Paní Terezie napsala krátké svědectví o své zkušenosti s vyslyšenou modlitbou.
Jako mnoho lidí, tak i já, jsem přemýšlela o Boží existenci. Často jsem Boha v modlitbě prosila, aby mi nějak dokázal, že opravdu existuje. Ale asi jsem byla slepá nebo hluchá, neboť se mi zdálo, že žádný důkaz nedostávám.
Až jednou, kolem Vánoc, se to stalo : Opět jsem prosila o nějaké znamení. Jakmile má modlitba skončila a já se chystala spát, najednou mi v srdci začal hořet obrovský plamen Jeho lásky a žár stále sílil.
Ihned jsem zanechala myšlenek na spánek a začala Mu děkovat za to, co pro mě udělal.
Po mnoho dní plamen v mém srdci nezhasínal a já se o radost z něj dělila s ostatními.
Na tu dobu nikdy nezapomenu.
Člověk vždy očekává velké věci a má o nich různé představy, ale Bůh má o tom jiné
představy.
Modlitba je systém, při kterém můžeme mluvit s Bohem a má i velikou sílu.
Normálním lidem to přijde dost uhozené, nám věřícím však ne!
Dříve jsem modlení neměla v lásce a přišlo mi to nudné, ale po čase jsem mu přišla na chuť.
Navíc, když dlouho prosím, mé prosby se často vyplní.
Na vyslyšené modlitby opravdu věřím. Stačí mi jen pomyslet na tu velikou lásku a už cítím
pramínek štěstí, co se ve mně probouzí.
Každému z nás v srdíčku plápolá plamínek, který v nás zapálil při křtu Bůh. Naším úkolem je
se o něj jen dobře starat a chránit ho před větrem.
Někdy se stane, že náš plamínek hodně vzplane nebo naopak uhasíná.
Oheň totiž potřebuje k životu dřevo a náš plamínek, aby mohl hořet, potřebuje taky "polínka".
Ty získáváme u sv. přijímání, adorace nebo i u zpovědi. Hřích náš plamínek zháší.
Občas nám Pán pošle do cesty někoho, kdo náš plamínek může rozfoukat, jestliže právě
přestává plápolat.
Je jen na nás, zda se o plamínek budeme starat nebo ne.
Ještě něco malinkého, co mě napadlo
Když zhřešíme - je to, jako bychom dali Pánu facku, a to není krásný pocit. Jen si to zkuste
představit – A proto, snažme se vyvarovat hříchům, a když už ne lehčím, tak aspoň těm
těžkým, protože to je potom strašně velká facka, která moc bolí!
Terezie
