom takovou odvahu, že bychom Pána nezapřeli?