Homilie Benedikta XVI.
na Nanebevzetí P. Marie,
Castel Gandolfo
15. 8. 2012
1. listopadu 1950 vyhlásil ctihodný Pius XII. dogma o Panně Marii, která, „když se uzavřel běh jejího pozemského života, byla vzata s tělem i duší do nebeské slávy“. Tato pravda víry byla přijata Tradicí, stvrzena církevními otci a především tvořila zásadní aspekt úcty prokazované Kristově Matce.
Drazí bratři a sestry,
1. listopadu 1950 vyhlásil ctihodný Pius XII. dogma o Panně Marii, která, „když se uzavřel běh jejího pozemského života, byla vzata s tělem i duší do nebeské slávy“. Tato pravda víry byla přijata Tradicí, stvrzena církevními otci a především tvořila zásadní aspekt úcty prokazované Kristově Matce. Právě tento prvek kultu představoval takříkajíc hnací sílu utváření tohoto dogmatu, který je jakýmsi aktem chvály a povýšení Nejsvětější Panny. Vyplývá to i ze samotného textu apoštolské konstituce, která praví, že dogma je vyhlášeno „ke cti Syna, ke slávě Matky a pro radost celé církve“. Věroučnou formulací tak bylo vyjádřeno to, co už bylo slaveno úctou a zbožností Božího lidu jako nejvyšší a stálá oslava Panny Marie. Akt vyhlášení jejího Nanebevzetí byl jakousi liturgií víry. V evangeliu, které jsme nyní slyšeli, sama Panna Maria prorocky pronáší slova, která načrtávají tuto perspektivu, když říká: „budou mě blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). Je to proroctví pro celé dějiny církve. Tento výrok z chvalozpěvu Magnificat, podaný svatým Lukášem, ukazuje, že se chvála Panny Marie, Matky Boží, vnitřně spojené s Kristem, jejím synem, týká církve všech dob a všech míst. Zaznamenání těchto slov evangelistou předpokládá, že oslava Panny Marie už byla vlastní době svatého Lukáše, který ji pokládal za povinnost a závazek křesťanské obce pro všechna pokolení. Slova Mariina vyjadřují povinnost církve pamatovat na velikost této ženy pro její víru. Tato slavnost je tedy pobídkou, abychom chválili Boha, hleděli na vznešenost Matky Boží, protože Boha poznáváme z tváře těch, kteří jsou Jeho.
Proč je však Panna Maria oslavena Nanebevzetím? Svatý Lukáš, jak jsme slyšeli, spatřuje kořen tohoto Mariina povýšení a chvály v Alžbětiných slovech: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45). A Magnificat, tento zpěv chvály Bohu, který žije a působí v dějinách, je hymnem víry a lásky, jež proudí ze srdce Panny. Ona s příkladnou věrností žila a střežila ve svém srdci slova Boží k jejímu lidu, přísliby dané Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi, a učinila z nich obsah svojí modlitby: Boží Slovo se v Magnificat stalo slovem Mariiným, svítilnou na její cestě, uschopnilo ji přijmout i do vlastního lůna Boží Slovo učiněné tělem. Dnešní evangelní úryvek poukazuje na tuto přítomnost Boha v dějinách i v samotném vývoji událostí. Zvláště pak zmínka ze šesté kapitoly druhé knihy Samuelovy (6,1-15), kde David přenáší posvátnou archu úmluvy. Srovnání, které podává evangelista, je jasné: Maria, jež očekává Syna, Ježíše, je posvátná Archa, která v sobě nese Boží přítomnost, která je zdrojem útěchy a plné radosti. Jan totiž tančí v Alžbětině lůně stejně jako David tančil před archou. Maria je Božím „navštívením“, které působí radost. Zachariáš ve svém chvalozpěvu říká doslova: „Požehnaný buď Pán, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid“ (Lk 1,68). Zachariášův dům zakusil Boží navštívení nečekaným narozením Jana Křtitele, ale především přítomností Marie, která nese ve svém lůně Božího Syna.
Ptejme se nyní,
co dává Mariino Nanebevzetí našemu životu, našemu putování? První odpověď zní: Nanebevzetí nám ukazuje, že v Bohu je prostor pro člověka. Bůh sám je domem s mnoha příbytky, o nichž mluvil Ježíš. Bůh je domem člověka, v Bohu je Boží prostor. A Maria sjednocená s Bohem se od nás nevzdaluje, neodchází do neznámé galaxie, ale jde k Bohu, přibližuje se, protože Bůh je nablízku nám všem a Maria, sjednocená s Bohem, má účast na Boží přítomnosti a je nejblíže nám i každému z nás. Existuje jeden krásný výrok svatého Řehoře Velikého o svatém Benediktovi, který můžeme vztáhnout také na Marii. Svatý Řehoř Veliký říká, že srdce svatého Benedikta se stalo tak širokým, že do něj mohlo vstoupit veškeré stvoření. Pro Pannu Marii to platí ještě více. Maria, zcela sjednocená s Bohem, má srdce tak široké, že do něho může vstoupit celé stvoření a votivní dary ve všech částech světa to dokazují. Maria je nablízku, může naslouchat, pomáhat. Je nablízku nám všem. V Bohu je prostor pro člověka. Bůh je nablízku, a Marie, sjednocená s Bohem, má srdce široké jako srdce Boží.
Je tu však také další aspekt. Nejenom v Bohu je prostor pro člověka. I v člověku je prostor pro Boha. Vidíme to na Marii, posvátné Arše uchovávající přítomnost Boha. Je v nás prostor pro Boha a tato přítomnost Boha v nás je důležitá. Osvěcuje svět s jeho souženími a problémy. Tato přítomnost se uskutečňuje ve víře. Ve víře otevíráme brány svého bytí, takže Bůh do nás vstupuje a může být silou, která dává život a razí cestu naší existenci. Je v nás prostor. Otevřme se jako se otevřela Maria a řekněme: „Ať se mi stane podle tvé vůle, jsem služebnice Páně“. Otevřením se Bohu, nic neztrácíme. Naopak: náš život se stává bohatým a velkolepým.
Tak se snoubí víra a naděje a láska. Dnes existuje mnoho slov o lepším, očekávaném světě, který je prý naší nadějí. Pokud a zda vůbec tento lepší svět nadejde, nevíme, já nevím. Jisté je, že svět, který se Bohu vzdaluje, nestává se lepším, nýbrž horším. Jedině přítomnost Boha zaručuje lepší svět. Ale ponechme to. Jedna věc, jedna naděje je jistá: Bůh nás očekává, vyhlíží, nekráčíme do prázdna, ale jsme očekáváni. Bůh nás očekává a až přijdeme na onen svět, najdeme dobrotu Matky, najdeme své blízké, najdeme věčnou lásku. Bůh nás očekává, to je naše velká radost a velká naděje, která se rodí právě z této slavnosti. Panna Maria nás navštěvuje, je radostí našeho života a radost je naděje.
Co tedy říci? Široké srdce, přítomnost Boha ve světě, prostor Boha v nás a Boží prostor pro nás, naděje, že jsme očekáváni – to je symfonie této slavnosti, ukazatel, který plyne z rozjímání této slavnosti. Maria je jitřenkou a jasem vítězné církve; ona je útěchou a nadějí pro putující lid, říká dnešní preface. Svěřme se její mateřské přímluvě, aby nám vymohla od Pána posilu naší víry v život věčný a pomohla dobře prožívat čas, který nám s nadějí nabízí Bůh. Křesťanská naděje není jenom steskem po nebi, ale živou a činorodou touhou po Bohu v tomto světě, touhou po Bohu, který z nás činí neúnavné poutníky a živí v nás odvahu a sílu víry, která je současně odvahou a silou lásky.
Amen
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek, vydaný 15. 8. 2012, naleznete
zde.
