(
Mercatornet.com)
- Snad neexistuje těžší téma na klidnou debatu než osud Tonyho Nicklinsona, úplně paralyzovaného Brita, který chtěl ukončit svůj život. Nejvyšší soud Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (UK) odmítl jeho žádost o eutanazii.
Poté, co ho v roce 2005 postihla mrtvice s hroznými následky, byl pan Nicklinson ochrnutý od krku dolů bez možnosti mluvit. Mohl jen hýbat hlavou a očima, komunikoval mrkáním. Náročné pro něj bylo i polykání. Často kašlal a bylo nutné mu utírat sliny z tváře. Kdysi manažer sportovních akcí a hráč rugby v Dubaji, v poslední době psal své memoáry a spoustu času trávil koukáním televize.
Svůj život popisoval najbezútešnejšími pojmy, jaké si jen lze představit: "pochmurný, mizerný, ponižující, nedůstojný a nesnesitelný. Je to bída vytvořena nahromaděním mnoha věcí, které jsou sice ve své podstatě bezvýznamné, ale dohromady hroutí to, co zbylo z mého života. "Od roku 2007 byla jeho mysl soustředěna na eutanazii.
Všichni tři soudci Nejvyššího soudu si dali záležet, aby vyjádřili svůj soucit s jeho stavem (a také s mužem jménem Martin v podobném případě). Ale neochotně souhlasili, že by to bylo v rozporu se současným zákonem upravujícím vraždu. V Anglii je eutanazie stále zločinem. Dokonce i vášniví podporovatelé legalizace asistované sebevraždy podpořili rozhodnutí soudu. Prezidentka sdružení Dying with Dignity (Důstojné umírání) v UK Sarah Wootonová to okomentovala takto: "Tento případ sahá mnohem dál, než čeho se Dignity in Dying domáhá. Vedeme kampaň za umírající lidí, aby měli možnost asistované smrti, pokud jsou mentálně způsobilí a pokud existují předem poskytnuté právní záruky. Tony je však tělesně postižený, neumírá. "
Byla však smrt skutečně jediným řešením závislé a omezenými možnostmi poznamenané existence pana Nicklinsona? Možná to chtělo mimořádnou osobnost, ale dokonce i z lidí s tzv.. syndromem uzamčení chce většina žít. Kdyby média netrpěla vrozenou krátkodobou ztrátou paměti, novináři by si pamatovali francouzského kolegu, který byl dokonce více uzamčen než Tony Nicklinson. Jean-Dominique Bauby byl editorem francouzského vydání časopisu Elle, když utrpěl silnou mrtvici. Zůstala mu jen schopnost myslet a mrkat (i to jen levým okem).
Při svém zmrzačení napsal mezinárodní bestseller Potápěčský zvon a motýl. Jde o poetické úvahy o jeho závislosti, propletené sarkastickým humorem, bez špetky sebelítosti. Zde je ukázka, jak popsal své stravování:
"Pomocí trubice zavedené do mého žaludku mi mou denní potřebu kalorií zajišťují dvě nebo tři kapsy s hnědavou tekutinou. Pro potěšení se musím vrátit k živým vzpomínkám chutí a vůní, nevyčerpatelné zásobě pocitů. Kdysi jsem byl mistrem v recyklaci zbytků. Nyní pěstuji umění doutnajících vzpomínek. Můžete si k jídlu sednout v kteroukoli hodinu, bez zbytečného rozruchu nebo ceremonie. Pokud jdu do restaurace, nemusím volat předem. Pokud jdu vařit, vždy s úspěšným koncem. "
Nikdy nevzpomíná eutanazii a málokdy smrt.
Bauby ani zdaleka není mimořádný případ.
Doposud největší průzkum pacientů se syndromem chronického uzamčení uskutečněný minulý rok
ukázal, že jen 28% pacientů bylo nešťastných. Pouze 7% z nich se zajímalo o eutanazii nebo pomýšleli na sebevraždu.
Autor studie Steven Laureys z The Coma Science Group na The University Hospital v Liege v Belgii připustil, že velikost jeho vzorku byla malá - jen 65 pacientů ve Francii. Ale zároveň se potvrdil jiný výzkum o tom, jak jsou lidé v nouzi schopni přizpůsobit se. Navrhl také způsoby, jak pečovat o tyto pacienty. Například, téměř všichni z nich měli pocit, že nejsou zapojeni do hodnotných aktivit. Mnozí z nich měli zájem o větší sociální interakci.
Dr. Laureys věří, že situace pacientů se syndromem uzamčení se podstatně zlepší spolu s dostupností sofistikovanějších technologií. "Předpokládám, že v nadcházejících letech se náš pohled na tuto nemoc opravdu změní," řekl. "Je to obrovský rozdíl, pokud jste schopni číst knihu nebo jít na internet, kdy chcete."
Ve světle příběhů jak tento bychom možná měli přehodnotit naše chápání pojmů "hodnotný" a "důstojný". Kanadský neurolog nezávisle od belgické studie to okomentoval takto:
"Nemůžeme, a ani bychom neměli předpokládat, jaké to asi je, když se člověk ocitne v některém z těchto stavů. Mnozí pacienti mohou najít štěstí tam, kde si to my prostě nemůžeme představit. "
Tito pacienti nemají zálibu ve svém postižení. Může přejít i rok, než dosáhnou stabilní úroveň subjektivního pocitu blahobytu, uvedl dr. Laureys. Proto žádosti o eutanazii brzy po mrtvici nebo nehodě nejsou dobrým zdrojem informací: "Pacienti se syndromem uzamčení, kteří byli postiženi teprve nedávno a kteří si přejí zemřít, by měly být ujištěni, že existuje vysoká šance na opětovný šťastný a smysluplný život."
Před několika lety Maryannick Pavageauové, ženě, která trpěla syndromem uzamčení více než 30 let, bylo uděleno nejvyšší francouzské občanské vyznamenání Legion d'honneur právě za vedení obvinění proti eutanazii. (Více na
MercatorNet.)
Paní Pavageauová kategoricky popřela, že by byl její život mizerný:
"Celý život stojí za to žít. Může být nádherný, bez ohledu na stav, v jakém se nacházíme. A změna je vždy možná. Toto je poselství naděje, které chci předat. Jsem proti eutanazii, protože to není fyzické utrpení, které v nás pohání touhu zemřít, ale moment zastrašení, pocit břemene ... Všichni ti, kteří si žádají zemřít, většinou hledají lásku. "
Mohl toto být případ Tonyho Nicklinsona? Možná peníze použité na podporu svého případu a na soudní poplatky mohl raději utratit na výlet do Bretaně, aby požádal o pomoc paní Pavageauovou.
Kromě toho v jeho žádosti o dobrovolnou eutanazii stojí za zmínku jeden významný detail. On nechtěl zemřít, chtěl jen, aby měl možnost zemřít. Rozsudek zdůrazňuje:
"Zatím si myslí, že by pravděpodobně chtěl ukončit svůj život o rok nebo dva, zároveň však chce disponovat právem zemřít důstojně v čase, ve kterém si on vybere."
I když byl jeho život "chmurný, mizerný, ponižující, nedůstojný a nesnesitelný", stále si ho chtěl udržet. To naznačuje, že pokud by mu bylo dáno více náklonnosti a povzbuzení, mohl by na to kladně zareagovat.
Nikdo z nás, a já nejméně, by chtěl být v situaci Tonyho Nicklinsona. Obávám se, že na jeho místě bych reagoval více než on, než jako paní Pavageauová. Ale byli bychom bezcitnou společností, pokud bychom upřednostnili respektování jeho "autonomie" podáním smrtelné injekce před poskytnutím větší podpory, náklonnosti a přátelství jemu a jeho rodině.
Na závěr chci jen dodat, že být strůjcem vlastního štěstí je největší volba, jakou musíme v životě udělat. Jako novozélandský hráč rugby se syndromem uzamčení před několika lety napsal v časopisu BMJ: "Je to určitě bláznivý, popletený svět. Já jsem jen rád, že jsem stále naživu, většinou ... Špatné věci se určitě stávají, jen musím většinu každého dne vytrvat na mé cestě k zotavení. "
Michael Cook (editor MercatorNet)
Zdroj:
http://www.lifesitenews.com
Převzato z
http://www.lifenews.sk/,
článek, vydaný 21. 8. 2012, naleznete
zde.
Odkaz na videa - YouTube -
http://www.youtube.com/watch?v=96W9fMWgkvs