Homilie k 25. neděli v mezidobí
Richard Čemus
Kdo v mládí hořel pro motorsport a jeho vrchonou třídu,
Formuli 1, nemohl neslyšet jméno, švýcarského závodníka z Ticina,
Clay Regazzoni (5.9.1939–15.12.2006). Závodil v letech
1970– 1980. Přestože se mu
splnil sen, sedět jednou za volantem vozu Ferrari, vyhrál ve své kariéře jen 5 Grand Prix, a musel se spokojit s nižšími stupínky na podestu.
Mistrem světa se nikdy nestal, ačkoliv měl jednou mistrovství téměř na dosah. Měl smůlu a zároveň štěstí, neboť z četných
nehod vyvázl, jako by vstal z mrtvých.
Snad právě proto ho fanouškové milovali, jak nikoho jiného. Sotva kdo z jiných pilotů závodil s takovou vášnivostí, sotva kdo hrál svou životní roli závodníka tak přesvědčivě jako on, s tělem a duší. Závodění byl jeho život, a žít jej naplno jeho smysl i cíl. O to větší šok vyvolala zpráva o jeho těžké nehodě při Grand Prix USA v roce 1980, která rázem ukončila jeho kariéru ve Formuli 1. Zůstal živ, ale s paraplegií.
Paraplegie je soubor symptomů, způsobených poškozením míchy. Patří mezi ně především ochrnutí dolních končetin, poruchy vegetativní činnosti, poruchy svalového tonusu a další…
Clayovi přátelé byli bezradní: nedovedli si představit, že by se 41-letý muž plný života, jakým Clay byl, smířil s tak krutým osudem: Obávali se, aby si „něco neudělal“. Jaké však bylo překvapení všech, když viděli, jak Clay tuto novou životní výzvu přijal, našel opět chuť do života, a na jeho rty se vrátil úsměv. A nejen to! Dříve egocentricky vystupující sportovní idol si začal všímat lidí kolem sebe. Našel
cestu, jak se i jako postižený vrátit za volant, a ukazoval ji i jiným obětem úrazů a nehod. V interwiev se později svěřil:
"Jako závodník jsem slyšel jen řev motorů, teď slyším i lidskou bolest“.
Z té věty zní moudrost. Těžko si lze představit, jaké osobní boje musel slavný závodník svádět, najít zdroj síly nezatrpknout a vůli žít dál – s úsměvem na tváři! A žasneme,
za jakou cenu musí být
moudrost k mání. Snad proto si ji vždy tak cenili, že se uvádí na prvním místě základních čili „kardinálních“ ctností: moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost. Patří k ní též rozvaha, zkušenost a pohled z odstupu, celistvé poznání. Vyžaduje mluvit pravdu a jednat s ohledem na povahu věcí, říká starověký řecký filosof Hérakleitos. A brazilské přísloví vtipně formuluje, že „poznání řeže svět na kousky, moudrost jej dává dohromady“. Tak jako dal Regazzoni dohromady celou šíři života, v němž vítězit se dá i jinak, než jen jet na plný plyn.
V Bibli hraje téma moudrosti též důležitou roli. Je jí věnována celá jedna kniha Starého zákona. Na rozdíl od řeckého myšlení filosofů antického světa, v Písmu moudrost není souhrnem pouze lidských kvalit, ale tkví především v poslušnosti Bohu. Ten pak může od nás chtít, vzdát se nejen něčeho podružného, co nás zas až tak nebolí, ale vyžádat si to nám nejdražší, to, co nejvíc milujeme, to, na čem nejvíc lpíme. Pro Abraháma to byl jednorozený Izák, pro Regazzoniho závodění, kterým dýchal a žil.
Opakem moudrosti je "pošetilost", dnes už archaicky znějící slovo, které by se dalo vyložit či nahradit slovy: bláhovost, nerozumnost, nerozum, či hloupost. V podstatě je pošetilost naivní a nebezpečné chybné ohodnocení vnější situace a mé schopnosti jednat. Je to žít mimo realitu, život mimo život.
Pošetilci nechtějí o poslušnosti slyšet, myslí si, že nouze se jim vždy vyhne. Kdo pěstoval moudrost poslušnosti a bázně Boží, může se jako žalmista v 54. žalmu spolehnout na to, že Bůh mu bude v jeho nouzi také naslouchat, když volá o pomoc: „Bože, slyš moji modlitbu, – popřej sluchu slovům mých úst!... Hle, Bůh mi pomáhá, – Pán mě udržuje naživu.“
Moudrost není totéž, co chytrost, která si chce posloužit druhým pro vlastní cíle. Moudrost nemůže být oddělená od lásky. List Jakubův proto konstatuje, jakousi duchovní zákonitost (Jak 3,16 – 4,3): „Kde vládne nevraživost a sobeckost, tam je zmatek a kdejaká špatnost. Moudrost shora je však především čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká.“ Pošetilecům, kteří míní, že druhé nepotřebují, žijí jen pro sebe a nikdy se sami druhým nedají, sv. Jakub vysvětluje jejich omyl: „nemáte, říká, protože neprosíte. Prosíte, a nic nedostáváte, protože prosíte špatně…“ – špatně, protože bez lásky a bez ní modlitba ztrácí na síle! Zde má své „teologické místo“ legenda, že mučednice Sofia měla za dcery Víru, Naději, Lásku.
I apoštolové do tohoto tajemství museli teprve dorůst. Evangelium nám je líčí nezvykle pošetilé, nerozumné, a necitlivé vůči Pánu v jeho těžkých chvílích. Jak je možné, chytáme se za hlavu, že Ježíš učedníky připravuje na svoji smrt a vzkříšení, a oni diskutují o postech! Nevidí v Ježíšově velikonoční cestě skrytou moudrost Božího úradku, a nechápou, že to tak „musí“ být. „Nemusí!“ – myslí si Apoštolové, asi ale spíš s ohledem na svou vlastní kariéru, garantovanou pouze a jen Ježíšovým úspěchem. Tomu, že „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho“, se dá přeci zabránit. Stačí se trochu víc přizpůsobit době a nedráždit příliš ty, co mají moc a peníze. Návod jak na to zadarmo poskytne nespravedlivý správce z Evangelia.
Petrovi to nedá: dodá si odvahy a pokouší se svého „nerozumného“ Mistra a Pána přivést k rozumu! Ježíšovo ujištění, že „za tři dni po své smrti vstane“, muselo apoštolům znít příliš vágně, nedovedli si pod tím nic představit! Chyběla jim, tak jako dnes i nám, důvěřivá představivost dětí, nesená nadějí, že pravda a láska nakonec vždy zvítězí proti lži a nenávisti. Jak je pošetilé drát se v Božím království na první místo – všechno je jinak: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ (Mk 9,30-37) Pro začátek by stačilo se aspoň lehce pousmát: na život a na člověka vedle mne, i když řev mých motorů už stichl. Tak jako Clay Regazzoni na závodní dráze – parabole života!
(Pozn. - zvýrazněná, podtržená slova jsou odkazy, např.na videa.)
Převzato z
http://radiovaticana.cz/,
článek,vydaný 21. 9. 2012, naleznete
zde.
