.jpg)
Faustyna Kowalská (1905 – 1938) se narodila ve venkovské katolické rodině. Do školy chodila pouze necelé 3 roky. Jiné vzdělání neměla. Snad od narození toužila po Bohu a chtěla se stát svatou. Do kláštera zkoušela vstoupit již v 16-ti letech, ale byla všude odmítána, protože neměla věno, které by přinesla do kláštera. Proto asi rok pracovala jako služka, aby si na vstup do kláštera vydělala.
Její láska k Bohu byla nesmírná, a proto záhy po vstupu do kláštera byla zklamaná, že má tak málo času na modlitby. Stále si psala deník, ze kterého známe její vnitřní duchovní život. Psala jej potají, aby o něm nikdo nevěděl. Její láska k Ježíšovi jí přinášela jeho denní vize, ve kterých spolu rozmlouvali. Ježíš jí často ukládal nějaké úkoly, ale ona mu odpovídala, že jej poslechne pouze tehdy, když k tomu dá souhlas nějaký kněz, zpovědník nebo se alespoň radila s představenou. Její poslušnost k církvi byla tak velká, že se v těchto záležitostech neodvažovala jednat bez svolení kněze nebo představené, i když dostala pokyn přímo od Ježíše. Současně si na mnohé kněze, kteří jí měli jako zpovědnici vést, stěžuje. Nerozumí jejímu vnitřnímu životu a jeho projevům a nedokáží jí proto poradit. Mnozí se proto o něm buď odmítají bavit jako o něčem podezřelém a nepatřičném. Jiní se zase této problematiky přímo bojí a těm, které by měli vést, se vyhýbají a odmítají je zpovídat. Za celý svůj život nalezla snad jen dva kněze, kteří jí rozuměli, a proto se jim mohla svěřit a dostat nějakou radu. Ze sester a představených jí nerozuměl v jejím mystickém životě nikdo. Proto tajila před nimi i svůj deník a své duchovní zkušenosti. Deníček byl zveřejněn až po její smrti.
Faustyna například cítila velmi tíživě vnitřně nečisté lidi. Částečně vědomě, částečně nevědomě pomáhala svou silou druhým lidem na stezce, a to i v okamžicích smrti, stejně jako všechny vyspělé duše. Tato pomoc není zadarmo a je vždy na úkor síly a stavu pomáhajícího.
Dobře zná i lstivé působení „satana“ neboli lidí, kteří jsou ve vleku sil nepřátelských Bohu. Jak je nazýváme, není důležité. Rozhoduje, že existují a působí. Odmítat je jako výmysl a pošetilost je již samo o sobě známkou, že jsme již v ohrožení jejich mocí. Naše duchovní slepota je jejich dílem.
Podle Faustyny máme být v nitru i když konáme své povinnosti, což opět není nic jiného než naše meditace v pohybu. Máme se také často modlit o lepší poznání Boží vůle, což je totéž, jako když nabádám, abychom si nemysleli, že již vše víme, ale s pokorou se neustále obraceli k Božské Moudrosti, k Duchu Svatému o poučení. Toto vše a mnoho dalšího poučného se od Faustyny dozvíme. Dokonce i to, jak správně s pomocí Boží posílit své tělo v nemoci a dosáhnout uzdravení.
Deníček je nádherné a inspirující čtení plné lásky a touhy po Bohu, ale i zápasu a těžkostí, které vždy takový život provázejí, a to dokonce i v klášteře.
.jpg)
