"Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům... Všichni byli naplněni Duchem svatým."
(Sk 2,2-4)
Jsem plný vzteku. Naplnil mě pokoj. Podobná slova jsme už zřejmě někdy vyslovili. Co tím myslíme? Chceme vyjádřit, že zmíněná "věc" pronikla do našich myšlenek, uvažování, emocí, tužeb, rozhodnutí a ovlivňuje je, či přímo ovládá. Projevuje se dokonce navenek skrze naše slova, do kterých se promítá, ale i skrze naše tělesné reakce, neverbální projevy.
Čeho jsem plný právě teď? Co mě naplňuje často, převážně? Je to vztek, hněv, smutek, pesimismus, závist, soucit, pokoj, radost, naděje...?
Z popisu letnic, jak nám ho předkládá sv. Lukáš ve Skutcích apoštolů, se zdá, že typickou vlastností Ducha svatého je, že naplňuje. Nedá se spoutat, omezit, touží vyplnit celý prostor – především "vnitřní prostor", nitro člověka.
Chci být plný Ducha svatého a toho, co přináší? Chci, aby On ovládl moji mysl, srdce, vůli, aby z mých gest a úst vycházelo to, co mi tam vloží? Nesnažím se mu vymezit jen nějakou dílčí či okrajovou oblast svého nitra nebo života?
Duchu svatý, naplň mě!
