Novověký člověk nejen že ztratil schopnost plně pojímat a prožívat radost ze života,
což se veskrze projevuje zdrcujícím pesimismem, skepsí a vůbec matným tápáním
jakoby ve tmách, ale stejně tak se ukazuje, že to, co pro mnohé generace bylo
doslova životní náplní, credem a posilou na cestě uskutečňování ideálů, se najednou
ponenáhlu vytrácí… O co jde? O ztrátu naděje. – Další úvaha od Petra Stloukala.
Naděje je vlastně oživující zář slunce, která dává vzrůst; je růží, která šíří
tak omamnou vůni, že ten, kdo ji ucítí, je k ní připoután, jako laň k čarovnému
zvuku Orfeovy lyry; naděje je symbolicky biblickou hvězdou, která vedla mudrce
do Betléma; naděje je paleta plná barev – jedna krásnější jak druhá; je rajskou
kříšťálovou fontánou, z které prýští živá voda a která nikdy nevysychá; naděje je
prostor, ve kterém se pohybuje duše, která chce žít; naděje je sestrou lásky.
Tragédie dneška spočívá v tom, že si lidé zcela zatemnili cestu, která vede ke
Světlu. Někdy bývá chyba v nich samotných, že na místě, kde dříve přebýval
Bůh, stojí televize se svými stupidními pořady; jindy to je vliv okolí a určitá
osamocenost, nestabilita a neschopnost prostě se vzepřít „zlému osudu“, který tak
rád cvičí s jedinci, jako čert s loutkami. Člověk opravdu tváří v tvář přívalu takového
zla, které se vehementně a cílevědomě prosazuje pod rouškou pokroku a humanity,
se může někdy na čas, někdy i trvale ocitnout na pokraji úplného zoufalství nebo
šílenství. Zde má také kořen metla 20. a 21. století – deprese.
Co je vůbec možné k této věci říci, či spíš – jaké východisko najít, aby člověk „tak
jako dřív“ byl schopen o naději alespoň snít…
Ale nebuďme pesimisté a skeptici! Myslím, že člověk, který upřímně miluje, má
naději, protože lásce se může dařit jedině tehdy, když je mysticky spojena s nadějí.
Naděje a láska jsou dvě křídla, která duši drží ve vzduchu, udržují směr letu, jehož
cílem je Bůh. Člověk, který má srdce naplněné láskou, žije z trvalé naděje na setkání
s Pánem, ba dokonce den co den se o této pravdě víc a více přesvědčuje, protože
čím víc miluje, tím více v naději přijímá evangelní výzvu k Následování. – Zde se totiž
plně ukazuje, kde kdo vlastně stojí. Jestliže člověk šíří kolem sebe nic neřešící a nic
netvořící atmosféru deprimující nedůvěry, jestliže donekonečna opakuje nejméně
stokrát obehrané žalozpěvy na život, jestliže pláče nad rozlitým mlékem, nebo prostě
trucuje a vzdoruje, nejenže je pořád dítětem, ale pakliže navíc je křesťanem a právě
toto činí – ruku na srdce: Může někoho přesvědčit o tom, že Bůh je láska, a že ten,
kdo v Něho věří, má věčný život?
A tak moderní člověk, smělý novověký dobrodruh, hrdě, ješitně a pyšně buduje
svou babylonskou věž – a přitom nemá naději a děsí se pohledu do budoucnosti.
Vím ovšem ze svého života, že jsou situace, životní zkoušky, krize, kříže, či jak to
nazveme, kdy pojem naděje se zcela vytrácí. Že opravdu jsou momenty v životním
úseku, kdy člověk přestává věřit, že vůbec žije, a kdyby sám sebe nezahlédl
v zrcadle, snad by i pochyboval o tom, že existuje… Snad to je ta noc, v níž nikdo
nebude moci nic činit, jak o ní píše sv. Jan. I toto poznání, trpké a svým způsobem
hrozné, také k životu patří. Přesto však není tím, k čemu by člověk měl směřovat. A
je dost možné, že touto krajní mezí, kam lze až dojít, Bůh sleduje to, že člověk musí
poznat, prožít a uznat svoji naprostou závislost na svém Tvůrci.
A tak moderní člověk, smělý novověký dobrodruh, hrdě, ješitně a pyšně buduje
svou babylonskou věž – a přitom nemá naději a děsí se pohledu do budoucnosti.
Vím ovšem ze svého života, že jsou situace, životní zkoušky, krize, kříže, či jak to
nazveme, kdy pojem naděje se zcela vytrácí. Že opravdu jsou momenty v životním
úseku, kdy člověk přestává věřit, že vůbec žije, a kdyby sám sebe nezahlédl
v zrcadle, snad by i pochyboval o tom, že existuje… Snad to je ta noc, v níž nikdo
nebude moci nic činit, jak o ní píše sv. Jan. I toto poznání, trpké a svým způsobem
hrozné, také k životu patří. Přesto však není tím, k čemu by člověk měl směřovat. A
je dost možné, že touto krajní mezí, kam lze až dojít, Bůh sleduje to, že člověk musí
poznat, prožít a uznat svoji naprostou závislost na svém Tvůrci.
Proto si myslím, že pro křesťana, který miluje, vždy slunce svítí, a i temná noc
je pro něho dnem, protože prožívá ve svém srdci to, co svět nemůže postihnout:
opravdovou nefalšovanou naději, která ho zaplavuje jako vlny moře písčitý břeh.
Ano, naděje je vědomí Boží přítomnosti a lásky, pro kterou není slov. Tak je veliká!
