Bolest a utrpení neodmyslitelně patří k lidskému údělu, jsou neodbytnými průvodci člověka od nepaměti. Dá se říci, že kdybychom bolest a utrpení ze života vyloučili, nutně bychom museli popřít i sám život. Jistěže člověk není na světě proto, aby trpěl, nýbrž aby žil.
Ovšem jsou v lidském údělu situace, okolnosti, často související s nějakým mimořádným posláním, kdy překonávané i překonané utrpení dává vzrůst něčemu vznešenému, že dává možnost zajet na hlubinu a vnořit se do „problému bolesti“, a tím se snažit přemoci. Je to jakýsi kající pás, který dříve nosili řeholníci, jenž nás učí pokoře, trpělivosti a také naprosté vydanosti do vůle Boží. „Kde nebylo třeba těžce bojovat, není dokonalých ctností,“ řekl sv. František z Assisi, poprávu to platí o utrpení a bojem o vlastní identitu.
Když ubývá sil, člověk se cítí jako poražený; je pro něho velmi těžké smířit se se zcela novou skutečností: Už to snad nejsem ani já, kde je má síla? Sv. Pavel píše, jak mu Pán sám řekl, že ve slabosti se projevuje síla. Zdá se mi, že my jsme pořád dosti ovlivnění antickým světem a jeho měřítky, člověk to vidí ve vrcholovém sportu: to, co se žádá je výkon; ten, kdo nezvítězil, prohrál. Nakonec nemusíme chodit daleko a upřímně doznat, že i do církve pronikl tento trend neužitečného aktivismu, workoholismu, což má za následek, že z kněze se stává náboženský podnikatel, který organizuje opravu kostela a často řídí stavební práce.
Křesťanství postavilo bolest a utrpení do zcela jiného světla: Už se na něho nepohlíží jako na nezdar, zrůdnost, neštěstí, „prokletí“, zradu na životě a „Proč zrovna já!“, ale naprosto opačně: jako na šanci, milost, jako na možnost výstupu do jiných výšin; samozřejmě ne vždy tak tomu je: mnohdy takový stav vede lidi k zatrpklosti, nenávisti, sebelitování, bezradnosti, zoufalství, ztrátě víry a odporu vůči Bohu, životu, lidem, vlastnímu osudu atp. Ne vždy kříž probouzí víru, někdy tomu může být právě naopak; ovšem v každém případě pozná člověk omezenost svých sil, že je závislý na Bohu, lidech, přírodě, že není pánem sebe sama, že neustále stárne a jeho stav ponenáhlu a nevyhnutelně vede ke smrti, která dřív či později přijde a jíž se nevyhne. Pokud toto uvědomění v něm vznítí, můžeme mluvit o veliké milosti, je to skutečná sofia – moudrost, díky níž je člověk připraven pro jiné cíle, než je zdraví, bohatství, kariéra, moc a peníze, nová auta, honosné vily a tím jedno veliké sobectví: budování vlastního já, egoismus a egocentrismus! Nikdo zde není jen sám pro sebe, proto sobectví je veliká zrada na životě. Utrpení od toho všeho osvobozuje a vytyčuje liniii vlastních sil, znázorňuje milníky cesty, kam až je možné zajít, aniž by člověk ztratil sám sebe. Utrpení probouzí uvědomění. Je to sice radikální zásah do života člověka, ale ne vždy to musí být zlý posel nesoucí zvěst neštěstí. Kdyby nebylo zranění sv. Ignáce z Loyoly u Pamplony, neměli bychom zakladatele jezuitského řádu, což by bylo velkým ochuzením pro církev a svět. Stejně tak kdyby nebylo „vystřízlivění“ Jana Bernardone z naivních a laciných ideálů rytířství po jeho zranění a věznění v znepřátelené Perugii, neměli bychom sv. Františka z Assisi, kdyby nebylo „temné noci Toledské“, neměli bychom jednoho z největších mystiků: sv. Jana od Kříže – a tak bychom mohli pokračovat donekonečna…
Samozřejmě, že první rekce na každou bolest, ztrátu, tragédii, neštěstí, na utrpení všeho druhu, je to, že člověk jde do sebe a uzavře se. Je zcela absurdní a riskantní chtít po něm, aby za to „chválil Pána“. Vnitřní boj, který nyní nastává, může být velmi zdlouhavý, často může dojít k tomu, že člověk může tvrdit, že „nevěří“ nebo „věřit nemůže“. Není možné a je to naprosto nepřístojné ho za to odsuzovat a předkládat mu nedostačující a mnohdy zavádějící a často i lživě směrovanépříklady „hrdinů víry“. Cesta každého člověka je jiná, každý člověk reaguje na vnitřní a vnější podněty úplně jinak; pro někoho to může být skutečnost upevňující jeho sebevědomí, pro druhého krušné fiasko, zdrcující porážka, potupa, kříž v negativním smyslu toho slova. K přístupu k nemocným a trpícím je zapotřebí veliké citlivosti a jemnosti, pochopení, tolerance, vnímavosti a trpělivosti, neboť nemoc často vynáší na světlo veliká tajemství, když se prorazí ledy a kdy totálně padá všeošidná maska společenské lži o „normách lidství“. Směšné a zavrženíhodné je všechno snobství, obecné klišé, lidské chvástání, lež o výkonech a úspěších „eminentních“ jedinců, jako sirky padají všechny iluze o heroismu budovatelství a poznávání světa. Svět zde sice je, je však už jiný, a stejně tak i život se změnil: slunce svítí jinak, čas ubíhá pomalu, člověk je sevřen tuhými kleštěmi trápení a zaživa drcen jako hrozen ve vinném lisu. Pravda vychází na povrch, a to nejen pravda o sobě, ale i o těch druhých, utrpení je jakýsi lakmusový papírek, který neomylně analyzuje skutečnost a vynáší na povrch vše, co se doposud skrývalo kdesi v hloubce.
Dá se říci, že v každém člověku je tento latentní strach, aby právě k tomuto nikdy nedošlo: k tomuto sebeodhalení, demaskování. Člověk se tomu intuitivně brání, a tak se často střemhlav vrhá do hektické činnosti, zkrátka všemi způsoby zatáhnout tuto trhlinu, který vypovídá nejen o něm samotném, ale rovněž o tom dalším: původu, smyslu života, o Bohu, duši, posledních věcech, o Existenci jako takové. Samozřejmě že člověk trpí nerad – pokud není masochista -, ovšem musí čas od času docházet, někdy i natrvalo, s tímto tajemným dotykem nezměrné moci, kterými bolest a utrpení jsou. Velikým příkladem žijící oběti, trpělivého snášení utrpení a bolesti, byl sám papež bl. Jan Pavel II. Velmi záhy ztratil matku, potom bratra, nakonec i svého otce. Jistěže nebyl sám, ale jedním z nepřehledného počtu spravedlivých Jobů dnešních dnů, v době, která je známá svými kataklysmaty a lidskými tragédiemi.
Co dále působí bolest je odcizení, člověk se cítí zcela izolován ve svém vnitřním světě, jsou věci, které se ho vůbec nedotýkají, a jiné, které prožívá velmi hluboce. Najednou si uvědomuje, že patří mezi ty, které společnost odvrhla nebo se jich aspoň štítí. Ale přesto je to tak: utrpení Je, jako je den a noc, mládí a stáří, Slunce a Měsíc, život a smrt. Roku 1968 zemřel na jedné pařížské klinice francouzský kardinál Pierre Veuillot, arcibiskup pařížský, ve věku 55 let. Veuillotova agonie byla dlouhá a hrozná, trvala celkem tří měsíce. Když umíral, svěřil se Veuillot – jak by to byla jeho závěť – svému příteli biskupu Lallierovi:“Umíme mistrovsky tvořit krásné věty o utrpení. Také já jsem kázával o utrpení dojímavými slovy. Řekněte kněžím, že by měli raději mlčet; nevíme totiž, co to utrpení je. Když jsem je doopravdy poznal, dokázal jsem jenom plakat.“ A přesto je to milost. Milost v tom, že přináší „osvobození“ od vlastního já, že bourá přehrady mezi lidmi, staví mosty, vykořeňuje předsudky a fikce, staví před holou realitu i ty největší snílky a infantily, přináší poznání, ke kterému třeba jinou cestou není lze dojít. Znamená to tedy, že vždy nejde o „zlo“, zlo je zlo, a utrpení je utrpení. Kdyby nebylo Ježíšova ukřižování, nebylo by spásy, ačkoli to byl především satan, kdo Mu nechal vztyčit kříž! Zde zlo „zplodilo“ dobro, či spíš mělo na tom dobru podíl.
Ježíš je tím Mužem bolesti, o kterém psal Izajáš, On sám nejlépe ví, co bolest a utrpení jsou, jen On sám sestoupil až na dno možností, vypil kalich hořkosti až do dna, proto ve spojení s Ním má vše zcela jiný smysl: kříž není tragédie, ale vítězství! Po ukřižování následuje vzkříšení a oslavení! Noc Getseman se mění ve světlo velikonočního rána. Ježíš zvítězil a všechno utrpení proměnil a dal mu věčný smysl – vidíme to na jizvách Jeho oslaveného těla ( pro srovnání u sv. P. Pia po jeho smrti stigmata zmizela ) a na ráně v boku. Ano ve spojení s Ježíšem je vše snesitelné: pohled na kříž skýtá bohatou útěchu, je nevyčerpatelným zdrojem Boží blízkosti. Proto cesta bolesti – via dolorosa je zároveň cestou života – via vitae. Zvítězí každý, kdo uzavře všechnu svoji bolest do Kristových ran a bude poslušně a pokorně kráčet v Pánových stopách, kde ovšem – a nemůže být jinak – nemohou a nebudou chybět také pašije.
