V posledním čísle časopisu Světlo vyšel článek o tragédii Titanicu. 15. 4. uplyne již 100 let od této události.
Luxusní plovoucí obr Titanic kolidoval na své první cestě ze Southamptonu do New Yorku
s ledovcem a klesl na dno oceánu v noci 15. dubna 1912. Ze 2201 osob na palubě Titaniku,
prohlašovaného za nepotopitelnou loď, přežilo katastrofu jen 711, z toho 2/3 pasažérů cestujících
v 1. třídě. Žádná jiná lodní katastrofa si nevyžádala tolik obětí jako zkáza Titaniku.
Bylo o ní napsáno více než 3000 knih a natočeno 10 dokumentárních filmů. Vrak slavné lodi
byl nalezen teprve v roce 1985 v hloubce 3800 m.
Osud Titaniku byl tak fascinující
proto, že se zdálo, že od
samého počátku směřuje nezadržitelně
ke své zkáze. Původně
měl vyplout na svou první cestu
již 20. března, ale sesterská loď
Olympic narazila do válečné lodi
Hawke a obsadila dok, ve kterém
měl být vypraven Titanic.
Nový termín byl stanoven
na 10. dubna. Došlo opět ke zdržení,
protože velké vlny za zádí
zaoceánského obra způsobily
uvolnění lodi New York, která
měla v přístavu nakládat uhlí.
Jen statečný kapitán vlečné lodi
Vulcan zabránil kolizi. Konečně
s hodinovým zpožděním vyrazil
Titanic na svou první cestu
a mnozí to pokládali za špatné
znamení. Na vodní cestě, kterou
měl před sebou, nechyběly zprávy
o pohybu ledovců, ale velení
parníku na to nereagovalo, nebo
reagovalo s velkým zpožděním.
Když nervózní obsluha rádia
přístroj vypnula po poslední
varovné zprávě, vypnula svůj vysílač
i loď Californian, která zastavila
svou plavbu jen několik
mil od místa budoucí katastrofy.
Protože se v pozorovatelně
záhadně ztratil dalekohled, byli
dva námořníci v bezměsíčné
noci odkázáni jen na svůj zrak.
Ale nebyl to jen zákeřný ledovec,
který se stal osudným pro
1500 lidí. Takřka nikdo se nezmínil
o dopisu, který napsal
ze Sout hamptonu do New Yorku
jeden zaměstnanec svým příbuzným.
„Jsem přesvědčen, že
loď kvůli rouháním, kterými jsou
popsány její boky, do Ameriky
nedorazí. Kapitán Smith údajně
pronášel vyzývavá rouhání
ještě během svého posledního
oběda. Na stěnách lodi stál nápis,
později zatřený lakem: „Toto
ani Kristus nepotopí!“
Všechno správně,
a přece špatně
Ledovec byl v dohledu, ale
pro temné zbarvení nebyl ve tmě
k rozeznání. Když jej konečně
z můstku ohlásili, udělal velící
důstojník všechno správně,
a přece chybně. Kdyby byl údajně
Titanic narazil do ledovce čelně,
mohl těžce poškozený dosáhnout
nedalekého kanadského
přístavu. Ale rozkaz zněl: „Ostře
vlevo a plnou parou zpět!“
Bylo pozdě. Loď při manévru
narazila na kru a v boku vznikla
trhlina dlouhá 100 m.
Krátce před půlnocí zařinčely
sklenice v baru a v kuchyni
padaly z plechů chlebíčky. Topiče
v podpalubí vyděsil hromový
rámus a již se do trupu valila ledová
voda.
Major A. Butt, vojenský poradce
amerického prezidenta,
se však odebral do kuřáckého
salonu na partii karet a naposled
v životě je zamíchal. Thomas
Andrew, stavitel lodi, strnule
hleděl na stěnu.
Tak jak byla kolize s ledovcem
jakoby připravená neviditelným
režisérem, tak probíhal
i zbytek katastrofy. Kapacita záchranných
člunů byla naprosto
nedostačující. Pro 2201 osobu
(z toho 109 dětí, z nichž zahynulo
52, všechny ze třetí třídy)
bylo k dispozici jen 1178 míst.
Tím porušil Titanic zákonné bezpečnostní
předpisy. V žádném
člunu nebyla mapa ani kompas.
Milionářův syn Benjamin
Guggenheim a jeho sluha Victor
Giglio patřili k cestujícím
1. třídy. Oblékli si záchranné
vesty na svůj smoking se slovy:
„Když už zahynout, tak alespoň
na úrovni!“
Ale 706 vystěhovalců z Anglie
mělo jiné myšlenky. Nejdříve
vůbec nechtěli nastoupit
do člunů. Když se přihlašovali
k plavbě, nebylo jim řečeno,
že nová největší loď na Atlantiku
je nepotopitelná? Že by příroda
porazila lidskou techniku?
Nehrál ještě před chvílí orchestr
veselé melodie?
Nakonec stačilo nastoupit
do člunů jen 711 osob, z toho
192 členů posádky a jen 146 mužských
cestujících. Poslední hranou
skladbou orchestru byl chorál
„Blíž k tobě, Bože můj“.
Ani ne 20 námořních mil odtud
stála loď Californian s vypnutým
rádiem. Posádka sice
viděla nouzové rakety, ale nereagovala
na ně. Později vyšlo najevo,
že to byla norská loď, jejíž
kapitán měl strach z odhalení,
že veze ne zcela legálně ulovené
tuleně.
Mnoho cestujících se však
shromáždilo kolem tří katolických
kněží a modlili se růženec.
Německý benediktin P. Josef
Benedikt Peruschitz z opatství
Scheyern směřoval do USA,
aby ve státě Minnesota založil
katolické gymnázium. Ale tato
loď se stala místem jeho poslední
misie. Primici slavil 5. května
1895. Až do svého vyslání
do USA zastával ve svém klášteře
funkci varhaníka a prefekta
pro hudbu. Vyučoval také matematiku
a tělocvik. Když si rezervoval
tuto svoji cestu do USA,
měl 41 let. Jeho rodina o jeho
odjezdu nic nevěděla. Chtěl je
překvapit až dopisem z USA.
Dalším knězem byl litevský kněz
Juozapas Montvila, který se narodil
3. ledna 1885 ve vsi Gudine.
Třetím knězem byl Angličan
Thomas Byles, který měl v New
Yorku sezdat svého bratra s jeho
snoubenkou.
Kolem těchto kněží se shromáždilo
asi sto katolíků, protestantů
a židů, napsala později
do katolických novin Agnes
MacCoy, která katastrofu přežila.
Kněží vyzývali cestující
k vzbuzení opravdové lítosti
a k přípravě na setkání s Bohem
tváří v tvář. Mnoho lidí setrvávalo
na kolenou, mnozí plakali
a prosili o pomoc. Jedna dvojice
se chtěla vyzpovídat. Pater
Preuschitz udělil všem generální
absoluci.
Neuplynuly ani tři hodiny
a obří loď se rozlomila na dvě
části. Lodní záď se vztyčila nad
hladinou jako sto metrů vysoký
hrozící prst a setrvala v této pozici
asi tři minuty. Obě poloviny
pyšného obra skončily na mořském
dně v hloubce 3800 m a leží
tak u Newfoundlandu, vzdáleny
od sebe 666 m.
Asi v 3.30 hod. si v jednom
člunu všimli signálních raket lodi
Carpathie, která plula trosečníkům
na pomoc. Člun začal
veslovat směrem ke Carpathii.
Když se rozednilo, zpozorovali
i lidé v ostatních člunech
Carpathii a začali veslovat směrem
k ní. Moře bylo stále klidné
a počasí jasné, takže vytažení
člunů na palubu Carpathie
proběhlo bez obtíží. Když byly
všechny čluny vytaženy, byli
všichni zachránění rozděleni
podle cestovních tříd, aby je
mohli důstojníci spočítat, zeptat
se na jméno a vše pečlivě
zapsat. Carpathia změnila kurz
směrem k New Yorku. Během
plavby do New Yorku nenastaly
na palubě Carpathie žádné problémy,
plavba samotná probíhala
klidně. Mezi trosečníky však
klidu nebylo, ti, kteří se zachránili,
truchlili nad ztrátou svých
rodin, blízkých, známých. Carpathia
připlula do New Yorku
16. dubna 1912 ve 21.35 hod.
O tom, že se Titanic potopil, věděl
celý svět.
Proč muselo zahynout tolik
nevinných?
Bůh nikdy netrestá ze msty.
Každý jeho zásah je projevem
jeho lásky. Pro mnoho pasažérů
byly ty dvě hodiny na tonoucím
Titaniku dobou velké milosti
a pro nás jsou dodnes velkým
kázáním. Protože i dnes mnoho
„pozemských pasažérů“ žije zaslepeně
jako na luxusní lodi světa
a nic netušícím trosečníkům
vyhrává hudba veselé taneční
melodie.
Jen ten, kdo se včas probudí,
pozná i v této situaci živou Boží
Prozřetelnost. „Mnozí z těch 711
zachráněných, kteří přihlíželi na
konci katastrofy ze svých člunů,
jak loď mizí pod hladinou, vyprávěli,
že nikdy nezapomenou, jak
tři kněží, kteří dobrovolně
setrvali
na vraku, žehnali trosečníkům,
těšili a je udělovali rozhřešení.“
Pokračovali v tom, i když
se již ocitli v ledové vodě o teplotě
-4 ° C, ve které mohli zůstat
živí maximálně půl hodiny.
Ewig 1–2/98
Překlad -lš-
