"Když nikdo jiný nepomůže, musím já," řekla si Cecilie Hansenová a pomohla...
V dánském časopise Berlingske uveřejnili článek - dokumentovaný fotografiemi o osmnáctiměsíční holčičce trpící vodnatelností mozku (hydrocefalus), jak leží opuštěná v dětské nemocnici v nepálském Káthmándú. Dali ji na židli, stranou vší lékařské péče. Ani postýlku pro ni nemají, ani čas zabývat se dítětem, které nemá naději přežít. Občas ji někdo nakrmí mlékem z kojenecké lahve. Říkali jí Ghane (velká hlava).
Ten článek si přečetla Cecilie Hansenová, ředitelka náborového oddělení olejářské dopravní firmy Maersk. Je sama maminkou. Má malého chlapečka Sebastiana, ještě mu není rok. Mateřské city mladé ženy se většinou promítají na všechny děti. Cítí bytostně, že láska a péče je živnou půdou pro zdárný vývoj křehkého nově narozeného tvorečka. Chce ji dát i cizímu nemocnému dítěti, které ji potřebuje v tím větší míře.
Příběh malé Ghane nedal Cecilii spát. Spojila se s fotoreportérem Mads Nissenem, od něhož se dozvěděla, že holčička je inteligentní, sleduje očima, co se děje kolem, usmívá se, když na ni někdo promluví nebo se jí dotkne. Rozhodla se: "Když nikdo jiný tomu dítěti nepomůže, musím já." Za pár dní odjela doprovázena Nissenem do Nepálu. V Káthmándú v nemocnici vzala do náručí malou Ghane, která poprvé, co je na světě, slyšela něžná a laskavá slova a pocítila konejšivé mateřské obětí.
Cecilie potom obstarala soukromou kliniku, našla neurochirurga, projednala s ním možnosti operace s tím, že bude vše sama financovat včetně pobytu v nemocnici. Holčičku pojmenovala Viktorie. Věřila ve vítězství. Na EEG se ukázalo, že elektronické impulsy ve Viktoriině mozku jsou podobné jako u normálního dítěte. Byla naděje!
Chirurg proponoval dvě operace. Po dobu té první zůstala Cecilie v Káthmándú. Pak se musela vrátit do Dánska. Za týden proběhla druhá operace. Byla nesmírně náročná, trvala šest hodin. Viktorie zápasila o život do druhého dne, pak ale zemřela na selhání srdce (19. 11. 2010)
Cecilie dostala do Dánska telegram: Buďte statečná. Snažila jste se. Všichni jsme dělali, co jsme mohli. Byl to její úděl. Netrapte se.
Na otázku, zda má pochybnosti, jestli její jednání bylo správné, Hansenová odpověděla: Nemám vůbec žádné. Viktorie dostala několik týdnů laskavé péče. Nenechala jsem ji zemřít na té židli. Člověk nemůže zachránit celý svět, ale přece jen jsem někomu maličko pomohla."
Irena Itisová, Londýn, 5. 3. 2011
