Na pěší pouti člověk prožije různé zkušenosti. Svoje svědectví z té letošní XII. pěší pouti na Velehrad nám zaslala jedna poutnice.
Před deseti lety jsem šla poprvé na pěší pouť na Velehrad. A od té doby jsem se jí několikrát účastnila. Letos to bylo mé malé výročí. Zároveň se mnou šla poprvé moje milovaná sestřička. Obě jsme měly spoustu úmyslů a tak jsme tušily, že bolesti nebudou malé. Nejen kvůli úmyslům, ale také proto, že jsme vycházely z Petrova v Brně a tím měly na všechno o dva dny méně času.
Myslela jsem si, že díky předchozím zkušenostem dokážu předvídat všechny fyzické obtíže, které nastanou a podle toho si balila věci: náplasti (textilní, jiné mi hned padají), gázy, fáče, obvazy, masti, krémy, obinadla, prášky, náhradní boty, spoustu ponožek, tričko na každý den,… A měla jsem dobrý pocit z toho, jak jsem perfektně nachystaná. Že může přijít cokoli a já budu připravená. Neuvědomila jsem si totiž tíhu toho, co na Velehrad ponesu.
První den byl krásný. Měli jsme před sebou jen 20km a celý den na to, abychom to ušli (na rozdíl od vycházejících z Vranova, kteří první den mají také 20km, ale o hodně méně hodin). Už v první hodině jsem zjistila, jaký druh oběti mě bude při pouti čekat. Byly mi brány tradiční příležitosti, které bych mohla dát na váhu ke svým úmyslům, ale naopak dostanu obtíže psychické.
Z Brna nás vyšlo 9 a tak jsme mohli pohodlně projít Brnem po cyklostezce, aniž bychom komukoli překáželi. Po pár kilometrech jsme mívali zastávku na čtení z knihy prof. Piťhy a tradičních promluv – letos na téma Dary Ducha Svatého. První hodiny jsem se nedokázala vnitřně ztišit a prožít silencia tak, jak bych nejspíš měla. Byla jsem nejspíš příliš roztěkaná novým prostředím, kterým jsem nikdy nešla, novými lidmi a tím, že jdu konečně opět na Velehrad. Úmysly byly zatím utlumeny a já se jen snažila nemluvit. Měla jsem radost, že mě nebolí nohy, že budu mít nejspíš málo puchýřů, možná žádné a že se mi jde tak snadno. Nedošlo mi, že neexistuje jen fyzická bolest a oběť, ale také psychická.
A zrovna psychická mě letos ničila a tížila mnohem více než bolest nohou, která byla později ukrutná. Snad to dnes můžu říct. Ve svých úmyslech jsem měla duši nevěřícího člověka, který byl mým prvním úmyslem ještě ve chvíli, kdy bojoval s rakovinou. Té podlehl měsíc před Velehradem. Jeho rodina je snad téměř celá nevěřící. Přesto si myslím, že tím nejtěžším úmyslem byli tři lidé, které jsem nesla v mysli a srdci. Jde o lidi, kteří jsou neustále nevěrní svým partnerům/partnerkám. Divím se, že jsem útok ďábla (jinak to ani nedovedu pojmenovat) z tohoto směru nečekala. Celou pouť jsem byla skutečně extrémně silně pokoušena být nevěrná svému partnerovi. Mohlo jít z mé strany o falešný dojem, že o mě projevuje kdosi zájem. Přesto, celé čtyři dny jsem tohoto člověka měla neustále před očima, v mysli. Neměla jsem chvíli odpočinku. Psychicky jsem byla stále napadána myšlenkou opustit svého stávajícího partnera. Stále mi bylo našeptáváno, v čem je tento nový muž lepší. Nedokážu vyjádřit slovy, jak mě to vyčerpávalo fyzicky a hlavně psychicky. Nechápala jsem, co se děje. Postupně mě bolel každý pohled na tohoto člověka a tak jediná má obrana byla pasivita. Věděla jsem, že jakmile bych udělala krok vpřed či vzad, bylo by to využito proti mně. A tak jsem musela usilovat během pouti o to, čeho běžně nejsem schopná. Nedělat nic. To nejtěžší, co jsem musela udělat. Nesla jsem to za nevěrné a tak jsem byla sama bez odpočinku napadána na svém nejslabším místě. Jediná chvíle, kdy jsem byla ušetřena útoků, byly ty, kdy fyzická bolest mi už nedovolala myslet. Jen jít. Jít vpřed. Dokonce ani v noci jsem neměla klid. Myšlenky mě pronásledovaly před usnutím a ráno hned, jakmile jsem se probudila. Nejhorší to bylo v pátek. Nemohla jsem usnout až do jedné hodiny ráno. Byla jsem už tak psychicky vysílená, že jsem prosila o pomoc. Byla jsem na kolenou a neměla dál síly. Rozevřela jsem dlaně a jen zašeptala: Děj se tvá vůle, Bože. Mnohokrát jsem myslela na Pannu Marii. Mnoho jsem za tu noc nenaspala, ale byla jsem vděčná i za to.
Věřím, že díky svému anděli strážnému a Panně Marii, kterou považuji za svoji matku, jsem vytrvala. Sáhla jsem si na své hranice a možná i za ně.
V sobotu jsem onomu člověku, který jistě vůbec netušil, co svou přítomností vyvolal, podala na rozloučenou ruku a cítila první vlnu úlevy. A až teprve v neděli po mši svaté se mi začalo opravdu ulevovat.
Na začátku Velehradu jsem si byla jistá, že jsem nachystaná na různé bolesti – puchýřů, kloubů, nártů, svalů – ale na bolest srdce a duše jsem vůbec nepomyslela. O to hůř, že na to nemůžete dát mast, nemůžete ho ovázat fáčem. Můžete se jen modlit a prosit a modlit a ulevit si slzami.
Mohu jen doufat a věřit, že oběť, která byla během pouti téměř nepřetržitá, pomůže. Přesto cítím zvláštní závazek, že to byl jen začátek a je potřeba za tyto lidi (a vlastně za všechny lidi na světě) se modlit mnohem víc a účastnit se pouti častěji. Nebo alespoň každý rok. Protože proměnit lidské srdce a zachovat jeho svobodu…není snadné.
