O zkušenosti jedné ženy s poctivým dáváním desátků.
Dejte sbohem bohu – penězům
Často mi dělaly peníze velké starosti. Zvláště jsem měla obavy jednoho únorového rána, když jsem se doklouzala do blízké restaurace.
„ Co se děje, Báro?“ zeptala se můj přítel David. Vysypala jsem ze sebe své trápení. Účty za školu a zubaře pro děti. Cenu letenek na návštěvu mých stárnoucích rodičů. Potřebujeme koupit novou pračku.
„Chtěla bych mít větší víru,“ povzdechla jsem si. „Jsem jako ten bohatý muž v bibli, jenomže nejsem tak bohatá!“
David se zasmál a zavolal servírku. My dva jsme se seznámili při obchodním projektu, ale teď jsme byli osobními přáteli a jednou za měsíc jsme spolu snídali. Obvykle jsme se točili kolem svých duchovních cest.
„Myslím, že máš hodně víry,“ řekl David. „Vkládáš ji ale do zůstatku na svém účtu, to je všechno.“
Tázavě jsem pozvedla jedno obočí. „Do čeho vkládáme svoji víru,“ pokračoval, „tam je náš Bůh.“
Upadla jsem do rozpaků. „Chceš opustit svého boha – peníze?“ Když jsem přikývla, David se usmál. „ Je to snadné. Přestaň se držet peněženky.“ Tak prostě mě uvedl na zcela novou cestu přemýšlení o penězích. Říkám tomu „vděčné dávání“. On tomu říká placení desátku. „Jde o tohle,“ vysvětloval David, „nepřemýšlej stále o tom, co nemáš, ale říkej děkuji za vše, o co se můžeš podělit s těmi, kteří mají ještě méně.“
„Někteří lidé – a myslí to dobře,“ vysvětloval David, „prosazují desátky, protože říkají, že máš vracet víc, než dostáváš. Ale to dělá z desátku investici, ne poděkování. Dávám deset procent ze svého příjmu Bohu, abych vyjádřil dík za všechno, co dal Bůh mně.“
Když jsem slyšela „deset procent“, rozlila jsem kávu po stole. Ale to je přesně to, co desátek znamená: deset procent z vlastního příjmu. „To si nemůžeme dovolit! Možná až vyjdou děti školu, nebo když mi přidají, nebo když bude manželův obchod vynášet více peněz.“
David potřásl hlavou. „Nikdy není ta úplně nejvhodnější doba, Báro, zjistit,“ dodal s úsměvem, „že máš dost. Ale až se jednou přestaneš dívat na to, čeho se ti nedostává, začneš vidět všechno to, co máš.“
David mi řekl, že každý měsíc ukládá deset procent ze svého příjmu na zvláštní účet v bance, který nazval „díky“. Na konci roku, obvykle na Den díkůvzdání, se celá rodina – on a jeho žena Stáňa i jejich dva chlapci – shromáždí kolem stolu v jídelně, aby rozhodli jak tyto peníze rozdají. Něco do kostela, něco na charitu a něco potřebným.
Odcházela jsem zmatená. nemohla jsem uvěřit, že David ode mne vážně očekává, že začnu dávat desátek, když máme tolik jiných výdajů. Přesto mi tato myšlenka nešla z mysli. Nakonec jsem to pověděla svému manželovi. K mému překvapení mi řekl, že podle jeho názoru to je dobrá myšlenka.
Tak jsem příští měsíc napsala první šek na náš nově otevřený účet „Děkuji ti“. „Děkuji ti, Pane,“ šeptala jsem cestu do banky. Šek zmizel v okénku úředníka a já jsem se cítila plná pohody. Obrátila jsem se k bohu – penězm zády.
Ale nemohla jsem se ho zbavit tak snadno. Po šesti týdnech si mne zavolal do své kanceláře ředitel reklamní agentury, kde jsem pracovala. Jeho hlas byl sklíčený. „Je mi líto, Barbaro, náš podnik je v koncích. Musím vás propustit.“
Dokázala jsem jenom zírat, šokovaná a se strachem. Bez zaměstnání? A my jsme právě přihlásili jedno z dětí do speciální docela drahé školy. Jak se to mohlo stát, když jsem začala dávat desátky? Takto oplácí Bůh moji štědrost?
Můj přítel David se usmál, když jsem mu vypravovala, co se stalo. „Pamatuj, že desátek není investice. Je to způsob, jak říci děkuji za to, co máme, ať už to je hodně nebo málo. Když se nad tím chvíli zamyslíš, poznáš, kolik toho máš.“
Postupně jsem viděla, že David měl pravdu. Ztratila jsem zaměstnání, ale pořád mám dobré zdraví a milující rodinu. Bydleli jsme v příjemném prostředí na venkově, kde jsme Boží požehnání často považovali za samozřejmé. Měla jsem schopnosti a energii. Vždyť jsem měla tolik, za co jsem měla být vděčná!
O několik dní později jsem ze svého prvního šeku podpory v nezaměstnanosti napsala jiný šek na náš účet „Děkuji ti“.
Od té doby po mnoho let pokračuji v desátcích. Ztráta zaměstnání se ukázala být jednou z nejlepších věcí, které se mi kdy přihodily. Začala jsem pracovat pro sebe a objevila jsem, že miluji nezávislost.
Zjistila jsem ještě něco jiného: jak je to osvobozující, mít život založený na postoji „vděčného dávání“. Už nezápolím s otázkou, která mě strašívala: Mohu si dovolit dávat? Protože jsem se již zavázala dávat deset procent, zbývá radost – ano, zábavné! – z rozhodování, na co použít náš účet „Děkuji ti“. Je to jako malé nakupování dárků bez placení.
A víte co? David měl pravdu i s něčím dalším: Vždy máme dost peněz. Jistě, měli jsme finanční výkyvy, ale vždy jsme měli dost.
Jednou za čas se ke mně vrací starý bůh-peníze, aby mne znepokojoval, a já pocítím bodnutí strachu, zejména, když obchod příliš nejde. Když se to stane, hned si sednu a napíšu šek na dobrý účel z našeho účtu „Děkuji ti“. To vrátí věci zpět do správné perspektivy. Přestanu se trápit kvůli tomu, co nám chybí, a začnu si zase všímat všeho toho, co máme.
BARBARA BARTOCCIOVÁ
MEZINÁRODNÍ REPORT. ČERVENEC. 2003
