Myšlenka na neděli
11. neděle v mezidobí, cyklus B
Přebíráme z
http://hkspolco.hys.cz
Odměna knězova
První radost mají kněží z nevinných dětí, které mají ještě čerstvou křestní milost; Kněží mají radost obzvláště z těch, kteří vyrostli v jinochy, muže a ženy a nepozbyly dětskou nevinnost. Není na světě krásnější podívané než na duši, která má na sobě milost posvěcující.
Druhou zvláštní odměnou kněze za všecky starosti, úzkosti a námahy, je obrácení hříšníka a návrat jeho duše k Bohu. Duše kajícná, která má život plný hříchů i lásky Boží. Jedni byli téměř ponořeni do hříchů, a druzí takřka z ohně vyrváni.
Neznali jsme jich; dostali se k nám náhodou. Myslili, že se vyhýbají zpovědnici, a zatím přišli k ní. Chtěli nám uniknout, když se nevědomky chytili do sítě nalíčené ne námi, kteří jsme jich neznali, nýbrž nalíčené rukou Boží. Navrátit duše Bohu, vidět znovu vyzařovat obraz Boží z jejich temné minulosti, a bdít, aby pevně setrvali na cestě života, je odměnou nad všecko namáhání.
Třetí radost kněze je plna trpkosti a úzkosti nad těmi,
kteří opět a opět padají, opět a opět však povstávají. To je radost s bázní.
Tyto tři radosti jsou mnohem větší odměnou, než zabíjačky, cukroví a tučné sbírky a dary na opravu kostela.
Dvojí práci má kněz:je lékařem, aby léčil hřích a bolest; hřích a bolest jsou sice věci různé ale nerozlučitelné, a s každou nutno jinak si počínat. Jsou kněží, kteří umějí poradit s hříchem, ale neporadí s bolestí. (A jsou kněží, kteří umějí poradit s bolestí a poradí si i s hříchem.) Bůh neumí potěšit jen Duchem Utěšitelem, nýbrž i těmi, kteří jsou posvěceni „na syny útěchy“, totiž kněžími, kteří berou podíl na úřadě a soucitu Velekněze, muže to být bolestí a pramenem veškeré útěchy.
Poslední odměnou dobrého kněze je šťastná smrt.
Pokojné svědomí a láska ke všem je svědectvím díla Božího v něm. A když se přiblíží poslední hodina takového kněze,
vstupuje mnoho modliteb bez přestání do nebe z každého domu a z každého srdce jeho svěřenců, a to i od těch, kteří, ač jsou daleko rozptýleni, přece zůstali jeho duchovními dětmi.
Nikdo neumírá tak šťastně a provázen takovou láskou i vděčností, jako duchovní pastýř. Jeho život byl životem lásky ke kajícím, k truchlícím, maličkým a chudým, kteří se mu nemohou jinak odplatit než modlitbou, jež má tak velikou cenu u Boha! Obklopovat budou tyto vděčné duše světnici knězovu v poslední hodině jeho života, a Pán Ježíš bude s nimi u smrtelného lůžka svého služebníka. Semena roztroušená po brázdách a nasetá podle vod ponesou žeň ráno i večer; budou sice žata jinýma rukama, ale odměna za ně přece je naše.
Edvard kardinál Manning, Věčné kněžství
Převzato z
http://hkspolco.hys.cz,
článek, vydaný 17. 6. 2012, naleznete
zde.
