Nabízíme další velikonoční úvahu od pana Petra Stloukala, jistě stojí za přečtení.
Jak víme z evangelií, postava Matky Boží je zastíněna, poněvadž všem evangelistům šlo o to, aby postava Krista, Syna Božího, byla v popředí. Evangelia byla tedy napsána, aby velikost našeho Pána byla zvěstována v plné síle, protože, jak píše sv. Pavel, je jediný Prostředník mezi Bohem a lidmi, a to je Ježíš Kristus, který je pravý Bůh a pravý člověk. Ale jak je tomu s Marií, Jeho Matkou, která, jak víme, Ježíše počala způsobem nadpřirozeným, čili stala se Jeho Matkou i v řádu nadpřirozeném. Byl to Simeon, Boží prorok, kdo vlastně jako první z lidí upozornil na to, že dítě Ježíš má nadpozemský původ, že On bude dokonce znamením, jemuž se bude odporovat, a co je velice zvláštní, jeho Matce předpověděl, že její vlastní duši pronikne Meč. V septuagintě, řeckém překladu Písma sv., je zdůrazněno slovo „romfaia“, což byl strašný asi třímetrový meč, který používali asyrští bojovníci k zastrašování svých nepřátel. Není divu, že nad tímto výrokem Simona se srdce Marie zachvělo úzkostí.
Maria, Matka Ježíšova, bude v důsledku konfrontována s utrpením, jehož dosahu v té chvíli nebyla schopna jakkoliv porozumět. Vše, jak je psáno, uchovávala ve svém srdci, tedy i toto Simonovo proroctví. Je zajímavé, že v evangeliích již zde není zmínka o sv. Josefovi, Pěstounovi Páně, znamená to tedy, že nakonec ona sama – Maria bude v budoucnu postavena před strašný ortel, že tak bude spojena se svým Synem, že vše, co On bude prožívat, bude i ji samotnou zasahovat v hloubi její duše, protože nejen jako každá pozemská matka, ale o to víc jako Matka Boží bude mít spolupodíl na utrpení svého Syna, což v té chvíli, kdy ji to Simeon předpověděl, pochopitelně nemohla zcela pojmout; ale teprve později, až si bude stále víc a více uvědomovat, že vztah ke svému Synu bude tím Mečem – mečem strádání, nepochopení, opuštěnosti a veškeré nepochopitelnosti, kdyby si bude víc a více uvědomovat, že „její“ Syn, kterého nadevše miluje, není „jen“ její, že to je Otec, kterého musí poslouchat, aby dostál svému poslání. A zde je moment, kdy Maria si začíná v plné šíři uvědomovat, že Syn, kterého počala, není jen její, že to je Syn Otce – Boha, kterého se bude muset nakonec vzdát a jehož bude „muset“ i v důsledku i „obětovat“ za spásu světa. Je jisté, že Maria tuší, jistě tuší, že tomu nakonec tak bude, ale ještě není schopna tomu porozumět v plné šíři a hloubce. Vše, co se týká jejího Syna, plně prožívá ve svém srdci, vše uchovává, zpřítomňuje ve své mysli; je zde nasnadě zamyslet se nad tím, že není možné ji prostě vyloučit a tím popřít její podíl v plánu spásy, ba právě že ona – Matka bude se svým Synem i v těch nejtěžších chvílích jeho pozemského života, dokonce že ona sama se bude spolupodílet na plánu, který určila Otcova vůle. Mezi vůlí Otce a Marie není rozporu: plně se shodují, přestože tím bude riskovat, že svého Syna nakonec bude i sama obětovat.
Meč, o kterém se zmínil Simeon, prochází jako ostrý zářez celou její duší; její duše bude v důsledku zcela ponořena do mysteria Pánova sebeobětování. Maria, která, jak v chvalozpěvu Magnificat pronáší Alžbětě, své příbuzné, je sice tou, kterou budou blahořečit všechna pokolení, ale především je tou, která to, co od Otce přijala jako nejvyšší Dar – Syna, bude tento Nejvyšší Dar neustále ztrácet, a to víc a více. Ježíš, kterého vychovávala, se nakonec stane jejím naprostým sebevydáním a sebezmařením, neboť jedině ve svém Synu může nacházet svoji sílu, naplnění a smysluplnost svého života. A právě o to bude nakonec ochuzena, protože není jen pozemskou matkou, nýbrž Matkou Božího Syna.
Její pašije nemohly začít až ve chvíli, kdy Ježíš byl vydán do rukou hříšníků. Byl to proces, který vyžadoval celoživotní sebezapření. Maria nejen svého Syna doprovází, ona s ním splývá v jediný akt Oběti pro spásu lidstva.
Simonovo proroctví se zcela vyplnilo, její duší skutečně Meč pronikl. Maria se stala Matkou bolestnou, protože měla spoluúčast na utrpení svého Syna. Bl. Anna Kateřina Emmerichová řekla, že její lásce nebylo lze živu býti bez ustavičného rozjímání cesty křížové. Ano, ona skutečně prošla martyriem svého Syna, její duše musela být de facto rozdrcena vším tím, co vidět musela: naprosté „zmaření“ svého Syna. Musela s ním mít spolupodíl nejen ve slávě, kterou jí přislíbil Otec, ale také ve strašném utrpení „Božího služebníka“, o kterém psal Izajáš v 53. kapitole svého proroctví.
Maria není „bohyně“, není tou, která by „držela rameno svého trestajícího Syna“, jak často se to ozývá z mnohých soukromých zjevení. Je to Bůh sám, kdo je nanejvýš Milosrdný, ne Maria. Ježíš sám je Milosrdenství samo, Maria je tou, která se za nás přimlouvá.
Maria je Matkou bolestnou – je však také Matkou Radostnou, protože Ježíš svět vykoupil, spasil – je opravdu na nás, zda se necháme jím vést a tím dospějeme k tomu, po čem od nepaměti žízní lidská duše: spočinout v Bohu, nechat se Pánem uchopit a přenést ze světa stínů do Světla Lásky, kde je On sám, ale také všichni, kdo s ním spolupracovali na plánu spásy, a to je i Maria, Matka Boží a Matka všech lidí.
