Na tento den hodně dlouho nezapomeneme..., píšou maminky z Brna o svém zážitku.
Tak jako každý všední den jsme odvedly naše děti do školy a sešly jsme se s
kamarádkami ve školní kantýně, kde se často scházíme. Již od rána byl páteční
den vyjímečný. Nejen, že jsme oslavily narozeniny maminky jedné z nás,ale také jsme
byly přítomny překvapení, které oslavenkyně dostala jako dárek. Byla to
kamarádka převlečená v Kyjovském kroji, která potěšila nejen její oči. A bylo veselo... Až
do chvíle, kdy mi moje milá kamarádka po jejím telefonátu oznámila, že se z
rodinných důvodů nezúčastní křtu mé dcery, na který již potvrdila účast. I přes okolní
veselí mě ovládl smutek, zklamání.
Po chvíli jsme se rozloučily s ostatními kamarádkami a společně jsme odešly k
autobusu, který měl každou z nás odvést jiným směrem, tam, kam jsme si
naplánovaly. Autobus kamarádce ujel před nosem! Nic neobvyklého, stane se, ale
později jsme se shodly na tom, že to nebyla náhoda. Mělo to tak být.
Od této chvíle náš příběh začíná...
No nic, půjdu s tebou na druhou zastávku. Pojedu opačným směrem, i tak se na
místo, kam potřebuji, dostanu, povídá mi moje milá kamarádka. Potěšilo mě to i přes
zklamání, které jsem stále pociťovala z její nečekané neúčasti na dcerčiném
křtu. Cítím se odmítnutá, nechtěná, sdělila jsem jí i přes její utěšování.
Přijel náš autobus a odjely jsme. Povídáme a povídáme a najednou koukáme, kam
že to vlastně jedeme? Již týden je sice výluka a autobus chvíli jede jinudy,ale
opravdu jen chvíli a pak se napojí na svou trasu. A my s překvapením
zjistily,že jedeme úplně jinudy, kudy ani výluka nevedla. Projeli jsme mezi obchodními domy a vrátili jsme se před směr, který směřoval ke škole, kde jsme do našeho záhadného autobusu nastoupily. Smály jsme se, že pojedeme ještě jednou, odkud jsme před chvílií odjeli. Ale nestalo se tak. Místo doprava si to pan řidič
namířil nahoru, úplně někam jinam, než měl, do odlehlé části města. Kam to
jede? smály jsme se překvapení. No co, alespoň "pokecáme", kolikrát si ani
nestihneme vše říct... A jeli jsme a jeli. Míjeli jsme rodinné domky, později jsme v krajině lesů nacházely pěkný pohled z okna, oproti městským ulicím. Smály jsme se i
nadále jako "praštěné". Jako by náš smích popoháněl pana řidiče jet dál a
dál. Seděly jsme kousek od něho.Také nás na chvíli napadlo, že jsme unesené, ale
jen na chvíli. Náš smích byl silnější než tato chmurná myšlenka.
Nikdo z cestujících nešel za panem řidičem zeptat se, co se děje. A to byl
autobus plný lidí! Až po chvíli jedna starší paní sedící naproti nám procitla z
udivení a dostala ze sebe: "Pane řidiči, kam to s námi jedete?" "Zajel jsem, musím se
někde otočit," povídá a jel dál a dál. Autobus (harmonika) byl opravdu dlouhý a k
otočení potřeboval více místa, ale my si i přes to myslíme, že to byl Boží plán.
Dojeli jsme na místo, kde má jedna část autobusů konečnou, a kde se i náš pan
řidič mohl otočit a po 14.minutách zajížďky se mohl vrátit zpět na svojí
trasu. Při výstupu jsem poděkovala panu řidiči za projížďku, byla pro mě opravdu
krásná. Nejen, že jsem zapomněla na na svoje zklamání, ale také jsem se po dlouhé
době tolik nasmála. Pan řidič vystoupil z autobusu úplně klidný, po chvíli
koukání mohl klidně odpovídat cestujícím na otázky. Nikdo nenadával, neuvěřitelné! Také
jméno zastávky, na které jsme vystoupili, nemělo s "náhodou" nic společného. Jak
by si mohl kdekdo říct. Jmenovala se Klarisky. Nevěděla jsem, co to je (jsem ve víře
chvíli). a zajímalo mě, proč je moje kamarádka z té zastávky tak
překvapena. Vysvětlila mi,že je to název pro Řádové sestry. A také, že to místo
zná, že opodál je klášter a kostel, který mi ráda ukáže. Moderní stavba mě moc
neoslovila, ale uvnitř byl krásný klid.
Pomodlily jsme se. To je můj dárek pro tebe, povídá mi kamarádka, tady ti mohu
vynahradit mojí neúčast na křtu tvé dcerky. Byl to nezapomenutelný zážitek, bylo
to nádherné. Už jsem se na kamarádku nemohla zlobit, vše bylo rázem odpuštěno.
Tady by mohl náš příběh končit, ano, do této chvíle to byl Boží plán, naše
svědectví pro vás o Božím působení.
Ale náš příběh nekončí. Nechtělo se nám tak pěkný slunečný den hned
ukončit, byly jsme kousek od poutního místa, a tak jsme se rozhodly jet tam. Druhý
autobus nám jel za chvíli, s radostí jsme se vydaly na cestu. V nádherném
kostele jsme se pomodlily a šly dál... Tento den bude navždy v našich srdcí. Bohu
díky.
Maminky z Brna
