Michael Hesemann hovoří o sestavování Georgova svědectví v knize „Můj bratr, papež.“
Paris, FEB. 27, 2012 (Zenit.org)
– Když mluvil s Mons. Georgem Ratzingerem, odhalil Michael Hesemann dvě kritická přesvědčení: Existuje rodinné tajemství, které něco vysvětluje o působivé dráze, jakou žili dva Ratzingerovi synové; a Boží prozřetelnost určila pro Josefovu cestu stolici Petrovu dříve, než se ještě narodil.
ZENIT požádal Hesemanna, aby nám řekl něco z toho, co se dozvěděl ze svých rozhovorů s Mons. Ratzingerem.
ZENIT:
Mohl byste popsat svoji osobní zkušenost s Mons. Ratzingerem a způsob jak sepisoval své paměti?
Hesemann: Když Benedikt XVI. byl zvolen a bylo oznámeno, že přijede do Německa na Světový den mládeže do Kolína, byl jsem požádán jedním z vydavatelů, abych napsal životopis našeho papeže. Poněvadž mi byly dány pouze dva týdny na tuto práci, nebyl jsem schopen udělat nějaký hlubší průzkum, ale dostal jsem nápad, požádat o interview nejdůležitějšího svědka nejneuvěřitelnější německé kariéry 20. století od syna vesnického policisty k duchovnímu vůdci více než jedné miliardy katolíků – jeho bratra Mons. Georga Ratzingera. Byl to nicméně jen nápad a byl jsem si jist, že dříve nebo později někdo, kdo mu byl mnohem blíž, si dá tu práci a napíše s ním knihu. Čekal jsem a čekal, ale nic se nestalo.
Potom, o šest let později, jsem přednášel dějiny církve v klášteře blízko Regensburgu, když jedna paní, reprezentující iniciativu „Německo pro papeže,“ mi řekla, že byla pozvána na čaj do domu Georga Ratzingera, a jestli bych se k ní nechtěl připojit. Samozřejmě jsem přijal, poněvadž jsem si vždycky přál setkat se s ním. Strávili jsme krásné odpoledne, samozřejmě respekt byl vzájemný a shledal jsem ho jako obdivuhodnou osobu a velkého vypravěče, upřímně jsem ho požádal, zda by mi nechtěl poskytnout interview. Souhlasil, a i když jsem si myslel, že by to mohlo být „možná na malou knihu,“ požádal mě, abych ho zkontaktoval opět příští rok, poněvadž to bylo dva týdny před Vánoci, kdy poletí do Říma navštívit svého bratra, papeže.
Zůstali jsme v kontaktu; nejprve se chtěl podrobit operaci kolene, a když se zotavil a cítil se opět dobře, souhlasil. Tak v květnu 2011, po extenzivní přípravě, jsem strávil celý víkend v Regensburgu, jeho rodném městě, navštěvoval jsem ho dopoledne a odpoledne, zaznamenával jsem asi 10 hodin spíše dlouhý a podrobný interview. Nechal jsem to přepsat, napsal jsem knihu a opět jsem se s ním setkal o měsíc později, když jsem mu četl rukopis na dalším týden dlouhém posezení. Musel jsem to číst nahlas, poněvadž Mons. Ratzinger má pouze 10 % vidění, trpí stařeckou makulární degenerací (AMD) a prostě nemůže opravovat psaný rukopis. Po korekcích a dodatcích byl rukopis otisknut, dříve než odletěl do Říma na další setkání se svým bratrem. Oba jsme se dohodli ponechat Mons. Georgu Gaenswein; osobnímu sekretáři Svatého Otce, konečný verdikt; pouze kdyby souhlasil, knížku bychom uveřejnili. Do začátku července jsem měl velice přátelské „nihil obstat“ od Mons. Gaensweina, takže knížka šla do tisku, právě v čase papežovy návštěvy do Německa v září 2011.
ZENIT:
Co je na knize nejpozoruhodnější z vašeho pohledu?
Hasemann: Upřímně řečeno, co mne velmi zajímalo, byla otázka, že existuje něco jako Boží prst v papežově životě, nějaký ukazatel, že Boží prozřetelnost hrála úlohu, nebo zda náhodou se stal 265-tým nástupcem Sv. Petra. Co jsem našel, byla „červená nit“ celým jeho životem začínající dokonce daleko zpět v minulosti, dávno před jeho narozením. Jeho prarodiče se brali v poutním kostele v Rakousku, kde před stoletím Panna Maria učinila zázrak, když se její obraz objevil na okenní tabuli. Jeho rodiče se seznámili, poněvadž jeho otec inzeroval v poutních novinách v Altoettingu, nejdůležitější mariánské svatyni v Bavorsku. Narodil se na Bílou sobotu, byl pokřtěn nově svěcenou vodou pouze pět mil od Altoettingu. A, to je však důležitější: Nikdy neměl žádné ambice, poté, co se stal knězem. Byl spokojený, když byl kaplanem v mnichovské farnosti, dříve než byl povolán učit v semináři ve Freisingu. Byl spokojený, že je profesorem teologie, když byl povolán k účasti na Druhém vatikánském koncilu. Chtěl učit, žít a zemřít v Regensburgu; dokonce tam postavil dům a přestěhoval hrobku rodičů z Traunsteinu do Regensburgu, když se stal novým arcibiskupem v Mnichově za papeže Pavla VI. Odmítal a odolával třikrát, když Jan Pavel II. ho povolával do Říma, až mu papež doslovně přikázal, aby přišel. Těšil se na svoji penzi, chtěl napsat ještě nějaké knihy a vidět častěji svého bratra, než být zvolen papežem, co on, v jednom ze svých prvních projevů, srovnal s popravou. Byl doslova vlečen pozdější kariérou, až dosáhl pozice, kterou Bůh pro něho vybral!
ZENIT:
Byly nějaké pasáže v knize, které Mons. Ratzinger nerad odhaloval?
Hesemann: Ano, bylo bolestné pro Mons. Georga Ratzingera vzpomínat tragických okamžiků v jejich rodinném životě. Smrt jejich milovaných rodičů a jejich obdivuhodné sestry Marie, která doslovně obětovala svůj život Josefovi, svému nejmladšímu bratru. V některých chvílích měl slzy v očích, tak hluboce byl dojat. Bylo zřejmé, co pro něho jeho rodina znamená.
ZENIT:
Co doufáte, že si čtenáři odnesou z četby „Můj bratr, papež?“
Hesemann: Tato kniha není inspirací pro mladé muže, kteří jsou voláni ke kněžství, ale především lekcí pro každého z nás, kdo žije v rodině. Všichni víme, kolik rodin se denně rozpadá, trpí nedůvěrou, nesváry, rozvody. Rodina Ratzingerů je vzorem pro každou rodinu, poněvadž byla a stále je založena na lásce a vzájemné úctě. Rodina byla tak silná, že překonala všechny bouře v těžkých časech, dokonce nacistický teror a hrůzu druhé světové války. Odolali také „duchu časů“; byli zřejmě odolní proti pokušením a vlivům zvenčí. Zde je tajný recept – můžete ho nazvat „Tajemství rodiny Ratzingerů“ – abyste pochopili, jak toho dosáhli, a toto tajemství je dvojí: jejich hluboká víra v Boha a jejich hluboké kořeny v katolické tradici. V USA říkáte: „Rodina, která se společně modlí, pospolu zůstává,“ a to je přesně to, co Ratzingerové dokazují, že je pravda. Samozřejmě měli všechny problémy, které má normální rodina, jako jsou problémy s odlišnou povahou, malé boje, obavy atd. Ale ať se potýkali s jakýmkoliv problémem, vyřešili ho svojí modlitbou. Položili ho k nohám Panny Marie, když se modlili růženec, volali Pána Ježíše a svaté o pomoc a obdrželi jejich pomoc a podporu. Jejich láska k Bohu obohacovala a posilovala jejich vzájemnou lásku; jejich modlitba jim byla zdrojem jejich síly. Účastí na církevních svátcích posvěcovali svůj denní život, svůj celý rok. A to je něco, co může dělat každá rodina. My všichni bychom měli znovu objevit sílu společné modlitby. My všichni bychom se měli vrátit k církvi, opět se účastnit mše svaté, věnovat pozornost svátkům církevního kalendáře. Jestliže to děláme, jestliže se skutečně naučíme společně modlit, jestliže žijeme duchovním rodinným životem, nebudeme mít krize, boje, rozvody. Zkuste to! Máte moji záruku, funguje to!
To vysvětluje největší tajemství Ratzingerovy rodiny: Jak dojde k tomu, že obyčejní rodiče, vesnický policista a hotelová kuchařka dostanou dva syny, kteří jsou oba géniové každý po svém: Georg Ratzinger jako světově známý sbormistr, hudebník a skladatel, který projel svět od Japonska po USA se svými „Regensburger Domspatzen“ (mužský sbor regensburgské katedrály), a Josef Ratzinger, nejdříve největší teolog našich časů a nyní papež? Zajisté jejich rodiče, kteří spíše patřili k nižší střední vrstvě, nebyli hlavním zdrojem intelektuální a umělecké inspirace, ale vedli je k tomu nejlepšímu, k nejvíce inspirujícímu zdroji: katolické církvi! Krása, bohatství, duchovno a učení církve stimulovaly mysli obou a podnítily jejich umělecké a intelektuální aspirace. Jaký větší dar mohou rodiče svým dětem nabídnout než bohatství křesťanské víry, inspirující krásu naší církve?
ZENIT:
Jak na vás zapůsobila tato nevídaná zkušenost?
Hesemann: Upřímně řečeno, týdny, které jsem směl pracovat s Mons. Ratzingerem na této knize, patřily k nejkrásnějším v mém životě. Neměl jsem pouze příležitost se více dozvědět o tradicích, bohatství a kráse bavorského katolicismu (Nejsem z Bavorska ale z Porýní), ale především jsem poznal muže, který žije a zosobňuje to nejlepší z naší katolické víry. Georg Ratzinger je jednou z nejobdivuhodnějších, dobrosrdečných, šlechetných, skromných a milých osob, které jsem mohl ve svém životě potkat, a budu stále uchovávat tu výsadu, kterou jsem měl, setkat se s ním a pracovat s ním na této knize.
Jelikož jsem měl několikrát tu čest setkat se se Svatým Otcem, mohu vás ujistit, že v tomto ohledu jsou si velice podobní – skromní, trochu stydliví, milí a dobrosrdeční. Je vždy fascinující vidět, jak Svatý Otec spojuje prostou přízemní venkovskou víru svého dětství se svým teologickým géniem takovým harmonickým způsobem. To ho činí zvláštním, dokonce jedinečným. Benedikt XVI. je jak mužem hluboce zakořeněné víry, tak skvělým vzdělancem, jedním z největších duchů naší doby. Po velkém misionáři Janu Pavlu II. církev potřebovala učitele, někoho, kdo posílí její základy. Když jsem pracoval na této knize, pomohlo mi to porozumět mu lépe, když jsem se dovídal o jeho kořenech; a jsem si jist, že moji čtenáři budou mít tutéž zkušenost. Pochopíte, proč je správným mužem v pravý čas na stolci Petrově, učení katolické církve, vskutku vybrán Boží prozřetelností.
