K 30. dubnu a 1. květnu se vážou některé zvyky. Kde mají svůj původ a co znamenají?
V době předkřesťanské dělili Keltů rok na dva půlroky. Ten živý nebo také zelený půlrok začínal 1. května, kdy se vše začalo růst, a končil posledního října.
Je tedy pochopitelné, že také 30. dubna se s tím suchým rokem lidé loučili rozpustilým svátkem, který byl spjatý s pohanským božstvem (modlou) Belenem. Nazýval se Beltaine a v překladu znamená zářící oheň či Belenův oheň a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Proto se zapalovaly velké ohně a u nich se dělaly různé kousky, třeba házení hořícími košťaty. Je zajímavé, že tento zvyk je stále živý přes všechno zakazování, předělávání a někdy i velmi smutné dohry na popáleninových odděleních v nemocnici. Hasiči a záchranáři právem říkají, že nejhorší služba je 31. prosince a 30. dubna.
K pohanským bájím patří i názor, že v této noci se k lidem se zlým úmyslem přibližují různé divoženky, víly a bosorky, ale bojí se ohně. Lehce se k tomu dostaly i čarodějnice, jejichž upalování na hranicích je smutnou kapitolou dějin.
V předvečer Beltainu se milenci vydávali do lesů, květen potom byl svátkem milostných her a z této doby možná také pochází líbání pod rozkvetlým stromem na 1. máje. Odezvou asi je i zvyk, že v některých krajích stavějí chlapci máj pod okny své milé, někde jí malují i srdce na cestu před její dům. Jinde zase dělají cestičky a nápisy ostatním děvčatům a někde všem mladým.
V době ranně křesťanské se v Římě 1. května slavilo výročí posvěcení baziliky svatých apoštolů, které bylo v roce 470. Měli tedy posvícení. Do celosvětového kalendáře byli na ten den zapsáni dva apoštolové, Filip a Jakub. Noc před tím svátkem se proto někdy nazývala filipojakubská.
Sv. Valburga zemřela 25. února 779 po velice plodném životě. Narodila se v Anglii začátkem 8. století, byla neteří sv. Bonifáce, apoštola Germánů, a její bratr, také jeho synovec Wynbald byl od strýce pozván do Německa, aby pomohl s evangelizací. Proto v Heindenheim založil mužský klášter. A protože chtěl, aby tam byl i ženský klášter, povolal sem svou sestru Walpurgis. Německy se jí začalo říkat Walburga. Klášter Heidenheim vykvetl pod vedením sourozenců ve zvláštní kulturní středisko uprostřed pustiny. O Walburze se vypráví podobně jako o jiných světicích ve starých klášterech, jak byla skutečnou matkou podřízeným sestrám, jak pečovala o nemocné a chudé, jak nezanedbávala práci ani modlení a jak řeholnicím předčítala svaté knihy.
Mimořádné je na ní dvojí:
Když její bratr Wynbald zemřel, ujala se Walburga vedení také mužského kláštera. Bylo jí tehdy asi padesát let a až do vysokého stáří dokázala moudře spravovat mnichy i sestry a duchovně je vést. Její památka se proto připomínala 25. února, u nás ji ten den najdeme v kalendáři dodnes. Protože však byly 1. května přeneseny její ostatky do města Eichstaettu, začal se později v Německu její svátek slavit 1. května. Proto se ty starodávné zvyky a zlozvyky spojené s koncem dubna v Německu také nazývají Valburžina noc. Ona je v tom však naprosto nevinně.
U nás proslavil 1. květnový večer Karel Hynek Mácha svým nezapomenutelným Májem.
Když v začátcích průmyslové revoluce chtěli majitelé strojů z pracujících vydřít všechno, ti se bránili a požadovali záruky, že nebudou přetěžováni a zneužíváni. Proto dne 1. května 1886 proběhla ve Spojených státech pod vedením odborů celodenní stávka, usilující o osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Celkově stávkovalo asi 300 000 dělníků. 3. května proběhlo v Chicagu shromáždění, při kterém došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami, při kterém přišlo o život několik stávkujících v důsledku policejní palby. Na památku této události zavedla v roce 1889 Druhá internacionála na popud Francouzů 1. května Svátek práce, který se má slavit na celém světě. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově a krásně o tom píše Jan Neruda. Je zajímavé, že v USA a Kanadě se svátek práce, Labor Day, slaví první pondělí v září.
Papež Pius XII. cítil podobně jako jeho předchůdci, že Kristovi učedníci mají hájit právo a spravedlnost ve světě a proto v roce 1955 vepsal do kalendáře na 1. května svátek sv. Josefa Dělníka. Svátek apoštolů Filipa a Jakuba byl posunut na 3. května.
Na konec zeleného půlroku měli pohané další svátek. Slavil v noci z 31. října na 1. listopadu a nazýval se Samhain a jím začínal suchý nebo také mrtvý půlrok. Pohané tenkrát věřili, že mrtví se vracejí zpět a že je třeba je postrašit, aby jim nevlezli do domů.
Dnes mají v ten den v severní Americe Haloween, jehož název vznikl zkrácením anglického „All-Hallows-eve“, tedy „Předvečer Všech svatých“. 1. listopadu se totiž v církvi oslavuje slavností všech svatých a další den se přidává památka na zemřelé. V ty dny na své zemřelé vděčně vzpomínáme, modlíme se za ně a z obou důvodů jim zdobíme hroby.
Buďme opatrní na různé zhýralé a strašidelné zvyky přivážené s mohutnou reklamou z druhé strany Atlantského oceánu se skrytým pohanským pozadím. Vyřezávání dýní přinesli do severní Ameriky katoličtí přistěhovalci z Irska a nebylo v něm nic pohanského, protože doma na Všechny svaté děkovali Bohu za úrodu a při té příležitosti používali nejkrásnějších plodů na výzdobu. Dejme přednost kráse před ošklivostí a křesťanské naději na vzkříšení a shledání v nebi před pohanskými bájemi o bloudění duší.
Použito církevního kalendáře, knihy o lidových zvycích a knihy Zdeňka Susy Ultreia a internetového slovníku Wikpedia)
