Proč jsem se stal katolíkem

V časopise Světlo 4/2012 bylo uvedeno zajímavé svědectví o cestě evangelíka do katolické církve.





Narodil jsem se v hluboce věřící evangelické reformní rodině, která žila zcela ze „sola scriptura“. Můj otec znal až do smrti ve věku 91 let zpaměti některé části Pavlových listů a žalmů. Každý týden jsme jako děti chodili do nedělní školy, kde nás vyučovaly „tety“ Ruth, Marie a Hanna. To spolu s výchovou v rodině položilo pevné základy mé víry. Zvláště v živé paměti mám některé příběhy „tety“ Ruth, která zářila nadšením, když vyprávěla o Ježíši. Horlivě a rád jsem četl velkou starou Bibli v Lutherově překladu. Rodný dům a nedělní škola probudily moji lásku k Písmu svatému, které bylo od začátku a také zůstalo mojí nejdůležitější knihou.

Ve dvanácti letech jsem odešel do jednoho evangelického internátu na jihu Německa, kde jsem byl pohlavně zneužit a znásilněn. Můj život zde na počátku puberty utrpěl těžkou nenapravitelnou škodu. Nikdy jsem za to neobviňoval evangelickou zemskou církev, ale vždy jen dotyčné pachatele.
Po dvou letech mě rodiče umístili do jiného evangelického internátu v Münsterlandu, kde děti nacházely teplý domov a odpovědné laskavé vychovatele. Když moje těžkosti z předchozího internátu dosáhly vrcholu, poslali mě rodiče k příbuzným do Höchenschwandu na zotavenou. Zde jsem poprvé vstoupil sám do katolického kostela. S otcem, který byl architektem a stavebním podnikatelem, jsme jako děti navštěvovali staré slavné německé kostely a otec nám představoval umělecká díla západní kultury.
V Höchenschwandu jsem poprvé poněkud bázlivě a váhavě vstoupil sám do prostého barokního venkovského kostela, který se zapsal do mé paměti. Nehořely zde svíce a nevonělo kadidlo jako v Miláně. Ale náhle – sotva se odvažuji to popsat – mě přepadla zcela pevná jistota: Zde přebývá Bůh. Je zde přítomen. Tuto jistotu jsem v evangelickém kostele nikdy neměl.





Nesměle jsem šel dopředu, v roce 1955 tu byl ještě oltář se svatostánkem uprostřed, a posadil jsem se do lavice. Hořely zde jen červené lampičky. Zpředu mě zalila vlna tepla, bezpečí a nepopsatelné útěchy. Neměl jsem nikdy odvahu o tom mluvit, protože to bylo něco nevýslovného, nepopsatelného, velmi niterný stav. Poprvé opanoval mou zraněnou patnáctiletou duši hluboký mír. Od té doby jsem hledal útěchu a pokoj vždy v katolickém kostele. O několik let později jsem v evangelickém gymnáziu slyšel v hodině náboženství, jak učitel hovořil s velkou úctou o Svátosti oltářní a řekl, že katolíci věří, že kněz při večeři Páně skutečně proměňuje chléb v Kristovo Tělo a to se pak přechovává a uctívá ve svatostánku.
A tu jsem se dověděl, kdo mě to ve venkovském kostele tak potěšil. Věděl jsem, že se nemusím teprve nyní stát katolíkem. Že jím už jsem. Kristus přítomný ve svatostánku mě k tomu sám povolal. Po předčasné smrti mé matky jsem v roce 1963 podruhé delší dobu pobýval v Římě. Navštívil jsem německý národní kostel Santa Maria dell’ Anima a tam jsem se poprvé setkal s katolickým knězem, tehdy mladým kurátem dr. Westhoffem (později se stal městským děkanem v Kolíně). Přednesl jsem mu přání stát se konvertitou. Vyprávěl jsem mu o svém zážitku ve Höchenschwandu, on mě pochopil a podnikl potřebné kroky. Bylo to v době koncilu a já jsem v Římě zažil věci, které zde nemohu vyprávět. Zvláštním vyznamenáním pro mne bylo setkání s Pavlem VI., jehož hluboká spiritualita na mne velmi zapůsobila.
Studoval jsem tehdy v Kolíně blízko svého rodného města Wuppertal. Dr. Westhoff mě odkázal na faráře u Sv. Albana v Stadtgartenu, dr. Huga Potha, pravého kněze podle obrazu Melchizedechova. Byl to první z celé řady katolických kněží, které mi Pán poslal do cesty. Nikoliv analýza u významného evropského psychoanalytika byla lékem pro trauma 12letého chlapce. Byli to posvěcení kněží katolické církve, kteří mi svou plnou mocí, Kristem svěřenou ve svátosti pokání, a výkladem Božího slova zprostředkovali požehnání a uzdravení. Ani zdařilá analýza vynikajícího lékaře mi nemohla zprostředkovat to, co mi mohla dát Církev svou apoštolskou plnou mocí, totiž rozlišení mých hříchů od hříchů těch druhých, a tím rozvázat uzel a smířit mé hříchy svátostným rozhřešením. Kněží tak pokračovali v tom, co začalo ve Höchenschwandu, a přivedli mě k tomu, že jsem získal úplné odpuštění a především osvobození.
Byl jsem pokřtěn v Říši jedním „německým křesťanem“. Protože jsem neměl jistotu, zda použil platnou formuli, nařídil kardinál Fring nový podmínečný křest. Tuto velkou milost jsem obdržel ve věku 24 let pozdě dopoledne v nádherném chrámu sv. Albana v Kolíně. Kostelník byl mým kmotrem. První svaté přijímání jsem přijal ještě před oficiálním přijetím do katolické církve v malém vesnickém kostele od jednoho františkána. Nemohl jsem to prostě už vydržet. Co jsem prožil na klekátku pro přijímání, to se vůbec nedá popsat. Ale vždy mě napadají slova Otce Pia: „Hleď, aby tvoje poslední svaté přijímání bylo tak čisté jako první.“ Prožil jsem, jaké světy leží mezi protestantskou večeří a svatým přijímáním.

Nestal jsem se katolíkem proto, že to byl evangelický internát, kde jsem byl zneužit, nebo že mi nevyhovovaly poměry v církvi. Stal jsem se katolíkem, protože se mi Kristus zjevil v Eucharistii a já jsem našel to, po čem jsem vždy toužil.
A stal jsem se katolíkem, protože tato Církev při všech lidských slabostech zachovává věrně Kristem založenou apoštolskou posloupnost a má v zástupci Krista na zemi svého pastýře. Luther a reformátoři zrušili posloupnost a nechali část Kristova stáda bez pastýře. A protestantské stádo se rozpadlo na tisíce denominací, které ani mezi sebou nejsou jednotné. Své protestantské dědictví, lásku k Písmu svatému, vděčně zachovám až do smrti. Zachovám také lásku ke všem opravdovým křesťanům. Ale nikdy nebude pro mne možné, abych odstoupil od svátostné plnosti a vrátil se tam, kde se jen zakrývá svátostná prázdnota.
Nemohu vystoupit ze svaté katolické Církve ani kvůli vnitřnímu, ani vnějšímu nátlaku, protože nemohu vystoupit sám ze sebe.
Jsem v tomto domě Církve z živých kamenů jedním kamenem, i když se drobí a potřebuje svátostné kladivo. I když lidé v této Církvi hřešili a dále hřeší, jsem si i jako hříšný člověk vědom, že On, její Hlava, činí Církev hříšníků každý den Církví svatých a vyzbrojuje je svátostmi, aby odporovali knížeti toho světa jako poslední bašta.
Toto vědomí mě naplňuje velkou radostí a pokojem. Díky Pánu, který mě ze své milosti povolal do své Církve. Nikdy se od ní nechci odloučit!

Der Fels 12/2011
Překlad -lš-