"
Nezapomeňte na své pastýře. Modlete se, aby myslí byli stále s mým Synem, který je pozval, aby o něm svědčili. Děkuji vám!"
(Královna míru, 2. dubna 2012, Medžugorje)
Farář Steven Scheier (na obr.).
z Kansasu (USA) byl při autonehodě 18. října 1985 smrtelně zraněn. Prožil svůj rozsudek věčného zatracení, který na přímluvu Matky Boží Pán Ježíš zrušil, zatímco se jeho farníci modlili za záchranu jeho života.
Svědectví kněze Stevena Scheiera odvysílala televize matky Angeliky (
EWTN-Eternal World Television Network)
v týdenním živém vysílání "Mother Angelica Live" poprvé 9. dubna 1997, podruhé 17. června 1998.
Svědectví vyšlo knižně pod názvem:
VAROVNÉ SVĚDECTVÍ,
Matice cyrilometodějská sro,
Olomouc 2002.
Ukázka z knížky: VAROVNÉ SVĚDECTVÍ,
výběr ze str. 10 - 24.
Citujeme:
Náhle jsem si vzpomněl na událost,
která se udála krátce po mé nehodě: Byl jsem před soudnou stolicí Všemohoucího Boha a Jeho Syna Ježíše Krista. Pán velmi rychle prošel celým mým životem. Zvlášť mě obžaloval z těžkých smrtelných hříchů, z nichž jsem se už neměl čas vyzpovídat, nebo jich litovat. Myslel jsem, že bych na to mohl mít čas ještě teď. On však smýšlel jinak. Když skončil svou obžalobu, řekl:
"Rozsudek zní: Peklo navěky!" Nebylo to překvapení.
Řekl jsem: "Ano, Pane, vím. To si zasloužím!" Když mluvíte s věčnou Pravdou, nemáte omluvu nebo výmluvu. Všechno, co řekl, jsem poznával jako správné a pravdivé. Nebylo nic, co by se dalo omluvit.
Krátce nato jsem slyšel ženský hlas
Neviděl jsem osobu, jen jsem ji slyšel. Hlas řekl:
"Synu, nechceš zachránit jeho život a jeho nesmrtelnou duši?"
Nato řekl Ježíš Kristus:
"Matko, byl dvanáct let [1] knězem jen sám pro sebe a ne pro Mně. Ať má trest, který si zaslouží."
Nato ženský hlas:
"Ale jaké by to bylo, Synu, kdybychom mu dali zvláštní milost a pak viděli, jestli přinese ovoce? Když ho nepřinese, pak ať se stane Tvá vůle."
Následovalo krátké mlčení. Pak jsem Ho slyšel říkat:
"Matko, patří tobě!"
A tak tu dnes mohu být s vámi!
Od té doby už uplynulo více než dvanáct let. Matka Boží je nyní mou matkou. Patřím jí úplně, a to v přirozeném i nadpřirozeném smyslu. Nevím, jak bych dnes mohl žít bez ní. Předtím jsem k ní nechoval žádnou zvláštní úctu. Dnes ji mimořádně ctím. Můj kněžský život se dramaticky proměnil. Teď vím, že je k tomu potřebný celý život, ano, skutečně celý život, stát se dobrým knězem, jak ho Bůh chce mít. To nezvládneme za měsíc, za rok či za pět let.
Náš Pán řekl, že máme být dokonalí jako je dokonalý Jeho nebeský Otec. A to platí i pro kněze. Poznal jsem, že je mým posláním "vrátit se" a říct lidem, že za prvé peklo existuje, skutečně existuje, a za druhé, že i kněží mohou být odsouzeni navěky do pekla.
Po lékařské stránce to byl zázrak.
Přežil jsem, protože se nebeská Matka přimluvila za můj život. Bylo to takříkajíc vyhrazeno našemu Pánu, aby "vypnul proud". Ale On to neudělal. Byl velmi milosrdný a nechal mě žít. Ušetřil nejen mou duši od věčné smrti. Zachránil i můj tělesný život. Považuji to za dvojitý zázrak.
Čteme, nebo slyšíme v evangeliu o bohatém hodovníkovi, který jedl za stolem, a o chudém Lazarovi, který žebral před jeho dveřmi. Po smrti boháč v pekle prosil, aby se Lazar vrátil a varoval jeho bratry, aby se nedostali na toto místo utrpení. Ale Abrahám odpověděl:
"Mají Mojžíše a Proroky, ty ať poslouchají. (...) Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, neuvěří ani kdyby někdo vstal z mrtvých."(Lk 16; 27,31)
Já jsem přesto tu. Ani ve svých nejsmělejších snech jsem nepomyslel na to, že se někdy stanu objektem takového Jeho milosrdenství.
Pro nás kněze platí stejná přikázání
jako pro všechny ostatní. Desatero Božích přikázání. Když překročíme jedno či více z těchto přikázání, musíme jít ke sv. zpovědi, protože jsme zhřešili. Možná jsme se proti Pánu provinili těžce. I kněží mohou hřešit těžce. Kolárek, který kněz nosí, mu v žádném případě nezaručuje nebe. Musíme na sobě stejně tvrdě pracovat, a mnohokrát více než průměrný katolík. To proto, že máme větší odpovědnost, vždyť dáváme rady věřícím, jak žít. Představujeme pro ně Jeho Církev. Mluvíme o tom, co říkal Ježíš. Z toho vyplývá, že máme mnohem větší odpovědnost. Lidé to nevědí, ale neseme skutečně velmi velkou zodpovědnost.
Věřící si myslí, že máme zajištěnou spásu. To není pravda, vůbec ne!
Od prvního dne po svém obrácení
jsem věděl, že je třeba říci mnohem více, než jen podat zprávu o existenci pekla. Jsem do určité míry pověřen a poslán, pokud to tak mohu říci, vrátit se, abych mluvil o pekle a dalších důležitých věcech. Právě toto musím dělat! Vydat svědectví o skutečnosti, že církev a kněžství musí být obnoveno, to je nepohodlný úkol, který mi nepůsobí nějaké zvláštní potěšení.
Ale je to něco, k čemu nemohu říct: "Proč právě já?" Častěji jsem o tom přemýšlel, proč jsem měl takové štěstí a jak mohu za to Pánu poděkovat, protože s každou milostí a s každým požehnáním je spojena odpovědnost. A to platí i pro mně. Jsem velmi rád, že to můžu dělat z lásky k Němu a ke svým spolubratřím v kněžském úřadě jako i k bratřím a sestrám v Kristu, kteří se Ho rozhodli následovat.
Pokud teď budu mluvit o nešvarech v církvi, neznamená to v žádném případě, že bych se sám nikdy nebyl provinil takovými skutky a nedbalostmi. Spíše to znamená, že jsou to oblasti, kterých si je třeba zvláště všímat a které v dnešní církvi musí být obnoveny, a sice - to je zvláště důležité - na celém světě, nejen v USA.
První oblast se týká sv. zpovědi.
Správná zpověď je ušní zpověď! Je to svátost smíření. To už se z kazatelen neříká. Věřící už o tom od kněží nic neslyší. Pokud jde člověk ke zpovědi, často se mu řekne, že se zpovídá příliš často. Řekne se mu:
"Nepřicházejte tak často!"
Zpovídat se každé dva týdny nezřídka považují někteří kněží za časté. Ale také se často stává, že člověku, který vyznal své hříchy, je vysvětlováno, že to či ono není žádný hřích. Sám jsem to jako kajícník zažil. Když se někdo zpovídá z těžkých smrtelných hříchů, dozví se často, že tím či oním skutkem není vinen; byl prý unavený, nebo znechucený životem, a proto prý není vinen. [2]
----------------- ...---------------
video(24:16min):
Bill Wiese - 23 minut v pekle
----------------- ...---------------
Často je třeba také pokárat psychology
a psychoanalytiky. Psychologové lidem v soukromí či veřejně doporučují:
"Nemějte pocit viny! Proč byste se měli cítit vinni, když za vaši nynější životní situaci jsou zodpovědni rodiče?" Nebo říkají:"
Prostředí z vás udělalo to, čím jste. Proto byste se neměli cítit vinnými. "
Výsledkem toho je, že si člověk řekne: "Proč vůbec ještě chodím ke zpovědi, když tak či tak nemám žádnou vinu." Lidé už nevidí naléhavou potřebu zpovědi. Mnozí už tedy nechodí ke zpovědi, protože se necítí vinni. Takto jsou ovlivňovány i veřejné sdělovací prostředky. Bohužel i od kněží slyší totéž. Vidíme to i na malých dětech, když se učí, jak se zpovídat. Už jim není předkládáno desatero přikázání jako základ ke zpytování svědomí. Jen málo lidí zná ještě přikázání církevní! Mnoho dnešních mladých nezná rozdíl mezi lehkým a těžkým hříchem, celkem vzato nevědí, že jsou dva druhy hříchů. Také už neznají lítost z lásky k Bohu. To vím ze zkušeností.
Vlastní mínění kněží
je také jednou z hlavních příčin klesajícího počtu zpovědí. Když kněz řekne své osobní mínění, které se neshoduje s učením církve, měl by raději odložit kněžský kolárek. Mluvit něco jiného - např. své vlastní mínění - to nepatří k jeho roli. Tím mnozí kněží vedou lidi do bludu, protože své vlastní mínění projevují nejen ve zpovědi, ale i při kázání. Jeden z důvodů, proč nechceme mluvit o důležitých věcech víry, je to, že si nechceme lidi nijak pohněvat. Kněží nechtějí, aby se jejich farníci cítili vinni, zvláště ti, kteří pro kostel vystavují tučné šeky. Kněží chtějí, aby lidé při odchodu z kostela říkali:
"Pane faráři, to bylo dobré kázání, skutečně dobré kázání!"
Jaké jsou následky?
Hovoří se převážně o
"pokoji, lásce a radosti", ne už o ústředních tématech učení víry a o morálce, spravedlnosti Boží, o pekle ani o zpovědi. O tom všem už se nemluví. Také ve farnostech ubylo hodně z různých pobožností a služeb, které přímo nesouvisejí s liturgií, například smírné modlitební hodiny, a byla potlačena lidová zbožnost. Ještě si dobře pamatuji a většina z vás jistě také, že se lidé ve farnostech častěji modlili novény a růženec, a že bývala požehnání a nepřetržitá adorace Nejsvětější Svátosti. To je dnes zastaralé. Proč vlastně?
Když si vezmeme farní zpravodaje některých farností, dočteme se vše o organizacích, které působí v tom či onom společenství.
Tyto organizace jsou zde,
aby pomohly lidem, kteří sami nedokáží zvládnout své problémy: svobodným, rozvedeným, vdovám, alkoholikům a dalším. Lidé se sejdou a zjistí, že druzí lidé mají stejné problémy jako oni sami. Ale co z toho nakonec vyplývá, je toto: Říká se, že modlitba je zbytečná, bez užitku! Lidé chtějí mít organizaci, která uspokojí jejich potřeby. Myslí si, že je to moderní, a že jedině to jim může pomoci. Většinou to bývají jen společenská setkání, kde se sejdou a pak konstatují, že druzí lidé mají stejné problémy. Ale to všechno pomůže jen málo.
Ve jménu ekumeny
se v kostelích stalo hodně strašných věcí! Někde jsou z kostela odstraněny sochy a lavice s klekátky, svatostánek je na straně nebo dokonce v jiném prostoru. A kněz sedí na něčem, co vypadá jako trůn a stává se středem liturgie - uprostřed oltářního prostoru. Ve středu je kněz, ne už Ježíš. Ježíše už není vidět. Vezměme si jiný bod. Už nemáme kříž s Kristem, už jen holý kříž bez korpusu. Tradiční kříž musí jít pryč. Proč? Protože to uráží naše protestantské bratry!
Když vidí náš kříž, říkají:
"Proč máte na kříži korpus? Ježíš přece vstal z mrtvých! Teď je to už jen kříž!" To je pravda. Ale vidět na něm Ježíše, to znamená jiné poselství. Vidíme Ježíšovo tělo na kříži; vidíme, kolik pro nás vytrpěl. Ale to už dnes neplatí.
Kam až sahá lidská hloupost nebo drzost? "Srandičky" - vlastně rouhání a předvádění pekla v kostele sv. Jana v rámci tzv. Halloweenu v New Yorku.
----------------- ...---------------
video:
St John the Divine Halloween Extravaganza 2008
----------------- ...---------------
Vigílie a křížová cesta
už nejsou moderní a už se nekonají. Vyjádřením vnitřního postoje úcty věřícího a kněze - klečení a pokleknutí - to už patří do minulosti. Kolem svatostánku jsou židle jako v divadle ... Úklona k Nejsvětější Svátosti se dnes považuje za dostačující, pokleknutí je zastaralé. Stát při proměňování se v mnoha farnostech považuje za moderní. Všechny tyto věci jsou prostě špatné!
Další věcí je podpora kněze ostatními kněžími. V mnoha diecézích to už dnes není. V padesátých letech jsme slyšeli od kněží, že kněžství je nejvznešenějším společenstvím tohoto světa. To se už dnes neříká! Místo toho dnes kněží hrají hru. Jsou dva způsoby, jak ji hrát. Prvním je: Když kněz koná dobrou práci, jiní kněží říkají:
"Co tím sleduje? Co zamýšlí?" Druhý způsob je tento: Když v malém či velkém padne, pak se říká:
"Vidíte, já jsem to říkal, že se mu to nepodaří." Co můžeme čekat od takového člověka? Paradoxem takových situací je, že v těchto diecézích - ano, má to každá diecéze - je něco jako "kněz pro kněze". Je to osoba, ke které kněz může přijít, když má problémy.
Posledním okruhem témat,
ke kterým bych rád něco řekl, jsou katolické učebnice. Je smutnou skutečností, že dnes děti - to znamená od 60. a 70. let - už nejsou vychovávány v katolické víře. Učebnice pro děti, které nechodí do soukromých či církevních škol, vykazují mimořádné nedostatky, pokud jde o učení církve, zvláště v oblasti mravů. V 70. letech jsem jednou v naší škole podrobně zkoumal katechetický učební text. Na jedné straně knihy bylo vyobrazení usmívajícího se Ježíše, na druhé straně napsáno tučným písmem:
"Ježíš tě miluje." Dítě listuje dál ... Tímto způsobem jsou dnes děti vyučovány. Neznají ani Boží přikázání, ani dogmata či učení církve, ani jak mohou vykonat dobrou sv. zpověď. Když jsem jednou řekl, že děti, které půjdou k prvnímu sv. přijímání, musí umět nazpaměť Desatero Božích přikázání, přišli za mnou rodiče jednoho dítěte. Mysleli si, že je to zbytečné. Vysvětlil jsem jim, že tak může dítě lépe zkoumat své svědomí, zvláště později v životě. Nakonec jsem je přesvědčil.
----------------- ...---------------
video:
V pekle i v nebi
1.část.wmv , (10min)
----------------- ...---------------
To vše dnes škodí Církvi. Je ještě mnoho témat, o kterých bych měl mluvit. Jak dlouho ještě bude Bůh toto všechno trpět? Nejsem prorok. Jak dlouho ještě bude čekat, až zase přijdeme k rozumu? Vím - jak také říkala naše nebeská Matka - že je velmi milosrdný a trpělivý. Ale trpělivý je jen z jednoho ohledu a z jednoho důvodu: chce, aby všichni byli spaseni; chce, abychom s Ním jednou byli v nebi. Proto je tak trpělivý a čeká, až zase zmoudříme.
Matka Angelika:
"To je velké poslání, pane faráři, protože je nám to třeba stále připomínat. Před tak 30 lety - bylo už pomyšlení na potrat pro každého ohavností. Ale dnes jsme si na to zvykli!
Myslím, že snad jsou lidé ještě šokováni a pobouřeni. Přesto se bojím, že si zvykáme, že už o tom problému ani neuvažujeme a nevnímáme ho. Myslím, že vaše dnešní svědectví, pane faráři, je velmi důležité. Úkolem naší televizní stanice je lidi nejen poučovat, ale také varovat, že existuje Bůh a soud."
Dvě věci jsou jisté: smrt a daně. Vše ostatní přijde a odejde, ale tyto dvě věci jsou jisté. A ještě jedno je jisté pro nás pro všechny, pro každého z nás: Jednoho dne musíme stát před Bohem jako otec Scheier a nemůžeme se spoléhat na to, že Matka Boží se za nás přimluví. Doufám, že to udělá. Doufám, že to udělá pro každého z nás. Ale jsem přesvědčena, že zážitek otce Scheiera je prostě mimořádný a má hlubší smysl. Myslím, že jeho dnešní svědectví hovoří samo za sebe. Dalším smyslem tohoto svědectví je: Nám všem, církvi, kněžím, řeholním osobám, stejně jako laikům, je třeba připomínat obrácení!
zdroj fotografie:
http://www.frtommylane.com/homilies/year_c/lent3.htm
poznámky:
[1] Vysvětlení o. Scheiera, co tím Ježíš chtěl říct, o. Scheier mimo jiné říká:
"V průběhu těch dvanácti let jsem byl zbabělec. Věděl jsem, že nedělám, co bych měl dělat ... a že nejsem takovým knězem, jakým bych měl být. Moje kněžství nebylo službou věřícím, ale bylo zaměřené na to, co si o mně myslí lidé, nebo jiní kněží. Můj postoj neodpovídal následování Krista, které se vyjadřuje snášením utrpení. Já jsem se stále více vzdaloval od kříže. Během těch dvanácti let jsem si namlouval, že jsem kněz. Ale kněžství je život oběti. Když nemilujeme oběť, nemůžeme být knězem."
[2] Pozn.. vyd..: srov. KKC 1385
Převzato z
www.magnificat.sk.
(Na Fatym.com vydáno 18. 4. 2012;
7. 11. 2017 - 13308; 7. 3. 2019 - 16157, 25. 8. 2019 - 17070 přečtení)