Peter Seewald,
spoluautor knihy rozhovorů
s Benediktem XVI.
"Světlo světa",
odpovídá na otázky
týkající se aféry Vatileaks
Kath.Net / Česká sekce RV
16. 6. 2012
1. Kdo a co vězí za „odhaleními“ v kauze Vatileaks?
Zrada není pěkná věc, ač je nadmíru lidská. Nezastavuje se ani před církví, jak nám ukazuje příklad z apoštolského kruhu. O pozadí vatikánské aféry, která nese zřejmé rysy podobenství, nás zpraví teprve výsledky vyšetřování. Vše ostatní jsou spekulace. Podle mých informací je jisté, že se v kauze Vatileaks jedná o postup s detailní přípravou, systematickým provedením a profesionálním krytím. A to nikoliv s cílem upozornit na nehezké věci, nýbrž s cílem masivně poškodit pontifikát Benedikta XVI.
2. Proč je vtahován do hry osobní papežův sekretář Mons. Gänswein?
To, že má být zdiskreditován nejbližší papežův důvěrník, nehovoří proti němu, nýbrž v jeho prospěch. Je nemožné být štítem a neutržit v bitvě žádnou ránu. Kdo – jako Georg Gänswein – navíc ještě odhalí zrádce, stává se dvojnásobným terčem.
3. Jak funguje mediální mašinerie?
Média nemají na Vatileaks vinu, ale některá z nich svými absurdními spekulacemi, zkreslením a propagandou nafoukla případ do monstrózních rozměrů. Žvásty a tlachání přitom nahradily náročnější rešerši, stádní mínění převážilo nad tvorbou vlastního názoru. Zejména dostane-li se do ohniska zájmu katolická církev, jde diskontním žurnalistům navíc ještě o to, aby rozdmýchali vlnu nevole. Kde mnoho kuchařů, nejspíše přesolí. Zdá se, že v této kauze nebude evidentně soli nikdy dost.
4. Proč namíchat staré známé věci do zcela nového koktejlu a tak je zužitkovat?
Za prvé – protože „odhalení“ toho přinesou příliš málo; za druhé – protože oportunisté využijí tento případ k vedení ideologické války. Jako ve videohře s velice jednoduchou zápletkou vypouštějí stále stejné bubliny o „tajemstvích církevního státu“, „temných mocnostech“ s jejich „odpudivými pletichami“, které nyní „přivádějí i zbožné křesťany k pochybnostem o vedení své církve“. Poslednímu vydání Sternu se dokonce podařil mistrovský kousek v tom, že k „příběhu odhalení“ vůbec nic nového nepřidává. A proč také? Recept už je vyzkoušený – zkopírovat, okořenit, promísit a propracovat – a už se servíruje. Šéfredaktorovi zmíněného listu se přitom podařilo přinést důkaz toho, že papež je znaven svým úřadem. Benedikt XVI. nedávno totiž hovořil o „ráji“.
5. Je význam těchto „odhalení“ přeceňován?
Jednoznačně ano. Mnozí pozorovatelé očekávali něco zcela jiného a nyní shledávají, že Vatikánu dosud zveřejněné spisy spíše ulehčují než přitěžují. Korespondentka Süddeutsche Zeitung Andrea Bachsteinová s blahodárným klidem poznamenává, že „obdobné procesy jsou zpravidla známy“. To, co mnozí mohou vnímat jako „vyhrocené vměšování do cizích záležitostí“, by se dalo chápat i jako „něco zcela normálního“. Samotný „objevitel“ Giangluigi Nuzzi připustil, že mimořádnost dokumentů zveřejněných v knize „Jeho Svatost“ („Sua Santitá“) spočívá jednoduše v tom, že „zde před námi leží nezveřejněné písemnosti papeže, který je dosud v úřadě“.
6. Lze tyto události bagatelizovat?
Ne. Strach budí nejenom zrada důvěry a nesrovnalosti kolem vatikánské banky, nýbrž rovněž pramálo bratrské vztahy mnohých biskupů a monsignorů. Nelze přehlédnout letitou nomenklaturu, která, jak se zdá, se orientuje raději podle Macchivelliho než podle Ježíše. Tito neblaze proslulí lidé tahají za nitky a předou z víry politiku, z politiky intriky a z intrik mocenské pletivo. A to vše ostatně často z pouhého zvyku, neboť vycházejí z mentality, v níž takovéto věci prostě patří do hry.
7. Jak se mohlo toto bahno tak roztéct?
Není tajemstvím, že předchůdce Benedikta XVI. se staral více o globální strukturu než o interní vatikánské záležitosti. Bylo to dáno prioritami doby, v níž svět dělila železná opona. Neměli bychom přirozeně ztratit reálný pohled na věc. Jeden velký duchovní myslitel řekl jednou o klášterech to, co platí rovněž pro Vatikán: Nikde jinde jsem se nesetkal s hříšnějšími lidmi než zde. Zároveň jsem však nikde jinde nespatřil větší světce.
Je mimochodem zcela naivní domnívat se, že tam, kde jde o svatost, bude vše jen svaté. Už Jidášova zrada je znamením dvou velkých pokušení, kterým církev čelí: a) pokušení mamonu – protože Jidáš se zásobuje ze společné pokladny, b) duševní a duchovní zradu, kdy člověk odporuje Mesiáši, který tak úplně neodpovídá našim vlastním představám.
8. V aféře Vatileaks tedy nejde o to, aby se papež dozvěděl o existujících rozmíškách?
Tato spekulace v sobě zahrnuje domněnku, že Benedikt XVI. je izolován a špatně informován. Avšak již jako kardinál byl Joseph Ratzinger vždy na výši nejenom intelektuálně, nýbrž i ve své maximální informovanosti. Pravdou je, že intrikaření a pletichářství jsou mu odporné. Sám papež říká: největší nebezpečí pro církev vychází z církve samotné.
9. Papež již není schopen jednat?
Tak to má přinejmenším vypadat. Je zpochybňována papežova suverenita a jeho vedení církve. Cílem je ovlivnit výkon vlády a získat – prostřednictvím vydírání papežova štábu – možnost k jednání. K tomu patří právě i snaha dostat do řečí neoblíbené lidi, včetně papežova sekretáře.
10. Benedikt XVI. je slabý papež?
Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný, řekl jednou sv. Pavel. V tomto smyslu je tento papež skutečně slabý. Porozumí tomu však pouze ten, kdo se naučil s inteligencí víry přemýšlet podle Kristova učení. Touha po moci není nic, co by mohlo změnit svět k lepšímu. A církev nemůže udržet či dokonce zachránit pouhý management. Ve své neotřesitelné důvěře v sílu Ducha tedy papež může psát rovně i na křivých řádcích – a, jako Ježíš, vycházet se spolupracovníky, kteří mu, v jistém smyslu, přišli do cesty.
11. Benedikt XVI. je silný papež?
Fyzicky není Benedikt obr, ale je dost těžký na to, aby některým lidem šlápl na nohy. Výsledek je znám. Odjakživa jsou mu podezřelí oni pastýři, kteří všechno nechají běžet, aby nerušili zažitý klid. Tento papež jako žádný jiný zakročil proti neregulérním situacím ve vlastních řadách a odpovídající měrou s nimi naložil. Vnitřní obnova, kterou naordinoval, znamená v první řadě duchovní proces, avšak nezastavuje se ani před aparátem. Již jeho požadavek „odsvětštění“ církve, tedy výzva k odloučení se od moci a institucionalizace ve prospěch větší svobody pro to, co činí víru vírou, u mnohých narazil. A to natolik, že se raději pokoušejí toto slovo opsat, než aby je museli použít.
12. Trpí papež současnou aférou?
Trpí především s těmi lidmi z jeho nejužšího okolí, kteří se teď smaží v pekle vlastního svědomí. Kdo jako papež víří prach, kdo je nepohodlný a neochvějný, kdo se pevně drží tradice a může pro to uvést pádné důvody, počítá také s tím, že bude mít co do činění s protichůdnými mocenskými silami a že ponese díl utrpení.
13. Nešlo by tyto nesrovnalosti jednoduše odstranit?
Zní to možná paradoxně, ale i na zlu je něco dobrého a to nás dovádí k základní otázce: Co je lež, co je pravda? A konečně: Kdo stojí proti oné klíčové postavě, která byla ustanovena, aby, jak stojí v evangeliu, pekelné mocnosti nepřemohly Kristovu církev? A kdo je pro ni?
Pokušení světa jsou velká a silný může být jen ten, kdo má silnou víru. Je však možné se jim vzepřít – pokud za tímto odporem stojí pevné přesvědčení. Prioritou tohoto pontifikátu je vyzbrojit nás na tuto cestu – přesvědčivou naukou a vlastním příkladem.
14. Je Vatileaks zlomovým bodem?
Důležité je tuto aféru pečlivě vysvětlit, zpřístupnit výsledky vyšetřování a získat zpět důvěru otevřeností a důsledným jednáním. Ze zrady Petrova nástupce může povstat nový začátek a vlna solidarity. Nikoliv u všech, nicméně u mnohých. Zároveň však platí: typ nevěrného a neposlušného služebníka, který v postavě římského komorníka vstoupil na jeviště jako v nějakém didaktickém dramatu, neexistuje pouze ve Vatikánu. Vlastním jádrem aféry není vyzrazení jakýchsi „tajemství“, nýbrž spíše zrada mysteria – tedy tajemství v nejvlastnějším slova smyslu; zrada charismatu Petrova náměstka. Na Vatileaks je takto pohlíženo všude – alespoň všude tam, kde Petrova varování a pokyny bezelstně pouštějí do větru a kde všichni spí jako panny v Ježíšově podobenství, přestože měli zůstat bdělí.
15. Co Vatileaks znamená pro budoucnost?
Konec moderny se vyznačuje atmosférou zmatku a znejistění. Otázka zní: Jaké jsou skutečné příčiny krize? Může fungovat společnost, v níž si člověk vystačí sám a je sám sobě jediným měřítkem? Co chci? V co věřím? Co podporuji?
Ve stále agresivnějším sporu spolu zápasí novopohanská kultura na jedné straně a kultura zakládající se na židovsko-křesťanské tradici na straně druhé. Snad by se dalo říci, že zápolí náboženský svět s nenáboženským. Zejména katolická církev se - kvůli své věrnosti tradici - bude muset připravit na čas stále ostřejší konfrontace. Jestliže biskupové nebudou konečně reagovat na tuto velkou výzvu, uspíší tím další dramatický propad křesťanství, které tvoří jeden ze základů západní občanské společnosti.
16. Dá se církev ještě zachránit?
Nejde tu o zánik, nýbrž o to, že dosavadní svět, náš způsob myšlení, víry a života je vystaven soudu a rovněž se sám odsuzuje – kvůli nedostatečné bdělosti, špatnému nakládání s přírodou, pěnezi, lidmi, sebou samým a konečně tím, že se vzdálil od zřejmého prazákladu stvoření. Z úpadku starého se však již vylupuje nové. Ztrouchnivělé větve se odlamují a lze spatřit čerstvou zeleň. Úkolem papeže, který je pravděpodobně posledním na přelomu starého a nového věku, je znovuoživení víry silou jejího původu. Kdo ví, snad bude možné brzy říci, že po bludném putování staletími víry je katolická církev natolik blízko Kristu, jak tomu nebylo ani na jejím začátku.
Rozhovor s Peterem Seewaldem, bavorským žurnalistou a spoluautorem knihy rozhovorů s Benediktem XVI. "Světlo světa", zveřejněný na internetovém portálu Kath.Net dne 11. června
přeložila Jana Gruberová
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článek, vydaný 16. 6. 2012, naleznete
zde.
