Je to příběh o Josefovi když mu bylo 11 let.... A jeho maminka byla těžce nemocná...
A otec jaksi na ně neměl čas.... Tak se pusťte do čtení.. je to hodně smutný :(
Všechno, co dnes chci říct, ať slouží na oslavu nekonečného Božího Milosrdenství. Jmenuji se Josef. Jsem Boží dítě. Když jsem měl 11 let, den před Vánoci, mi zemřela matka. Její ztrátu jsem tehdy ještě do důsledků neuvědomoval. Matka byla nemocná, měla rakovinu a velmi těžký život. I když jsem byl od ní dost bit, měl jsem ji velmi rád. Když zemřela, vyvhovávala nás babka. Otec na nás jaksi neměl čas, ale staral se o nás, jako věděl. Chodíval jsem tehdy i do kostela, ve škole jsem se učil výborně.Později jsem začal pociťovat matčinu ztrátu. Záviděl jsem kamarádem mateřskou lásku, když je mámy pohladili po vlasech, toužil jsem po tom i já. Chodíval jsem ke kamarádům na návštěvu, abych slyšel, co jim mámy domlouvají, jak se mají chovat. Takto jsem začal hledat jakousi oporu kamarádů. Vyhledával jsem partie, čehož důsledkem bylo to, že se zhoršil můj prospěch, nechodil jsem už do kostela. Přestal jsem se modlit.Skončil jsem základní školu a nastoupil na pětileté učiliště. Už po roce mě přeřadili, protože jsem vymeškával vyučování. A tady jsem začal s alkoholem. Chtěl jsem vyniknout, být nejlepší z kamarádů, aby mě uznale potľapkali po rameni, že jsem dobrý. Šlapal jsem po bratrech a nepociťoval jsem při tom žádnou lítost. Upadal jsem stále hlouběji do bahna hříchu a bral jsem to jako samzrejmosť. Nebylo jedné zábavy, kde bychom se nebili. Přišel první soud. Pak jsem šel na vojnu. Otec mi jednou na svátek přinesl alkohol, tehdy jsem se na vycházce znovu pobil. Dostal jsem důtka před celým útvarem, strašně jsem se tehdy styděl. Pak už byl alkohol mým každodenním společníkem. Znovu jsem se popral s jedním absolventem a dostal jsem 18 měsíců podmínku. Když jsem se vrátil z války, jezdil jsem autem pod vlivem alkoholu. Měl jsem černou jízdu, zbil jsem jenda člověka a vzal jsem mu 100 korun. Dostal jsem za to 4 roky, ale to jsem už šel do vězení.Říkali mi, že už nemám žádnou naději zařadit se do normálního života. Jednou mě namluvili na nějaké léky. Snědl jsem je, a pak mi dali nějakou pálenku, kterou sami vyrobili. Tehdy jsem umíral. Měl jsem jistotu, že umírám. Promítal se mi celý můj život do detailů. Dostal jsem strach av duchu jsem vykřikl: Bože, už to nikdy neudělám! Když jsem to řekl, pomalu se do mě vracel život. Lekl jsem se. Nikomu jsem o tom nemluvil. Propustili mě z vězení, a padal jsem stále hlouběji a hlouběji. Ukradl jsem v práci pálenku a vyhodili mě.Bratr se mě tehdy ujal, vzal mě pracovat do hostince. Našel jsem si dívku se špatnou pověstí. Měl jsem ji rád, ale stále mi na ni žalovali, že chodí tam a tam, tak jsme se rozešli. Jednou mi přišla říct, že se mnou čeká dítě. Nevěděl jsem, jestli to opravdu čeká se mnou, ale zatoužil jsem být dobrým otcem. Ona se však vydat nechtěla. Od té doby jsem už měl alkohol ukrytý všude, kde se dalo. Bez menšího množství alkoholu jsem už v noci nemohl spát. Byl jsem už takový závislý, že jsem nebyl schopen jediného souvislého pohybu. Nechodil jsem do roboty, vycházel jsem z bytu jen v noci, protože přes den jsem se styděl.Znovu jsem někoho přepadl a vzali mě do vězení. Byl jsem na léčení. Dostal jsem 9 let v nejtěžší věznici. Neuvědomil jsem si ani hned, co to znamená. Zde jsem se snažil být aspoň trochu jiný než ti ostatní kolem mě. Zatoužil jsem po modlitbě, ale zjistil jsem, že jsem to už zapomněl. Po kouskách jsem se snažil vzpomenout si na slova modlitby. Trvalo mi to velmi dlouho, ale nakonec jsem byl šťastný, že se můžu modlit. Zamyslel jsem se nad svým životem.Přišla něžná revoluce. Vězni si to však vysvětlovali po svém. V roce 1989 do věznice začal chodit jeden kněz. Pak přišel i otec arcibiskup Jan Sokol. Mohli jsme jít na svatou zpověď. po tolika letech jsem se velmi bál a ani jsem nevěděl, jak se to dělá. Rozhodl jsem se jít. Obrovská tíha ze mě spadla. Byl jsem šťastný. V srdci jsem cítil klid a podpořil jsem jiných kolem mě. Od té doby jsem se už modlíval a když jsem měl příležitost, chodíval jsem na svaté mše. Jeden spoluvězeň mě naučil modlit se růženec. Zatoužil jsem po blízkém vztahu k Matce Boží. Později přišla sr.Bernadeta. Velmi jsem se tehdy před ní styděl, něco z ní vyzařovalo. Hovořila o síle svatého růžence. Přihlásil jsem se tehdy do rodiny Neposkvrněné a od té doby jsem se modlíval sv.ruženec. Pochybnosti mě neustále provázely. Pán mě znovu a znovu přesvědčoval o své existenci. Když mě propustili, začala se nejtěžší etapa mého života. Nemodlil jsem se, alkohol mě natolik přemohl, že mi už nechutnalo ani jíst. Jednou jsem nejedl nic celý týden, lhal jsem sestru, abych získal peníze na alkohol.Půjčil jsem si, už jsem ani nevěděl kolik a od koho. Spával jsem na zastávce, ve sklepě pod schody, ukradl jsem kolo, pak jsem ho prodal a zase jsem měl na alkohol. Už jsem ani nevěděl, kdo jsem a co dělám. Byl jsem na protialkoholní léčení, ale když jsem se vrátil, opět jsem do toho upadl, a bylo to ještě horší. Už jsem ani nepoznával lidi. Nikdy jsem se ještě nesetkal s takovým člověkem, s takovou troskou, jak jsem byl já v těch letech. Probral jsem se v nemocnici a dostal jsem se na třetí protialkoholní léčení. Když jsem se vrátil, sestra mi řekla, abych už konečně odboural alkohol ze svého života. Pochopil jsem, že Bůh nechce, abych takto žil a donekonečna mi to všechno nebude tolerovat. Všichni lidé mě tehdy odepsali. Velmi mi pomohla moje sestra, která stála vždy při mně. Posílala mi 10 let balíky do vězení, psala mi listy. Někdy stačila jediná věta: Jožo, neboj se, jsem s tebou! Pololetí jsem si pořád dokola četl tento dopis. Tolik lasky a trpělivosti jsem od nikoho nedostal za celé roky, než mi dala moje Nejstarší sestra.Potkal jsem jednoho pána, který chodíval pravidelně na mariánské poutní místo. Šel jsem s ním. Vroucně jsem se tehdy modlil. Takto se začal měnit můj život. Dostal jsem dobrou praci a začalo se i dařit. Zasvětil jsem se Neposkvrněné Panny Marie a prosil jsem ji, aby mě ona dál vedla v mém životě. Přežívá jsem jí přítomnost, plakal jsem radostí, byl jsem šťastný. Modlil jsem se za jinych, pochopil jsem, že je to Bohu milé. Získal jsem k Panně Marii úžasnou důvěru. K modlitbě jsem přidal později i půst o chlebu a vodě.Ze začátku to bylo těžké, ale s Boží pomocí to zvládám a mam velkou vnitřní radost. Dostal jsem se na duchovně cvicení, udělal jsem si generální svatou zpověď. Později jsem nabyl i hluboký vztah k Ježíši. Od sestry se učím pokoře, trpělivosti a lásce. Děkuji Bohu za všech lidí, kteří mi jakýmkoliv způsobem pomohli na této cestě obrácení. Dnes vím že není takové síly, která by mě přinutila, když já nechci, abych zradil Ježíše. Tyto věci se dají chápat jen srdcem, ne rozumem. Vsetkym chci říct: Jděte za Marií a přivede vás k Ježíši. S Ježíšem se život nikdy nepřehrává. zpracovala
sr.Norberta
