Příprava stavby kostela na Lesné je spojena s mnoha podivuhodnými zásahy Boží Prozřetelnosti, které nás utvrzují v tom, že jsme na dobré cestě a že nemáme malomyslnět, když se táhne už dvě desítky let. S trochou nadsázky říkávám, že je to milion malých a velkých kroků, které musíme učinit, než bude kostel postaven. O některých Božích znameních vám budu vyprávět.
Kdy jsem před šesti lety nastoupil do farnosti, byla stavba Duchovního centra pořízena hlavně z darů obětavých farníků. Přesto to nestačilo a byla zatížena dluhem 5,5 milionu korun. Jak dluh splatit? Farníci byly už značně finančně vyčerpání. Samozřejmě jsme obešli různé firmy, které na Lesné podnikají, ale výsledek byl velmi slabý. Napadlo mě poprosit všechny duchovní správce v diecézi o jednu nedělní sbírku. Vždyť přece stavba kostela by měla být záležitostí solidarity celé diecéze, nebo aspoň brněnských farností. Věřící z Lesné přece celá léta navštěvovali i jejich kostely a díky i jejich příspěvkům se dařilo tyto kostely udržovat a opravovat. Postavit nový kostel přece nemůže být záležitostí jen kroužku nějakých nadšenců. Je to úkol, který přesahuje jejich možnosti a síly... To se mi honilo hlavou...
Napsal jsem tedy prosebný dopis asi dvěma stovkám farářů, kteří spravují celkem 449 farností naší diecéze. Asi desetina farností nás podpořila, některé v průběhu let i opakovaně. Zvláště někteří kněží, kteří dostali odškodnění za pobyt v kriminále nebo u PTP, nám darovali i větší částky. Avšak devadesát procent farářů přešlo naši prosbu taktním mlčením. Byli i takoví, kteří se nám víceméně vysmáli. Zvláště jeden mladší kněz mi napsal, že se nad naší prosbou upřímně pobavil, že on sám přišel do farnosti, kde musí mnoho opravovat a že mu nikdo nic nedá (jak se později ukázalo, opravil v následujících letech kostel i faru z několikamilionové dotace od obce a kraje). Říkal jsem si: když jsou takoví chudáci a my po nich chceme jednu nedělní sbírku, bylo by fér, kdybychom jim my sami darovali jednu naši sbírku. Několik týdnů jsem přemýšlel, zda to máme udělat (nechtěl jsem svého spolubratra příliš zahanbit). Konečně jsem se rozhodl mu sbírku přivést. Tehdy to bylo asi 7 800 korun. – Hned přišla Boží odpověď:
ten den ráno mi náš kostelník říkal, že má zajet do svého rodiště, kde jeden starý kněz nám chce darovat nějaký příspěvek. Shodli jsme se na tom, že by bylo velmi pěkné, kdyby mohl přivézt deset tisíc (náš dar bychom hned dostali zpět). Pan kostelník přivezl dvacet tisíc. – „Dej, a bude ti dáno...“
Před dvěma lety chodilo u nás po sídlišti 53 koledníků. Po mši sv. v neděli jsme jim chtěli veřejně poděkovat, přečíst jejich jména a dát jim malou pozornost. Pastorační asistentka navrhla, abychom jim koupili nějakou lepší čokoládu. Trochu jsem zaváhal. Peníze se vybírají pro Charitu a farnost z nich nemá ni, naopak: 53 čokolád bude znamenat výdaj kolem tisíce korun... Po několika vteřinách jsem souhlasil. –
Druhý den přišel dopis od jedněch starých manželů z Čech, že vidí, jak je důležité postavit na ateistickém sídlišti kostel, a proto nám posílají sto tisíc. – „Dostanete stokrát víc...“
Před časem jsme pozvali na mši sv. a následující besedu našeho světícího biskupa Mons. Petra Esterku z Ameriky. Je pověřen pastorační péčí o české katolíky na celém světě a byl mým nadřízeným v době mého působení mezi krajany v Německu. Jednou za rok přiletí na pár týdnů do staré vlasti.
Několik dnů před jeho návštěvou mě napadlo, že bychom mu měli dát nějaký příspěvek na letenku. V Americe si každá farnost musí vydržovat svého kněze sama a kdoví, jaké jsou jeho možnosti, i když je biskupem.
Pak mě napadlo dát mu, pokud nějaké máme, rovnou dolary z naší sbírky valut. V r. 2006 jsme totiž zahájili sbírku zrušených peněz. Původně to bylo ze zemí, které mají euro, ale lidé nám posílají vše možné, např. i různé exotické měny nebo staré neplatné peníze. Vše ještě můžeme vyměnit nebo využít pro sběratele. Od stovek subjektů – farností i jednotlivců – jsme nasbírali odhadem 700 kg mincí a bankovek a získali jsme za ně asi milion korun. Práci, které je s tím spojená, si těžko kdo umí představit... Nejvíc bývá slovenských korun, šilinků, marek, lir..., dolarů přichází poměrně málo.
Zjistil jsem, že máme rovných 350 dolarů, které jsme nasbírali za několik let a dosud jsme je nevyměnili. Zajímavé bylo jejich složení: 150 bylo z těch, které lidé zřejmě neudali v obchodě, protože to byly drobné bankovky většinou potrhané, polité, popsané... Z toho se vymykaly dvě stodolarové bankovky, divně zkrabacené, podezřelé... Jedné paní jsme je půjčili na cestu do Izraele, kde ji s tím vyhodili... Možná byly falešné.
Nechám otce biskupa, aby si vybral: buďto si vezme ty dolary, nebo mu dáme adekvátní částku v korunách.
Několik hodin po tomto rozhodnutí přišel jeden pán a přinesl nám na kostel čtyřicet tisíc. (Náhoda? – Několikrát za rok se stane, že někdo přinese i větší částku, ale snad jen slepý by zde neviděl souvislost...). Tím to však neskončilo.
Otec biskup se rozhodl vzít si ony dolary. Ty podezřelé zkoumal a prohlásil, že jsou možná jen vyprané, vymění je v bance.
Druhý den jsem navštívil svou rodnou farnost, která mezi prvními nám věnovala ty cizí a neplatné peníze. Už dávno z této farnosti nic nepřišlo. Moje sestra mi předala obálku, že prý nějaká paní ještě doma něco našla a že nám to posílá. Bylo tam 350 dolarů v několika pěkných bankovkách.
Bůh k nám hovoří mnoha různými způsoby a znameními. Nejsou vždy až tak silná, jak jsem popsal, ale jsme-li dost pozorní, můžeme je vidět skoro každý den.
P. Pavel Hověz
Opsáno ze SRDÍČKA – zpravodaj farností Husovice, Lesná, Soběšice a Obřany
Ročník XVI. 26. 2. 2012
