Do souboru článečků o mariánských zjeveních ve světě patří zcela jistě zjevení Panny Marie ve farnosti Kibeho, dříve patřící do diecéze Butare, nyní diecéze Gikongoro.
ZJEVENÍ PANNY MARIE V KIBEHO, RWANDA, AFRIKA
28.listopadu 1981 – prosinec 1989
Vesnice Kibeho se nachází v centrální části Afriky v rovníkovém státě Rwanda. Má asi 6 mil. obyvatel - údaje se rozcházejí, a je domovem převážně příslušníků kmene Tutsi a Hutu. Co do počtu obyvatel tvoří příslušníci kmene Hutu 85 % obyvatelstva, Tutsiové kolem 14% . Zbylé jedno procento patří Twaům, pygmejskému kmeni, který žije odloučeně v pralesích Rwandy a živí se převážně lovem. Oblast Kibeho leží asi 200 km od hlavního města Kigali. Zjevení v Kibeho je dosud jediným, na africkém kontinentě Církví uznaným mariánským zjevením.
Je třeba říci, že první bílí otcové misionáři přišli do Rwandy v r. 1900 a místní církevní hierarchie zde byla ustanovena až v r. 1959, takže je to Církev poměrně mladá. V současnosti má 8 diecézí a katolíci tvoří asi 65% obyvatelstva. Příslušníci původního animistického náboženství tvoří asi 17% obyvatelstva, protestanté asi 9% a muslimové také asi 9%. Údaje se opět rozcházejí. V r. 1987 byla Rwanda zasvěcena Panně Marii. Zjevení ve vesnici Kibeho v letech 1981 – 1989 mělo zásadní kladný vliv nejen na život všech obyvatel Rwandy, ale i celé Afriky. Svým významem přerostlo Kibeho Afriku a jako mariánské duchovní centrum se stalo celosvětově známým. Lze ho nazvat „africké Medžugorje“ už i z toho důvodu, že ke zjevením na obou místech docházelo současně. Lidé se zde, podobně jako v Medžugorje, hromadně vracejí k náboženské praxi, svátostnému životu, vlažní se stávají horlivými a smiřují se s Bohem i lidmi.
V letech 1973 – 1994 stál v čele Rwandy prezident generál Juvenal Habyalimana, přesvědčený katolík. Po jeho násilné smrti v r. 1994 však došlo k politické nestabilitě. V zemi vypukla občanská válka mezi příslušníky kmene Hutů a Tutsiů a došlo ke genocidě, jakou Rwanda dosud nepoznala.
Od 28 listopadu 1981 se Panna Maria postupně zjevila šesti dívkám a jednomu chlapci. Byli to: Alphonsine Mumure /17/, Vestine Salima /21/, Marie Claire Mukangango 20/, Stephanie Mukamazimpaka /14/, Agens Kamagaju /21/, Nathalie Mukamazimpaka /17/ a chlapec Emmanuel Segatashy /15/. Vše začalo v jednom studentském internátě vedeném řeholními sestrami. Bylo 12,35 h. Chovanky byly v jídelně. Alfonza obsluhovala své kolegyně u stolu, když zaslechla hlas, který ji volal: „Moje dcero, pojď sem!“ Hlas přicházel z chodby, která vedla k jídelně. Alfonza se otočila tím směrem a viděla mladou ženu nepopsatelné krásy. „Kdo jsi?“ zeptala se překvapeně a dostala odpověď: „Jsem Matka vtěleného Slova. Přišla jsem, abych tě ujistila, že jsem vyslyšela tvé prosby. Chtěla bych, aby tvé spolužačky měly více víry, protože nevěří dostatečně….“. Ti, kteří to pozorovali, uvádějí, že Alfonza mluvila s někým v různých řečech. Po rozhovoru vypadala jako ochrnutá a po 15 minut se marně pokoušeli přivést ji do normálního stavu. Panna Maria se Alfonze představila jako Matka vtěleného Slova. Toto označení lze chápat ve smyslu „jsem Matka Božího Syna“ protože Boží Syn je zároveň vtěleným Božím Slovem. /Viz Jan 1,14: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“/ Od té chvíle se dostávalo Alfonze od jejího okolí mnoho nepříjemností. Posmívali se jí, že je blázen. Tehdy se Matka Boží začala zjevovat také jiným. Vždy oznamovala datum svého dalšího příchodu. Další zjevení se uskutečnilo 12. ledna 1982. Matka Boží se zjevila Natálii. Během tohoto zjevení Natálie velmi plakala. Dne 2. března si Matka Boží vybrala další dívku, Marii Kláru. I ona se stala terčem kritiky a vtipkování. Poté přestávají zjevení na střední škole a začínají na základní škole. Matka Boží se zjevila čtrnáctileté Stefanii. Bylo to 21. května 1982. Dále se zjevila Vestě a ujistila ji, že bude uznávanou Matkou celého světa. V červenci 1982 se uskutečnilo zvláštní zjevení patnáctiletému chlapci Emanuelovi, jedinému nepokřtěnému z vizionářů, žijícímu na vzdálené samotě, který se neuměl ani přežehnat. Poslední zjevení, které je uznáno mezi pravá zjevení, se událo 28. prosince 1983. Všechna ostatní zjevení v pozdějších letech nejsou církevně uznaná, protože nepřidávají nic nového k tomu, co bylo řečeno v letech 1982 – 83. Místní biskup také omezil počet pravých vizionářů na pouhé tři: Alfonzie, Natalie a Marie Klára.
Panna Maria děvčatům mimo jiné řekla: „…Proč Vám chybí horlivost ve službě Bohu zatímco na službu Satanovi soustřeďujete všechno své úsilí a hledáte všechny možné způsoby, abyste dosáhli svého cíle?... Proč rozdělujete lidi na dobré a zlé?... Proč upadáte do zoufalství? Musíte sloužit Bohu v každém okamžiku a nevzývat ho jen ve chvílích zkoušek a nepříjemností… Nevkládejte naději do vědění a bohatství, protože všechno, co máte, jste obdrželi od Boží dobroty…. Až dosud Ježíš stále hledá místo, kde by mohl přebývat... Kříže, které přicházejí z nebe, jsou lehčí než ty, které vyplývají z pozemského putování…. Všechno, co děláte, se zaznamenává…. Používáte nohy k chůzi, oči k poznávání cest, proč nepoužíváte srdce k Boží chvále...?“ Panna Maria hovořila o světě bez Boha, který nemá mír, protože nedbá na duchovní hodnoty. Nepotlačuje je, ale ignoruje. Říkala, že přišla, aby potěšila své děti a vyzvala je k jednotě a pokoji skrze obrácení, modlitbu, pokání a účast na Kristově umučení. Vizionářka Marie Klára po setkání s Matkou Boží vyzývala ustavičně k rozjímání nad utrpením Pána Ježíše a k prohlubování úcty k sedmi bolestem Panny Marie.
Panna Maria vyzývala prostřednictvím vizionářů nejen k obnově víry, ale během zjevení 15. srpna 1982 jim dala spatřit budoucí události a pohromy, které Rwandu postihnou. Ten den bylo zjevení výjimečně dlouhé, trvalo osm hodin. Dívky se po něm chvěly strachem a plakaly. Panna Maria jim dala spatřit „řeku krve“, lidi, kteří se vzájemně zabíjejí, opuštěné mrtvoly s usekanými údy a hlavami, o které se nikdo nestaral a nikdo je nepohřbíval, mnoho stromů v plamenech. Nikdo si v té době nedovedl představit, že by k něčemu takovému mohlo skutečně dojít. Vždyť v zemi vládl relativně mír. Zároveň však Panna Maria prostřednictvím vizionářů vyzývala: „Modlete se, čiňte pokání, litujte svých hříchů, obraťte svá srdce, protože jen tak lze zmírnit budoucí utrpení. Navraťte se, dokud je ještě čas“. Matka Slova mluvila také o významu utrpení, které je cestou do nebeské slávy: „Nikdo nevchází do nebe bez utrpení. Utrpení je prostředkem zadostiučinění za hříchy světa a spoluúčastí na utrpení Ježíše a Marie“. K tomu Panna Maria dodávala: „Miluji vás. Neopouštějte Kibeho. Já přicházím nejen pro Kibeho, nejen pro diecézi Butare, nejen pro Rwandu, nejen pro Afriku, ale pro celý svět“. Při zjevení 15. srpna 1982 byla Panna Maria velmi smutná a Alfonza viděla její slzy. Proto se mezi věřícími rychle rozšířila úcta k Sedmibolestné Panně Marii.
Po dvanácti letech došlo k událostem, které Matka Slova v letech 1982 – 1983 vizionářům dala spatřit. Roku 1994 začala Rwanda prožívat nejtragičtější chvíle svých dějin. Nastal nelítostný boj mezi největšími etnickými skupinami obyvatel, mezi příslušníky kmene Hutů a Tutsiů. Rasová nenávist měla kořeny v koloniální minulosti a doutnala ve společnosti prakticky neustále. Z počátku více než pět set let žili Hutuové a Tutsiové v míru pod dlouhou vládou tutsijských králů. Tento mír však skončil, když v 19. století dorazili do Rwandy evropští kolonizátoři - nejprve Němci a potom Belgičané. Aby zemi snadno dobyli a ovládli, podporovali Belgičané tutsijskou monarchii a zneužili stávající sociální strukturu. Dávali přednost Tutsiům, protože jejich světlejší kůže a jemnější rysy je připodobňovaly více Evropanům než fyzické znaky Hutuú. Belgičtí mocipáni dokonce zavedli „etnické identifikační karty“, aby zajistili, že tyto dvě skupiny zůstanou co nejvíce sociálně oddělené. Genocida v r. 1994 prakticky započala 1. října 1990, kdy byla Rwanda napadena skupinou vzbouřenců z Ugandy. Byli to potomci tutsijských uprchlíků, kteří opustili Rwandu během nepokojů v r. 1959 a 1973, jakož i mnohokrát jindy, když došlo k napětí mezi příslušníky kmene Hutů a Tutsiů. Rwandská vlastenecká fronta /RVF/, jak se nazývali, byli ve skutečnosti cizinci, jejichž předkové sice pocházeli ze Rwandy, ale již několik jejich generací vyrostlo v sousedních zemích, jako byla Uganda nebo Kongo. Ti chtěli svrhnout vládu prezidenta Habyalimany, který zakazoval exulantům vrátit se domů. Tito lidé chtěli žít opět ve Rwandě, ve své původní vlasti. Ve Rwandě, zemi chudé na přírodní bohatství, totiž neexistuje, na rozdíl od jiných afrických států, ona příslovečná bída. Půda je rozdělena na drobná rodinná vlastnictví.
Navzdory neustálým mírovým rozhovorům bylo porušováno dojednané příměří a na severu země zuřily lité boje mezi RVF a vládními jednotkami. V mnoha menších i větších městech vznikaly radikální politické strany, které proti sobě stály v nesmiřitelné opozici. V těchto různých stranách a jejich dorosteneckých křídlech se sdružovali nezaměstnaní mladí muži, protože neměli nic lepšího na práci. Mnozí z nich patřili k pouličním gangům a přidávali se k různým politickým stranám kvůli drogám a alkoholu, které zde dostávali zdarma. Politická strana prezidenta Habyalimany zformovala hnutí mladých nazvané INTERAHAMWE, ze kterého se staly milice hutuských extrémistů a mnoho těchto vládních jednotek bylo cvičeno k boji a k zabíjení. V r. 1993 narůstalo násilí hutuských extrémistů na běžném obyvatelstvu za bílého dne na ulicích měst. Státní rozhlas čím dál častěji vysílal nenávistnou propagandu vůči Tutsiům a rozdmýchával napětí a nervozitu ve společnosti. Byl nechvalně proslulý svým vysíláním různých dezinformací. Obyvatelstvo z rozhlasu slyšelo, že RVF se probojovala až ke hlavnímu městu Kigali a zaútočila na prezidentský palác. President Habyalimana si tento útok vymyslel, aby měl výmluvu pro zatýkání tisíců Tutsiů jen proto, že měli příbuzné žijící mimo Rwandu. Prezident tvrdil, že kterýkoli Tutsi, který má příbuzné mimo Rwandu automaticky kolaboruje s RVF. Tak bylo mnoho nevinných Tutsiů uvězněno, mučeno a umíralo hlady ve rwandských věznicích. Na podzim 1993 odcestoval prezident do Tanzanie a podepsal tam mírovou dohodu se vzbouřenci. Cílem dohody mělo být ukončení občanské války. Avšak slib míru mezi RVF a vládními jednotkami vyvolal vlnu protestů a hrozeb, které vedly k ještě většímu násilí. Jeden z nejmocnějších rwandských vojenských důstojníků, který stál v čele hnutí INTERAHAMWE přísahal, že mír s Tutsii nikdy neuzavře. Prohlásil, že rozpoutá apokalypsu, jakou Rwanda nezažila. To také učinil. Dne 7. dubna 1994 nastalo zabíjení Tutsiů, při kterém byl zavražděn prezident Habyalimana. Vládní vůdci přeměnili všechny rwandské rozhlasové stanice na smrtelné stroje chrlící dezinformační propagandu. Reportéři všude vysvětlovali Hutuům, že je jejich povinností zabíjet Tutsijce na potkání. V zemi se stále nepracovalo, aby pracovní činnost nemařila zabíjení Tutsijců. Když si farmáři stěžovali, že jim na polích hyne úroda, oznámil v radiu vládní úředník, že pokud někdo musí zabíjení na jeden den přerušit, aby dohlédl na svá pole, musí se pro takovou práci patřičně ozbrojit. „Vaše ostražitost nesmí polevit! Tutsijští hadi se schovávají v trávě a křoví“, varoval Huty. „Proto se přesvědčte, že máte připravenou mačetu, abyste ty hady rozsekali na půl. Lepší však bude, když vezmete pušku a zastřelíte je! Jestli pušku nemáte, vláda vám ji dodá“. Nastal nelítostný boj mezi příslušníky kmene Hutů a Tutsiů. Nevinní lidé, dokonce i děti byli masakrováni za to, že byli příslušníky nenáviděného kmene Tutsiů. Tutsiové utíkali před ohněm a krvavou lázní do sousedních států Burundi, Konga, Tanzanie nebo Ugandy, aby si zachránili holé životy. Největší utečenecký tábor byl ve vesnici Kibeho. Dne 14. dubna 1994 bylo na 4 000 příslušníků kmene Tutsi, kteří se ukrývali ve farním kostele v Kibeho zabito výbuchy granátů. Celý kostel přitom vyhořel a byl zničen.
OSN stáhla své mírové jednotky krátce poté, co zabíjení ve Rwandě začalo. Roméo Dallaire, kanadský generál stojící v čele mírových jednotek OSN, odmítl uposlechnout rozkaz k opuštění země a zůstal ve Rwandě s několika stovkami vojáků. Byl to statečný muž s vysokým morálním kreditem, ale i on byl sám v moři zabijáků. Po třech měsících nelítostného vraždění Tutsiů dorazily do Rwandy francouzské vojenské jednotky, které na západě země zřídily bezpečnostní zóny, v nichž mohli Tutsiové, kteří přežili, najít ochranu a útočiště. Posléze se r. 1994 vojákům RVF pod vedením Paula Kagamema podařilo genocidu zastavit.
Jak se ke genocidě, kterou ve svých zjeveních předpovídala Panna Maria, stavěl místní biskup? Je pozoruhodné, že se tamní duchovenstvo v čele s biskupem diecéue Butara Janem Gahamanyi od počátku stavělo ke zjevením sice kriticky, ale zásadně kladně. Biskup uznal oprávněnost požadavků Panny Marie a nutnost změny smýšlení ve společnosti. Dne 15. srpna 1988 povolil v Kibeho veřejnou mariánskou úctu. Zjevení totiž vyvolalo mimo jiné nový rozkvět mariánské úcty a přivedlo mnoho věřících k denní modlitbě růžence a k rozjímání o jeho tajemstvích. Tím si věřící připomínali pravdy víry, rostla jejich zbožnost a život podle víry.
Důvody pro uznání nadpřirozeného charakteru zjevení byly s odstupem let stále průkaznější. První biskup nově vzniklé diecéze Gikongoro Augustin Misago vydal 29. června 2001 konečné rozhodnutí k událostem v Kibeho. Při posuzování událostí a poselství byla vzata v úvahu jen veřejná zjevení a za veřejná platí ta, která se uskutečnila v přítomnosti většího počtu svědků. Za pravá a nadpřirozená byla uznána jen veřejná zjevení v době od 28. listopadu 1981 do 28. prosince 1983. Vše ostatní, co se v Kibeho stalo po tomto období, nepřidává k předcházejícím zjevením nic nového. Pouze tři z vizionářek neučinily a neřekly v průběhu zjevení nic, co by odporovalo křesťanské víře a mravům a jejich tlumočené poselství je v plném souladu s Písmem svatým a tradicí Církve. Jsou to Alfonsie, Natalie a Marie Klára. Poutě do Kibeho jako mariánského duchovního centra Rwandy a celé Afriky byly oficiálně zahájeny 15. září 2001 na svátek Panny Marie Bolestné.
Panna Maria vybízela během zjevení k vybudování kaple. Všichni vizionáři viděli Matku Boží plačící. Panna Maria vybízela ve zjeveních k rozjímání nad Kristovým utrpením. Proto kostel, který zde byl postaven jako památník obětem genocidy na místě původního zničeného kostela, nese název Svatyně Naší Paní Bolestné.
Panna Maria vyslovila ve svých zjeveních mnoho poselství, jak naučně výchovného, tak prorockého rázu, která nejsou určena jen rwandskému národu nebo jen africkému kontinentu, ale jsou určena celému světu. Mariina zjevní v Kibeho nám dokazují, že je jediný pravý Bůh, stejný pro všechny lidi, Bůh ve třech osobách a že víra v jednoho pravého Boha a život podle Jeho přikázání jsou stejně platná pro všechny lidi světa. V tom spočívá význam mariánských zjevní v Kibeho.