V tomto článku najdete úmysly Modliteb za nejmenší na léto 2012 a kázání otce biskupa Josefa Hrdličky z pouti na Svatém Kopečku.
www.modlitbyzanejmensi.cz
Léto 2012
Červenec: Za rodiče očekávající narození postiženého dítěte.
Srpen: Za obrácení těch, kteří provádějí umělé potraty nebo k nim nabádají.
Chvála Kristu, bratři a sestry!
Začíná léto, čas prázdnin, dovolených. Nijak ale neutichá naše modlitební úsilí.
Červencový úmysl se týká těch, kterým je radost z očekávaného děťátka překažena
informací o jeho možném postižení. Opařeni hrůzou, navíc pod velkým tlakem
„rozumného“ okolí, aby nedopustili narození takového dítěte. Jedna maminka,
které se nedávno narodila holčička s Downovým syndromem, mě ujistila, že jí při
zjištění postižení ani na okamžik nenapadlo jít na potrat: „Vždyť Pán Bůh miluje
a chce i tyto děti.“ V srpnu pak pamatujeme na ty, kteří nabádají nebo tlačí druhé
k potratu, nebo jsou dokonce jeho vykonavately. Pokud si snad myslíte, že se toto
netýká katolíků, jste na omylu. Už vícekrát jsem se setkal s tím, jak „zbožní“ věřící,
zvláště ženy, nutí své dcery k potratu!
Ale trochu veseleji. Třetího června jsme se sešli opět po roce na pouti Modliteb za
nejmenší na Svatém Kopečku. Slunný den, milé setkání a společné modlitby.
Požádal jsem otce biskupa Josefa Hrdličku, zda bychom mohli do tohoto dopisu
zařadit text jeho homilie z poutní mše svaté. Souhlasil, a tak se vám do rukou
dostává krásný text.
Přeji pohodové a požehnané léto!
Jiří Korda, kněz Kristův
Drazí poutníci,
prožíváme pouť hnutí Modliteb za nejmenší, a účastníme se jí v naději a očekávání,
že Bůh nám otevře zdroj nových milostí, poznání a pomoci. Tato pouť pokaždé
zapadá do období, kdy Církev slaví dva významné dny. Jednak svátek Navštívení
Panny Marie, kdy chrám na Svatém Kopečku slaví své zasvěcení, a pak je to slavnost,
a to veliká dnešní slavnost Nejsvětější Trojice.
Oba tyto dny hluboce souvisejí i s tím, proč se zde scházíme jako hnutí těch, kdo se
modlí za nejmenší a duchovně je adoptují. Zkusme hledat v celé Bibli, a těžko
najdeme právě úchvatnější děj, kde by šlo o ty nejmenší, kteří nám i dnes tolik leží
na srdci. – Právě setkání a objetí Panny Marie a svaté Alžběty překypuje chválou
Boha a velkou radostí, vždyť obě tyto ženy, teta a neteř jsou v požehnaném stavu, a
obě vědí přímo od Boha, jaké plány má Tvůrce s oběma dosud nenarozenými a
toužebně očekávanými životy, a proč je posílá do světa. Dává jim matky schopné
nesmírné zbožnosti, lásky a obětavosti. Vsazuje je do rodin, ve kterých se plně a
krásně rozvinou. Nenarozené dítě Alžběty, Jan, se radostně projeví pohybem v lůně
matky. Těžko najdeme v Písmě svatém na toto téma působivější vyprávění. Ukazuje
posvátnost mateřství, rodiny i nenarozeného života a dokazuje i to, že od samého
početí Bůh jasně ví, co sleduje životem každého dítěte, a to i ve stadiu těch
nejmenších a dosud nenarozených. -– Žádné náhodné shluky živých buněk, ale hlas
Boží: „Už v matčině lůně jsem je nazval jménem.“ Ne, my nehlásáme ve světě nějaký
svůj názor, ale svědčíme o Boží vůli, která se jasně projevuje a ukazuje, jak i my
máme smýšlet a jednat věrni svému svědomí.
O slavnosti Nejsvětější Trojice zejména zde v naší Olomouci, kde je tolik vzácných
památek, je jednou ze silných inspirací i klenot evropského baroka, divukrásné
sousoší Svaté Trojice, které bere dech silou myšlenky, která z něho vyzařuje, a silou
víry, která nám dává klíč k pochopení, co vlastně tato krása znamená.
Přitom všem máme mít na paměti, že toto sousoší je vlastně morový sloup, je to
památník obětem moru v dávných dobách, strašlivé epidemie, které lidé nedokázali
čelit vyspělou vědou, která tehdy neexistovala, epidemie, která kosila tisíce a tisíce
životů, a druhé nutila bolestně oplakávat své drahé. – Řekli bychom tragedie, mor,
jakýsi odpad života, a přesto se právě toto zlo stalo podnětem ke vzniku tak
nádherného památníku, který hlásá: Je něco silnějšího, než smrt a utrpení, a to je
Bůh, Pán života i smrti, Bůh, který dává věčný život, Bůh, který i nám dává vidět dál,
než jen do chmurné reality vlastní zhouby a zániku ve smrti.
Mohli bychom říci, že např. dnes by všechny oběti rakoviny zasluhovaly také
památník, protože úděl těch, kdo prošli touto přetěžkou nemocí a již donesli své
kříže, je také silným svědectvím nejen o lidské bezmoci a konečnosti, ale i o často
heroickém přístupu v nesení kříže u mnohých trpitelů, o jejich odevzdanosti do
rukou Božích, i o statečné pomoci ze strany bližních. Nevím, kdo a jakým způsobem
by dnes uměl ztvárnit takový památník jako výkřik naděje do této doby, který by byl
útěchou a povzbuzením.
Ale teď už mířím k samotnému jádru toho, proč tu jsme. My víme, že náš národ za
55 let existence zákona, který umožňuje zabíjet a usmrcovat zcela bezbranné a
dosud nenarozené děti, vlastní děti vlastního národa, má těchto nevinných obětí již
hodně přes 3 miliony. (Jen za uplynulý rok jich bylo 24055). Kdo jim postaví pomník,
těm nevinným, Božím tvorečkům, seslaným Bohem na tuto zemi pro naději a
rozkvět její budoucnosti? Zde nejde o nemoc, kterou nelze vyléčit, jako je mor či
rakovina, zde jde o čin lidí, kteří se rozhodli proti životu a proti zákonu Stvořitele.
My je nechceme obžalovávat ani odsuzovat, spíše se chceme i za ně modlit, chceme
před Boží tváří vyjádřit to, že s těmito nejmenšími cítíme hlubokou sounáležitost,
a že chceme na to zlo, které je usmrtilo a stále usmrcuje, odpovědět ještě větším
dobrem. A jak nám Ježíš slíbil, víra i hory přenáší, i velehory našich lidských vin,
které národ nese na svých bedrech, protože ty tři miliony nenarozených tvoří
v našem národě jakési chybějící vakuum, které se zákonitě promítá do dalších osudů
národa, ohroženého stárnoucí populací, kde chybí právě děti. Jak jinak by vypadal
stav našeho národa, kdyby se tihle mohli narodit. Těm nejstarším z oněch 3 milionů
by dnes bylo teprve 55 let, tedy věk stále výkonný. – Kolik by tyto děti už dnes měly
svých vlastních potomků, oč nadějněji by vypadal populační vzorek národa, kde
každá přinesená oběť rodičů by jim samým připravovala jednou důstojné stáří
v opětované lásce vlastních dětí. Místo toho cítíme hrozby, ono tajemné vakuum,
které neumíme vyřešit a překonat žádnými systémy ekonomickými, sociálními ani
politickými. Existuje cesta a východisko?
Četl jsem v tisku názor k 100. výročí zkázy Titaniku, kde kdosi napsal, a nemusel to
být ani křesťan, že dnešní Evropa jako světadíl se podobá lodi zvané Titanik, kde se
takřka do poslední chvíle tančilo, bavilo, jedlo a pilo, a nikdo vůbec netušil, že za pár
hodin celá tato sebevědomá loď, nepotopitelná loď, popsaná bezbožnými nápisy –
půjde ke dnu. A že v podpalubí jedna komora za druhou se rychle plní ledovou
mořskou vodou, která se stane hrobem tolika lidí.
Ale my zde v tomto nádherném chrámu, který je pro nás vždy jakýmsi pozdravem či
předsíní nebe, nemíníme hlásat žádné pesimistické vize, křesťané budou vždy a za
všech okolností nositeli naděje a radostné zvěsti. Ano, existuje cesta a východisko.
My víme, že Boží Slovo hovoří i o jiné lodi, vzpomeňme na archu Noemovu, v níž Bůh
zachraňuje ty, kdo jsou mu věrni, a poté co opadnou vody potopy, nad nimi rozklene
duhu jako krásné znamení, že bude věčně pamatovat na svou smlouvu. – Velká
útěcha. A to ještě není všechno. Víme, že Církev Kristova je loď, která se plaví
dějinami a vlnobitím všech jejich bouří a ví, že brány pekelné ji nepřemohou. Ano, to
je ona jediná nepotopitelná loď ve všech bouřích.
On, náš Bůh a Pán, probouzí i dnes naše svědomí, naše srdce, aby zaujalo jasný
postoj jak obstát, co dělat, jak vydávat svědectví a odvážně bojovat na všech
frontách za práva života pro nenarozené i pro všechny ostatní Boží děti, i týrané a
zneužívané, i ty bezmocné, postižené a slabé Boží děti, mladé i staré.
A nezapomeňme, že kromě potřebných vnějších aktivit, je ještě účinnější ono
skryté, nenápadné a na první pohled neviditelné svědectví, které vidí jen Bůh v
našich srdcích, a to je ochota ke skutkům oběti, k ochotě žít naplno svou víru,
věrnost manželů, růst víry a touhy po Bohu v nás samotných a v našich rodinách. To,
oč usiluje i hnutí Modliteb za nejmenší, je cíl tak veliký, že se nedá zvládnout jen
organizačně v lidské režii, ale jen a pouze spolu s Kristem, s Marií a celým nebem. Je
zde přítomno s námi. Dýchá tu s námi. Všechno je možné těm, kdo věří.
A zatímco vše, co ignoruje zákon Boha Tvůrce, jde zákonitě ke dnu, je tu naopak i
jiný směr. Ježíš volá: Až budu vyvýšen, potáhnu všechny k sobě. -– Budeme dnes
prosit s velkou důvěrou, aby nám Trojjediný Bůh, Otec, jeho Syn a náš bratr Ježíš, i
Utěšitel Duch svatý, zjevil, co máme dělat a co od nás očekává. Kdo se ptá, ten se
dozví, kdo tluče, tomu bude otevřeno, kdo prosí, dostává.
Přátelé, končí kázání, kde padlo mnoho slov a v bohoslužbě nastane vrchol, chvíle
pro Jediné Slovo, pro Slovo, které se stalo Tělem a přebývá mezi námi. Slovo, které
je Bůh uprostřed nás. Přijď, Pane Ježíši a dej, ať pochopíme vše, co nám chceš říci do
naší doby a situace, a dej nám poznat, jak jsi nám blízko.
biskup Josef Hrdlička
