Při letošní pěší pouti z Prahy do Jeníkova, mě mimo jiné oslovila i krátká řeč poutníka Honzi, kterou měl při loučení se s pražskou arcidiecézi těsně před Libochovicemi, kde dále pak už začíná diecéze litoměřická.
Snad i někoho dalšího to může oslovit nebo povzbudit a tak tuto promluvu nabízím k přečtení v následujícím článku.
Milí poutníci, bratři a sestry!
Stojíme na mostě přes řeku, která tvoří hranici mezi pražskou a litoměřickou diecézí. Otec Nik mě vyzval, abych jako jediný pražský rodák mezi námi pronesl několik slov na rozloučenou s pražskou arcidiecézí, což s radostí činím.
Dovolte, abych toto rozloučení začal poděkováním za vlídné přijetí, kterého se nám v pražské arcidiecézi dostalo - vzpomeňme v dobrém na všechny, kteří nám, poutníkům, pomohli či nám poskytli duchovní podporu ve svých modlitbách. Zároveň ale z titulu svojí příslušnosti k pražské arcidiecézi považuji za nutné zdůraznit, že i tato diecéze může poutníkům za mnohé děkovat. Snad se nemýlím, když řeknu, že s akcí jako je pěší pouť Praha-Jeníkov se v naší arcidiecézi nesetkáváme příliš často. Jeníkovská pouť je proto - díky své otevřenosti všem novým zájemcům - pro věřící z Prahy vítanou příležitostí, jak si rozšířit obzory svého duchovního života.
Nejde ale jen o věřící. Jestliže hlavním cílem naší pouti je snaha o povzbuzení víry v severních Čechách, tedy na území litoměřické diecéze, platí to samé i pro arcidiecézi pražskou. Během uplynulých dvou dní jsme potkali mnoho lidí, z nichž celá řada žije v jakési zaslepenosti, kdy nad věcmi člověka přesahujícími vůbec nepřemýšlejí - setkání s poutníky tak pro ně může znamenat první kontakt s křesťany a třeba se díky tomuto setkání alespoň na chvíli zamyslí nad tím, jestli jim samotným v životě něco neschází. Potkali jsme ale i mnoho lidí, kteří mají k víře blízko, i když třeba nechodí pravidelně do kostela - pro ně pak setkání s poutníky představuje naději a povzbuzení. Krásným dokladem toho je dnešní mše svatá v Hospozínku, jíž se zúčastnila paní, která kdysi do kapličky chodívala. Po mnoha letech, kdy kaple pustla a chátrala, už ztratila naději, že v ní ještě někdy zažije bohoslužbu. Zdánlivě nemožné se dnes stalo skutkem - díky poutníkům z Vranova. Slzy dojetí této neznámé sestry pověděly lépe než jakákoliv slova, proč může být i pražská arcidiecéze poutníkům vděčná. Bohu díky.
